ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.314.2005
sp. zn. 6 Azs 314/2005 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: Ch. Ch. Y., zastoupen Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou, se sídlem Praha 2,
nám. I. P. Pavlova 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou
3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
č. j. 8 Az 2/2005 - 17 ze dne 2. 6. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Městského soudu
v Praze č. j. 8 Az 2/2005 - 17 ze dne 2. 6. 2005, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 3226/VL - 19 - HA08 - 2003 ze dne 8. 12. 2004,
jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovateli azyl podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, přitom na stěžovatele se nevztahuje překážka
vycestování podle §91 téhož zákona.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že se Městský soud v Praze nezabýval tím,
zda žalovaný postupoval v souladu s platnými právními předpisy a vycházel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Kromě toho Městský soud v Praze dle stěžovatele nezkoumal, zda jsou
dány podmínky udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, ale pouze
převzal konstataci žalovaného. Tyto námitky stěžovatel doplňuje popisem situace v zemi
svého původu, poukazuje na své potíže a osobní poměry. Z těchto důvodů stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel zároveň navrhuje přiznání odkladného účinku jím
podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti její oprávněnost popírá. Poukazuje
na stěžovatelovu snahu o legalizaci pobytu v České republice a na ekonomické důvody jeho
žádosti. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatel podal žádost
o udělení azylu opakovaně poté, co byl v době, kdy tu pobýval nelegálně, zadržen policejními
orgány. Zemi svého původu stěžovatel opustil v roce 1995, popisoval svoji účast na oslavách
lunárního roku, po nichž měl být jeho známý zatčen, a poukazoval na skutečnost, že dostal
strach a zemi svého původu opustil. Jinak v rámci země původu se stěžovatel nepřestěhoval
z toho důvodu, že se nemohl uplatnit na trhu práce, konkurence byla značná a nemohl
si vydělat dostatek peněz. Návrat by byl možný za situace, pokud by si tam stěžovatel vydělal
více peněz. Žalovaný dne 8. 12. 2004 vydal rozhodnutí, kterým stěžovateli azyl neudělil
a kterým rovněž rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování. Svoje
rozhodnutí odůvodnil tak, že v případě stěžovatele nejde o pronásledování ze strany státní
moci a není tak splněna podmínka podle §12 zákona o azylu, rovněž není splněna podmínka
udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle §13 zákona o azylu, žalovaný neshledal
ani důvody pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, ani existenci
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší
správní soud zjistil, že stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou. Stěžovatel v ní
namítal, že žalovaný nezohlednil všechny souvislosti případu, zejména skutečnost,
že stěžovatel by se pro případ svého návratu ocitl v neřešitelné situaci související
se způsobem zajištění obživy. Kromě toho stěžovatel namítal, že za určitých okolností
i „ekonomické důvody“ mohou být relevantní z pohledu humanitárního azylu. Žalovaný meze
svého správního uvážení ohledně této otázky vyložil příliš úzce. Kromě toho stěžovatel
namítal i procesní pochybení žalovaného při opatřování důkazů a při jejich hodnocení.
O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2005 tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 15. 6. 2005.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), byla podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu
v Praze vzešlo (§102 s. ř. s.), a je podána z kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s., tedy z důvodu vad řízení před žalovaným, pro které mělo být jeho
rozhodnutí zrušeno a které byly namítány již v řízení před soudem, a z důvodu
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí soudu. Kasační stížnost je tak přípustná.
Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek přezkoumal v rozsahu
uplatněného kasačního důvodu (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Pokud stěžovatel tvrdí, že v průběhu řízení nebyl zjištěn úplně a správně přesný stav
věci a že důkazy, které si žalovaný opatřil, byly neúplné a nesprávně vyhodnocené,
a že se touto v řízení o žalobě řádně uplatněnou námitkou soud nezabýval, pak tomuto jeho
tvrzení přisvědčit nelze. Městský soud v Praze se k otázce rozsahu dokazování a způsobu
hodnocení důkazů, jak jej provedl žalovaný, vyjádřil na str. 4 a 5 napadeného rozsudku.
Pokud stěžovatel v žalobě nespecifikoval, jak měl být skutkový stav dále a podrobněji
žalovaným zjišťován a jaké důkazy měly být provedeny, pak míra obecnosti, v jaké Městský
soud v Praze tuto otázku přezkoumal, je odpovídající míře obecnosti, v níž byla tato námitka
uplatněna. Neshledal-li tedy Městský soud v Praze tuto námitku důvodnou, není, čeho by mu
měl Nejvyšší správní soud nyní vytknout. Soud totiž vycházel při přezkumu ze spisového
materiálu, z něhož vycházel i žalovaný ve správním řízení, přitom vůči rozsahu provedených
důkazů, jež byly podkladem pro rozhodnutí žalovaného, stěžovatel v průběhu řízení ničeho
nenamítal. Jak vyplývá z protokolu o pohovoru konaném dne 20. 8. 2003, stěžovatel poté,
kdy byl seznámen s rozsahem podkladů, na základě kterých bude žalovaný rozhodovat, žádné
konkrétní návrhy na doplnění dokazování neučinil, kromě toho podklady, z nichž žalovaný
vycházel, žádné znaky neúplnosti nevykazují. Ani závěru Městského soudu v Praze,
podle něhož nebyla zjištěna vada v hodnocení důkazů, nelze nic podstatného vytknout.
Opakovanou žádost o udělení azylu po zadržení policejními orgány v době stěžovatelova
nelegálního pobytu, poukaz na špatné ekonomické podmínky v zemi stěžovatelova pobytu,
žádné konkrétní potíže se státními orgány a nevyloučení návratu do země původu za situace,
pokud by se ekonomické podmínky zlepšily, vyhodnotil žalovaný způsobem, který odpovídá
věcné logice, přitom žádné podstatné skutečnosti z hodnocení nevynechal. Tato námitka
tedy nyní důvodnou není.
Stejně tak není důvodnou ani námitka, podle níž Městský soud v Praze nezkoumal,
zda jsou dány podmínky udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Městský soud v Praze tu byl při posuzování splnění podmínek podávaných z §14 zákona
o azylu omezen způsobem, jenž byl stěžovateli podán na str. 4 nyní napadaného rozsudku.
Humanitární azyl podle §14 zákona o azylu může být správním orgánem udělen pouze
v případě hodném zvláštního zřetele. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok
a posouzení důvodů v každém konkrétním případě je otázkou správního uvážení žalovaného.
Rozhodnutí správního orgánu, které je založeno na zákonem stanoveném správním uvážení,
pak sice podléhá soudnímu přezkumu, ale pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického uvažování a zda
premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Pokud stěžovatel
v žalobě namítal, že za určitých okolností by mohly být i ekonomické důvody (jež tedy
nepopíral) azylově relevantní podle §14 zákona o azylu, pak jde o věcné zpochybnění závěru
žalovaného, k němuž se cestou soudního přezkumu nelze úspěšně dobrat. Pokud stěžovatel
namítal vady uvážení z toho důvodu, že nebyla posouzena situace stěžovatele jako celek,
tu již byl důvod k přezkumu, avšak z pohledu stěžovatele nikoli úspěšnému. Pokud totiž i zde
měl žalovaný svoji úvahu vymezenou skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem, zejména
poukazem na špatné ekonomické podmínky v zemi stěžovatelova pobytu, absencí konkrétních
problémů se státními orgány a nevyloučením návratu do země původu za situace,
pokud by se ekonomické podmínky zlepšily, přitom stěžovatel svojí opakovanou žádostí
směřoval k legalizaci pobytu v České republice, pak postup žalovaného nebyl postupem
nezákonným. Postup žalovaného naplnil a zároveň žádným způsobem nepřekročil mez volné
úvahy, která je v §14 zákona o azylu žalovanému umožněna. Městský soud v Praze tedy sice
podal stěžovateli zjednodušující pohled na přezkum otázky tzv. humanitárního azylu,
když se k postupu žalovaného nevyjádřil ani po stránce procedurální, jak nyní učinil Nejvyšší
správní soud, ze shora uvedeného však vyplývá, že stěžovatel tu nemohl být se svojí námitkou
úspěšný. Lze tedy Městskému soudu v Praze vytknout určitou stručnost jeho vyjádření k míře
přezkumu otázky tzv. humanitárního azylu, nic to nemění na nemožnosti stěžovatele být
se svojí námitkou před městským soudem úspěšný. Ani tato námitka tedy nyní nemůže být
důvodnou.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení námitek, které stěžovatel v kasační
stížnosti řádně uplatnil, uzavírá, že žádná z nich není důvodnou. Proto Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu