ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.293.2005
sp. zn. 6 Azs 293/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalob k yň: a) L. K ., b) nezl. A. K ., zastoupena žalobkyní ad a) jako zákonnou zástupkyní,
zastoupeny Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem Rubešova 10/83, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Az 8/2004 - 36 ze dne
25. 1. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) kasační stížností podanou dne 7. 3. 2005 napadají
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, č. j. 8 Az 8/2004 - 36, kterým byla
zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2156/VL - 07 - P08 - 2003
ze dne 9. 12. 2003, kterým nebyl stěžovatelkám udělen azyl podle §12, §13 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a kterým bylo zároveň rozhodnuto,
že se na stěžovatelky nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Stěžovatelky v kasační stížnosti namítají, že žalovaný vzal za podklad svého
rozhodnutí pouze obecnou informaci o situaci v zemi původu, přičemž pominul další
relevantní informace vyplývající ze shromážděných podkladů, ani ty, které citoval
v odůvodnění svého rozhodnutí žádným způsobem nevyhodnotil a nevypořádal se s nimi.
Zpráva MZV USA za rok 2002 obsahuje další, žalovaným necitované informace, ze kterých
vyplývá, že státní orgány dávají přednost etnickým Kazachům před ostatními národy, že státní
orgány jsou silně zkorumpovány; etničtí Kazaši jsou upřednostňováni při zaměstnávání,
o čemž svědčí i Zpráva MZV ČR. Zavádění kazašského jazyka jako úředního jazyka
Kazachstánu je prováděno diskriminačním způsobem. Stěžovatelky tvrdí, že z podkladů
shromážděných žalovaným v průběhu správního řízení plyne, že tvrzení stěžovatelek
o diskriminaci vůči menšinám bylo prokázáno a přes proklamace je státními orgány trpěno
a tolerováno. Pro případ návratu stěžovatelky uvádějí, že v České republice žijí s celou
rodinou, v Kazachstánu nemají nikoho, veškeré vazby na tuto zemi již zanikly a nemají
se kam vrátit. Z uvedených důvodů stěžovatelky navrhují, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Rovněž žádají
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá důvodnost kasační stížnosti a navrhuje její
zamítnutí. Stěžovatelky ve správním řízení výslovně potvrdily, že o azyl požádaly s cílem
legalizovat pobyt na území České republiky, potíže, které měly v zemi původu, nelze
považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatelky
(národnosti ruské) zemi původu opustily v roce 2001 z národnostních důvodů, neboť byly
obtěžovány Kazachy v dopravních prostředcích a v obchodě, s žádostí o pomoc se na žádný
státní orgán neobrátily, neboť tyto potíže neměly čím doložit. Dalším důvodem byly potíže
v zaměstnání (prvá stěžovatelka opustila své zaměstnání zdravotní sestry, důvodem byla
patrně její ruská národnost, spolupracovníci na ni svalovali chyby, její nadřízený
jí nepomohl). Také jim neznámí lidé zabili jejich kocoura a nechali zmizet jejich psa. Prvá
stěžovatelka se obávala pouštět své děti ven z obavy před skupinami výrostků, kteří fyzicky
děti napadali. Dále uvedla, že v jejich městě Usť-Kamenogorsku byla neúnosná ekologická
situace, často nebylo vidět na dva metry kvůli smogu. Do České republiky přišly v roce 2001,
o azyl požádaly poté, co starší syn obdržel správní vyhoštění. Žalovaný dospěl k závěru,
že podmínky pro udělení azylu nejsou v případě stěžovatelek splněny a stěžovatelkám azyl
neudělil. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelky napadly
správní rozhodnutí žalobou, v níž namítaly vady řízení z důvodu porušení některých
ustanovení správního řádu, argumentačně se omezily na jejich parafrázi a v dalším textu
žaloby pak vyjádřily nespokojenost s tím, jak žalovaný hodnotil shromážděné důkazy a jak
rozhodl, přičemž soudu předložily novinový článek z roku 2000 o problémech s kazašským
jazykem u nekazašského obyvatelstva. Nesouhlasily také s interpretací skutečnosti, že o azyl
požádaly až po téměř dvou letech pobytu na území České republiky, varianta pracovat se prvé
stěžovatelce zdála lepší než žádat o azyl, nyní si uvědomuje, že měly žádost o azyl podat
ihned po svém příjezdu, domnívají se však, že tuto skutečnost však nelze použít na podporu
rozhodnutí o neudělení azylu. Za nesprávné mají i rozhodnutí o neexistenci překážky
vycestování, neboť osoby, které telefonicky vyhrožovaly její rodině, byly s největší
pravděpodobností zaměstnanci Ministerstva vnitra, po návratu by byla prvá stěžovatelka
nebo její děti uneseny za účelem vydírání manžela k zaplacení „dlužné částky“ za omamné
látky. Městský soud v Praze jejich žalobu zamítl. Rozsudek byl stěžovatelkám doručen
23. 2. 2005, ty jej napadly kasační stížností dne 7. 3. 2005.
Stěžovatelky byly účastnicemi řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost je tak podána
osobami oprávněnými, včas, přitom jde o kasační stížnost přípustnou, neboť stěžovatelky
namítají vady řízení před žalovaným, pro které měl městský soud jeho rozhodnutí zrušit, což
neučinil. Je tak uplatněn důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Za této situace Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze
přezkoumal v rozsahu kasační stížnosti a z důvodu jí uplatněné (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o hodnocení podkladů získaných ve správním řízení, to měl žalovaný
zaměřit na zjištění, zda jsou v případě stěžovatelek splněny podmínky pronásledování. Tím
je ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu ve znění účinném v době rozhodování žalovaného
třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna úřady v zemi
původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním. Poukazovaly-li stěžovatelky v řízení na údajné útoky soukromých
osob, pak podmínka udělení azylu, jež by s těmito útoky souvisela, by v takovém případě
mohla být splněna pouze tehdy, pokud by útoky byly realizovány v přímé souvislosti
s uplatňováním politických práv a svobod (§12 písm. a/ zákona o azylu) nebo z důvodu jejich
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů (§12 písm. b/ zákona o azylu), přitom v obou případech
by nebyla poskytnuta stěžovatelkám právě z uvedených důvodů ochrana ze strany příslušných
orgánů, pokud by taková ochrana byla potřebná a stěžovatelky by jí hodlaly fakticky využít.
V případě stěžovatelek sice mohly být útoky, na které poukazovaly, proti nim vedeny
z důvodu jejich národnosti (v dopravních prostředcích, na trhu), nepochybně však nešlo
o represi ze strany státu, přičemž nešlo ani o represi nepřímou, neboť stěžovatelky nevyužily
pomoc příslušných orgánů v zemi původu, ani se o ni nepokusily. Stěžovatelky přitom žily
v oblasti etnicky čistě ruské, kde obava z pronásledování ze strany osob kazašského původu
není přiměřená situaci v dané lokalitě. O ojedinělých potížích žalovaný nepochyboval, ovšem
přímou či nepřímou represi ze strany státu nebylo lze za situace stěžovatelkami prezentované
ve správním řízení dovozovat. Pokud jde o potíže prvé ze stěžovatelek v zaměstnání, pak opět
nelze než konstatovat, že národnostní potíže v zaměstnání, ze kterého odešla dobrovolně,
nebyly v řízení správním dostatečně specifikovány, na státní orgány se stěžovatelka se svými
údajnými potížemi neobracela. Tvrdí-li stěžovatelky, že se žalovaný nezbýval jejich konkrétní
situací, pak tento závěr Nejvyšší správní soud nesdílí. Žalovaný musel vést dokazování
směrem korespondujícím s důvody, o které stěžovatelky opřely svoji žádost o udělení azylu.
Nevyplývalo-li z jejich tvrzení, že by represe, na kterou poukazovaly, byla represí ze strany
státu, pak byla osobní situace stěžovatelek posouzena dostatečně – právě ve vztahu k jejich
tvrzením. Ze žádných skutečností stěžovatelkami uváděných nevyplynulo, že by jim nebyla
poskytnuta ochrana ze strany země původu před útoky, které proti nim byly vedeny z důvodu
národnosti. Za této situace pro přesné a úplné zjištění skutečného stavu věci rozhodného
pro udělení azylu nebo pro konstataci existence překážky vycestování potřeba dalšího
dokazování ze strany žalovaného nevyvstala, stěžovatelky ani v řízení správním nečinily
žádné procesní návrhy a k podkladům rozhodnutí se nechtěly vyjádřit ani se s nimi seznámit,
jak vyplývá z protokolu o pohovoru konaném dne 24. 7. 2003.
Namítají-li dále stěžovatelky kromě toho skutečnosti, jež mají vyplývat podle jejich
názoru ze Zprávy MZV USA, které žalovaný nevzal v úvahu, pak ani v tom se nelze
se stěžovatelkami ztotožnit. Žalovaný zřetelně uvedl, že obyvatelé, kteří nejsou kazašské
národnosti se velmi obávají toho, co vnímají jako rostoucí preferování etnických Kazachů;
nezpochybnil tedy obecně situaci v Kazachstánu, kde prosazování principu zákazu
diskriminace zakotvenému v ústavě, se prosazuje problematicky. Hodnotil však situaci
vzhledem k tvrzením stěžovatelek, z nichž nebylo lze dovodit splnění podmínek
pronásledování definovaných zákonem o azylu. Ze Zprávy MZV USA za rok 2002 založené
ve správním spise nelze dovozovat toleranci státních orgánů (tedy nepřímé pronásledování)
ve vztahu k cíleným ústrkům ze strany soukromých osob kazašského původu, ústrky ze strany
státu (státních úřadů) nemohly být na základě tvrzení prvé ze stěžovatelek (potíže
v zaměstnání, ekologická situace) dovozovány. Konečně judikaturou zdejšího soudu bylo
jasně vyloženo, že značný časový odstup při podání žádosti o azylu, byť by i mohl žalobce
(obecně zde míněn jakýkoli žadatel o azyl) opustit zemi původu z azylově relevantních
důvodů, jej v azylové proceduře diskvalifikuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 Azs 423/2004, zpřístupněno na www.nssoud.cz). Jedná se tedy
o skutečnost, k níž žalovaný přihlédl relevantně – pokud stěžovatelky tvrdí, že byly v zemi
původu pronásledovány, logika azylového zákonodárství tkví v poskytnutí bezprostřední
ochrany, a to jak z hlediska zeměpisného (první bezpečná země), tak časového. Žádost o azyl
nemůže sloužit jako prostředek k legalizaci několikaletého pobytu na území České republiky.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal namítané vady řízení
před žalovaným, které měly tkvít především v rozporech skutečností uváděných v rozhodnutí
s těmi, jež jsou obsahem správního spisu, pro které by bývalo mělo být rozhodnutí žalovaného
městským soudem zrušeno. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace již nebylo třeba se zabývat návrhem na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s.;
stěžovatelkám právo na náhradu nákladů řízení nepříslušní, neboť v řízení neměly úspěch,
žalovanému, jenž byl v řízení úspěšným, soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť ze soudního
spisu žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní
činnosti, nelze zjistit.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu