ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.304.2005
sp. zn. 6 Azs 304/2005 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: A. D., zastoupen Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, se sídlem Farní 15,
Frýdek - Místek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3.
2005, č. j. 64 Az 9/2005 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností shora označený rozsudek
krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 1. 2005, č. j. OAM - 811/LE - VL02 - VL02 - 2004 (rozhodnutí trpí zjevnou chybou v datu
vydání, neboť je na něm uvedeno datum 5. 1. 2004, zatímco žádost o udělení azylu byla
podána 17. 12. 2004). Žalovaný zamítl žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), ve znění účinném k datu vydání správního rozhodnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že rozhodnutí krajského soudu trpí nezákonností
(nesprávným posouzením právní otázky tímto soudem) a dále napadá vady řízení
před žalovaným, pro které měl soud napadený správní akt zrušit (chybějící opora ve spisech,
rozpor se spisy, vady řízení před žalovaným). Jako nedostatek skutkových zjištění stěžovatel
napadá fakt, že žalovaný ani krajský soud se nezabýval zásadní skutečností, že stěžovatel
přicestoval z Ukrajiny do České republiky pouze pro to, že zde již od začátku roku 2003
navázal velmi vážný vztah s dívkou z České republiky, který trvá a kterou si hodlá vzít.
Navrhuje důkaz výslechem této přítelkyně. Žalovaný i soud porušili čl. 8 a 12 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Stěžovatel spoléhal na žalovaného, že jej poučí tak, aby věděl, že měl podat žádost
o azyl již dříve, než mu bylo vydáno správní vyhoštění, přičemž je pochybením žalovaného
i soudu, že mu nepoložili otázky směřující k jeho rodinnému a osobnímu životu. Krajský soud
také neprovedl důkazy výhrůžnými dopisy, které mu zasílali neznámí pachatelé odsouzení
na Ukrajině, jejichž trestnou činnost dosvědčil. Stěžovatel rovněž po Nejvyšším správním
soudu žádá, aby posoudil, zda žadatel splňoval podmínky pro udělení občanství České
republiky. Žalovaný tak porušil §3, §32, §46 a §47 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel
navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení, jakož i přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti především uvedl, že každý
žadatel o azyl je na začátku řízení poučen o svých právech a povinnostech v průběhu řízení,
a dále odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle niž ani manželství s občanem
České republiky samo o sobě nepředstavuje případ hodný zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu (sp. zn. 2 Azs 65/2003).
Ze správního spisu plyne, že stěžovateli bylo třikrát uděleno správní vyhoštění,
a to rozhodnutími ze dne 16. 3. 2004, 24. 9. 2004 a naposledy 30. 11. 2004 na dobu deseti let.
Stalo se tak poté, co se stěžovatel zdržoval na území České republiky nelegálně. Dne
17. 12. 2004 podal žádost o udělení azylu, téhož dne s ním byl proveden pohovor,
v němž stěžovatel uvedl, že do České republiky přijel v roce 2003; v roce 2000 byl v továrně
na výrobu cukru ve městě Ch. svědkem krádeže cukru a svým svědectvím přispěl k uvěznění
zlodějů. Kamarádi odsouzených mu pak začali vyhrožovat, fyzicky v roce 2001 napadli jeho
otce. Pak stěžovatel odjel do Polska za prací a v té době mu telefonicky opět vyhrožovali,
posílali dopisy, nikdy se s vyhrožujícími osobami nesetkal. Ze země původu neodjel dříve,
neboť doufal, že se situace zlepší. Byl si vědom, že na území České republiky pobývá
nelegálně, pracoval zde rovněž nelegálně na stavbách, bydlel v různých městech. Chtěl se
obrátit na orgány České republiky, aby si upravil pobyt, avšak to už bylo pozdě - byl zadržen
podvakrát a obdržel správní vyhoštění, v rozporu s ním však z území České republiky
nevycestoval. O azyl se rozhodl požádat poté, co mu bylo uděleno druhé správní vyhoštění
na deset let, chtěl jet do tábora, ale přepadli ho Rusové, takže úmysl projevil až při třetím
zadržení. Jako důvod žádosti o azyl uvedl, že se bojí odjet na Ukrajinu, obdržel správní
vyhoštění a tomu se chtěl žádostí o azyl vyhnout. Na Ukrajině žádné problémy se státními
institucemi neměl, obává se v případě návratu do země původu kamarádů oněch odsouzených
osob, nebo jich samotných (možná by stěžovatele i zabili). Stěžovatel ve správním řízení
nechtěl předložit žádné doklady nebo dokumenty, výslovně potvrdil, že jím uvedené důvody
jsou veškeré důvody, pro které odešel ze země původu. Stěžovatel byl podle znění protokolu
o pohovoru výslovně poučen, že je v průběhu řízení povinen žalovanému uvádět pravdivé
a úplné informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci. Žalovaný rozhodl
dne 5. 1. 2005, že žádost o udělení azylu zamítá jako zjevně nedůvodnou, neboť stěžovatel
podáním žádosti sleduje vyhnout se správnímu vyhoštění, ačkoliv o azyl mohl požádat dříve
(§16 odst. 1 písm. k/ zákona o azylu, ve znění účinném v době vydání správního rozhodnutí).
Stěžovatel podal u krajského soudu žalobu, v níž však uvedl, že mu azyl nebyl udělen
podle §12, §13 a §14 zákona o azylu a byla vyslovena neexistence překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu a že tyto výroky napadá. V tomto je ovšem stěžovatelovo žalobní
tvrzení ve zjevném rozporu s obsahem napadeného správního aktu, neboť žalovaný vůbec
v těchto intencích o stěžovatelově žádosti nerozhodl. Dále v žalobě uvedl, že žalovaný porušil
v řízení o udělení azylu §3 odst. 3 a §4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu.
Při jednání soudu stěžovatel navrhl doplnění dokazování výhrůžnými dopisy, které přiveze
jeho kamarád, který si vyřizuje doklady k vycestování do České republiky. Další doplnění
dokazování nenavrhoval, uvedl, že chce žít v České republice. Krajský soud v Ostravě žalobu
zamítl; podle soudu bylo možno učinit jednoznačný závěr o tom, že stěžovatel podal žádost
o azyl až v době, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění, jeho snahou bylo pouze legalizovat
pobyt na území České republiky. Dokazování obsahem výhrůžných dopisů, které měl
v budoucnu dopravit do České republiky stěžovatelův kamarád, považoval soud
za nadbytečné, neboť by tím nemohly být vyvráceny okolnosti upravené v §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu. Námitky k pochybením ve vztahu ke správnímu řádu označil soud
za námitky vznesené pouze v obecné rovině, takže se jimi zabýval rovněž na této úrovni
a shledal, že stěžovatel měl možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí, měl možnost
navrhnout doplnění dokazování, rozhodnutí žalovaného je řádně odůvodněno. Současně
uvedl, že pokud žalovaný zamítl žádost jako zjevně nedůvodnou, nebylo důvodu,
aby posuzoval podmínky podle §12, §13 a §14 zákona o azylu, rovněž tak podmínku
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí krajského soudu vázán námitkami
kasační stížnosti a jejím rozsahem (§109 odst. 2, 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“) a jen při nejvyšší míře příznivosti sahající až na sám okraj rovnosti
účastníků řízení podanou kasační stížnost bere jako přípustnou. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je
totiž nepřípustná kasační stížnost, pokud se opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Ze shora
zjištěných skutečností plynoucích ze soudního spisu Krajského soudu v Ostravě je zcela
zřejmé, že stěžovatel jako důvod svého odchodu ze země původu a napadeného nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci uvádí svou známost s občankou České republiky, činí
tak ovšem poprvé až v kasační stížnosti, takže ani žalovaný, ani soud se těmito tvrzeními
neměl možnost zaobírat. Pokud žalovanému i soudu vytýká, že se jej měly tyto orgány
dotazovat na jeho osobní poměry, pak se stěžovatel mýlí - žalovaný neměl povinnost vést
dokazování směrem, který by přesahoval stěžovatelova tvrzení učiněná v průběhu správního
řízení. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle §32 správního řádu má žalovaný pouze
v rozsahu důvodů, které stěžovatel uvedl v průběhu správního řízení - zjišťování skutkového
stavu věci je tak dáno výlučně tvrzeními stěžovatele - žalovaný není povinen domýšlet právně
relevantní důvody pro udělení azylu a posléze k nim činit potřebná skutková zjištění.
Stěžovatel proto nemůže účinně v kasační stížnosti namítat, že žalovaný nezjistil přesně
a úplně skutkový stav, když nezjišťoval důvody (zde otázky osobních poměrů stěžovatele),
které stěžovatel v řízení před žalovaným neuváděl. Poněvadž stěžovatel neučinil tyto důvody
předmětem řízení před žalovaným ani před soudem, nemá Nejvyšší správní soud,
jehož pravomoc je založena na kasačních principech, co by na rozsudku krajského soudu
mohl v tomto rozsahu přezkoumávat, a tedy návrh, aby Nejvyšší správní soud rozšiřoval
dokazování k tvrzením, která stěžovatel vůbec v řízení správním neuvedl, neuvedl je
ani v řízení před krajským soudem, a poprvé je uplatnil až v kasační stížnosti, je irelevantní.
Tyto důvody tedy stěžovatel uplatnil nepřípustně. Obecně ovšem Nejvyšší správní soud
poukazuje na fakt, že ani kdyby stěžovatel poukaz na svůj citový vztah v řízení správním
uvedl, nepřivodil by tím pro sebe příznivější posouzení, neboť azylové zákonodárství
z takovýchto premis nevychází, a jeho primární rolí není zajišťovat právo na rodinný život,
jak jej vnímá stěžovatel, tedy posuzovat jako relevantní důvod pro udělení azylu existenci
citového vztahu s občankou České republiky.
Jako jedinou relevantně uplatněnou námitkou se lze, byť jen hraničně, zaobírat
ostatními namítanými porušeními správního řádu, která korespondují s námitkami v žalobě
(§103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.); zde ovšem nutno poukázat na skutečnost, že stěžovatel
v žalobě svá tvrzení o vadách řízení nepodpořil žádnými individualizovanými tvrzeními,
a omezil se jen na holou citaci příslušných paragrafů správního řádu; k takto pojatým žalobám
zaujal jasné stanovisko rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 59; přístupný na www.nssoud.cz), přičemž zdůraznil, že přistoupí-li
stěžovatel takto k vymezení žalobních bodů, pak zatíží soudní řízení neprojednatelností
takové žaloby. Proto pokud krajský soud v obecné rovině posoudil namítané vady, lze
tento postup akceptovat jen na samé hranici principů, jimiž je ovládáno správní soudnictví.
Je totiž nutno vidět, že žalovaný nemá možnost k takto obecně vymezeným výtkám zaujmout
řádné stanovisko a soud by tak v některém případě mohl hypoteticky poskytnout řádově více
práv stěžovateli než žalovanému, kteří oba ovšem v řízení soudním mají stejné procesní
postavení. Obecně lze proto jako nedůvodnou zamítnout výtku k absenci potřebných poučení
o možnosti žádat o udělení azylu - ten, kdo hledá v bezpečné zemi ochranu
před pronásledováním, které musí mít definované znaky a je založeno především
na pronásledování z politických důvodů, učiní tak bezprostředně poté, co opustí zemi, kde byl
pronásledován anebo měl důvodnou obavu z pronásledování pro příslušnost k určité rase,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů. Jestliže stěžovatel pobýval na území České republiky od roku 2003
a nelegálně zde pracoval, přičemž o azyl požádal až po opakovaném správním vyhoštění,
přičemž ve správním řízení sám uvedl, že se tak chce vyhnout návratu do země původu,
pak námitka o absenci poučení ztrácí jakoukoli opodstatněnost - ohledně řízení samého byl
přitom stěžovatel poučen náležitě. Pokud v kasační stížnosti stěžovatel cituje zásady
správního řízení obsažené v §3 správního řádu účinného do 31. 12. 2005, aniž by jakkoli
individualizoval, v čem konkrétně měly být tyto zásady porušeny, nemůže Nejvyšší správní
soud na takovéto námitce svůj přezkum založit. Kromě námitky absence poučení tak lze
vyhodnotit již jen námitku vztahující se k řízení před krajským soudem (§103 odst. 1 písm. d/
s. ř. s.), a to pokud jde o zamítnutí návrhu na další dokazování výhrůžnými dopisy, které mají
být na Ukrajině a měly být v budoucnu dopraveny do České republiky. Pokud krajský soud
vyslovil, že navrhované dokazování nebude provádět, nedopustil se žádné vady řízení,
jež by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Žalovaný totiž nezjišťoval azylově
relevantní důvody podle §12 zákona o azylu za situace, kdy byly nepochybně naplněny
podmínky §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, které poskytnutí azylu vylučují,
tedy evidentní a nezpochybnitelnou snahu stěžovatele vyhnout se důsledkům správního
vyhoštění za situace, že o azyl mohl požádat kdykoliv po vstupu na území České republiky.
Nejvyšší správní soud také již zásadně judikoval, že i v případech, kdy žadatel o azyl opustí
zemi původu z azylově relevantních důvodů (o což se ve stěžovatelově případě prima facie
nejedná, neboť uvedl, že mu bylo telefonicky a písemně vyhrožováno soukromými osobami),
diskvalifikuje jej v řízení o udělení azylu skutečnost, že ochranu nehledá zeměpisně a časově
na nejbližším možném území a v nejbližším možném čase; azylové zákonodárství neslouží
k legalizaci pobytu po několika letech nelegálního pobývání na území České republiky
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81,
přístupný na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud se pak nemůže nijak vyslovovat
k otázkám případného udělení občanství České republiky stěžovateli, neboť jeho jedinou
pravomocí je přezkoumat na principech zakotvených v s. ř. s. napadené rozhodnutí krajského
soudu.
Kasační stížnost tedy jako nedůvodnou Nejvyšší správní soud zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této situace již nebylo procesně nutno rozhodovat o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s.;
stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení nemá, neboť nebyl v řízení úspěšný, žalovanému
podle spisu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že mu jejich náhradu nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu