ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.339.2004
sp. zn. 6 Azs 339/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: nezl. L. A. B ., zastoupen matkou: Z. S. B., jako zákonnou zástupkyní, právně
zastoupen JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, se sídlem Štefánikova 8, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004, č. j. 55 Az
728/2003 - 23,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004, č. j. 55 Az 728/2003 - 23,
se zruš u je a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 6. 2003, č. j. OAM - 1016/VL - 01 - ZA07 - 2003,
neudělil žalobci (dále jen „stěžovatel“) azyl z důvodu, že nesplnil podmínky stanovené v §12,
§13 odst. 1 a 2, §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně
rozhodl, že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 uvedeného
zákona. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel se narodil v době, kdy jeho
matka byla žadatelkou o udělení azylu, a proto jeho jménem požádala o azyl za účelem
sloučení rodiny. Stěžovatelova zákonná zástupkyně se domnívala, že by mohl mít ve své
vlasti potíže kvůli své romské národnosti. Žalovaný po zohlednění shromážděných informací
o zemi původu a výpovědí zákonné zástupkyně stěžovatele v jeho případě neshledal naplnění
podmínek výše uvedených ustanovení zákona o azylu.
Proti rozhodnutí podal stěžovatel prostřednictvím své zákonné zástupkyně žalobu
ke Krajskému soudu v Brně, v níž napadal jeho nezákonnost a vady řízení jemu
předcházejícího. Konkrétně namítal porušení jednotlivých ustanovení správního řádu
určujících povinnosti správního orgánu v průběhu správního řízení a dále porušení §12 a §91
zákona o azylu. Tato domnělá porušení však nijak blíže nespecifikoval a pouze odkázal
na obsah správního spisu.
Usnesením ze dne 12. 8. 2003, č. j. 55 Az 728/2003 - 9, vyzval soud stěžovatele,
aby ve lhůtě 15 dnů upřesnil své podání, označil žalobní body a navrhl důkazy pro svá
tvrzení. Stěžovatel svou žalobu doplnil podáním ze dne 4. 9. 2003, které s odkazem na zásadu
rovnosti účastníků učinil částečně ve svém mateřském jazyce, tj. rumunštině. Následně byl
stěžovatel soudem vyzván, aby údaje, obsažené v doplnění žaloby sepsané v mateřském
jazyce, byly úředně přeloženy do jazyka českého s tím, že veškeré písemnosti určené soudu
musí být v jazyce českém.
Na uvedenou výzvu reagovala zákonná zástupkyně stěžovatele vyjádřením ze dne
13. 9. 2003, ve kterém poukazovala na čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ČR
a ustanovení §36 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
v souvislosti s ustanovením §18 občanského soudního řádu. Požadavek krajského soudu
považovala za neoprávněný, v rozporu s principem v rovnosti stran a také v rozporu s výše
uvedenými ustanoveními. Namítala porušení zásady rovnosti účastníků řízení zakotvenou
v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a poukazovala na její spojení s ustanovením
občanského soudního řád u a soudního řádu správního. Uvedla, že si dovoluje trvat na formě
podání ze dne 4. 9. 2003, jímž byly Krajskému soudu v Brně doručeny doplňující údaje
k žalobě ze dne 27. 6. 2003.
Krajský soud v Brně odmítl žalobu usnesením označeným v záhlaví tohoto rozsudku
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí
odůvodnil tím, že stěžovatelovo podání i přes výzvu soudu neobsahuje všechny náležitosti
pro to, aby se soud mohl případem zabývat meritorně. K doplnění žaloby učiněném v jazyce
rumunském soud nepřihlédl s odůvodněním, že úředním jazykem je jazyk český. Pokud
stěžovatel učinil dvojjazyčné podání, doložil tím, že je schopen jednat v jazyce českém. Jeho
podání proto muselo být podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Dále uvedl, že byl postupem soudu diskriminován,
protože nebylo v jeho silách zajistit překlad podání učiněného v jazyce rumunském do jazyka
českého. Postupem soudu mu nebylo zajištěno rovné postavení účastníka řízení ve smyslu
čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proto stěžovatel navrhl zrušení napadeného
usnesení Krajského soudu v Brně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť podle
jeho názoru jak jeho rozhodnutí, tak i usnesení Krajského soudu v Brně byly vydány
v souladu s právními předpisy. Odkázal zejména na vlastní výpovědi a podání stěžovatele
v průběhu správního řízení. Z těchto důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako
nedůvodné.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání je zřejmé,
že stěžovatel namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a tedy kasační stížnost
je přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že:
Kasační stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze
z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že se zřetelem k obsahu
a důvodům v kasační stížnosti uplatněným bylo třeba se zaměřit na přezkoumání zákonnosti
postupu krajského soudu a jeho rozhodnutí, jímž byl opravný prostředek odmítnut podle
ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle uvedeného
ustanovení soud odmítne usnesením návrh, jestliže nejsou splněny jiné podmínky řízení
a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze
proto v řízení pokračovat. V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti
rozhodnutí správního orgánu musí podle současné platné právní úpravy žaloba obsahovat
podle §71 odst. 1 kromě obecných náležitostí podání a) označení napadeného rozhodnutí
a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, b) označení osob na řízení zúčastněných,
jsou-li žalobci známy, c) označení výroku rozhodnutí, které žalobce napadá, d) žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, e) jaké důkazy k prokázání svých tvrzení
žalobce navrhuje provést, f) návrh výroku rozsudku.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že s. ř. s. neobsahuje konkrétní ustanovení o právu
jednat před soudem ve své mateřštině. Se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s. (podle něhož
nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně
ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu) bylo třeba postupovat podle
ustanovení §18 o. s. ř. Podle ustanovení §18 odst. 1 o. s. ř. účastníci mají v občanském
soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je
povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle ustanovení §18 odst. 2
o. s. ř. účastníku, jehož mateřštinou je jiný, než český jazyk, soud ustanov í tlumočníka,
jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že k tomu,
aby soud ustanovil tlumočníka, nestačí pouze zjištění, že jde o účastníka, jehož mateřštinou je
jiný než český jazyk, ale současně musí být splněna i d alší podmínka, tedy to, že musí vyjít
taková potřeba v řízení najevo.
V posuzované věci má Nejvyšší správní soud za to, že potřeba ustanovit stěžovateli
(přesněji jeho zákonné zástupkyni) tlumočníka v řízení před Krajským soudem v Brně najevo
vyšla, a to přinejmenším se zřetelem k obsahu podání ze dne 4. 9. 2003, jehož část byla
sepsána v jazyce rumunském, ale zcela jednoznačně pak na základě podání ze dne
13. 9. 2003, z něhož nelze jinak než dovodit, že stěžovatel o ustanovení tlumočníka požádal.
Jestliže krajský soud zastával názor, že podání (žaloba) stěžovatele včetně jejího doplnění
neobsahuje náležitosti uvedené v §71 odst. 1 s. ř. s., tím spíše pro něj musela vyvstat nutnost
přeložit rumunsky psaný text, a to za účelem posouzení, zda žaloba včetně jejího doplnění je
způsobilá k projednání či nikoliv.
Zásada rovnosti účastníků řízení formulovaná v ustanovení §18 o. s. ř. je projevem
ústavního principu rovnosti účastníků vyjádřeného v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 37 odst. 3 a 4
Listiny základních práv a svobod. Při posuzování postupu Krajského soudu v Brně
při realizaci tohoto práva uvedeného v ustanovení §18 o. s. ř., dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že krajský soud pochybil, pokud v dané věci neustanovil stěžovateli tlumočníka.
Vychází totiž z toho, že jestliže stěžovatel část podání, jímž doplňoval žalobu, sepsal v jazyce
rumunském a na výzvu soudu o přeložení této části podání do českého jazyka, reagoval
sdělením, v němž poukazoval na nutnost přibrání tlumočníka za účelem realizace zásady
rovnosti účastníků řízení před soudem, jde o situaci, v níž vyšla v řízení před krajským
soudem najevo potřeba ustanovit tlumočníka účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český
jazyk. Na uvedených závěrech nemůže ničeho měnit ani ta skutečnost, že část podání byla
sepsána v českém jazyce, neboť tato skutečnost sama o sobě nemůže ovlivnit závěr o splnění
podmínek ustanovení §18 odst. 2 o. s. ř., tedy závěr o tom, že v řízení vyšla najevo potřeba
ustanovit tlumočníka.
Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že krajský soud tím,
že ve věci neustanovil tlumočníka, ačkoliv tato potřeba vyšla v řízení najevo, nepostupoval
v souladu s ustanovením §18 o. s. ř., což ve svých důsledcích znamenalo, že při svém
postupu nerespektoval zásadu rovnosti účastníků řízení v tomto ustanovení zakotvenou. Tím,
že krajský soud nemohl posoudit tu část doplnění žaloby sepsanou v rumunském jazyce,
nebyly vytvořeny předpoklady pro posouzení toho, zda žaloba stěžovatele včetně jejího
doplnění ze dne 4. 9. 2003 obsahovala náležitosti podle §71 odst. 1 s. ř. s. (k tomu srov.
rozsudek publikovaný pod č. 342/2004 Sb. NSS).
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.), v němž je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto v souladu s §110 odst. 2
s. ř. s., podle kterého zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu
věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém řízení i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. ledna 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu