ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.346.2005
sp. zn. 6 Azs 346/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
I. G ., zastoupen Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, Plzeň, Na Jíkalce 13, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 60 Az 197/2004 - 39 ze dne 12. 5. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 11. 2004, č. j. OAM - 2980/VL - 10 - 17 - 2004, kterým byla jako zjevně
nedůvodná zamítnuta jeho žádost o azyl podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1995 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí je zatíženo nezákonností spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, týkající se splnění zákonem
stanovených podmínek pro udělení azylu. Nevybíravý způsob, jakým věřitel prostřednictvím
vyděračů jedná, považuje za zásah do soukromého života a obtěžování na veřejnosti a v tomto
způsobu pronásledování spatřuje naplnění významu pojmu pronásledování ve smyslu §2
odst. 6 zákona o azylu, neboť je přesvědčen, že nedosáhne účinné ochrany ze strany
ukrajinských státních orgánů. Toto jednání považuje za pronásledování za uplatňování
politických práv a svobod, neboť vyděrači mu znemožňují shromažďovat se se svou rodinou
na Ukrajině na veřejnosti a tato okolnost by mohla svědčit pro některý ze zákonných důvodů
pro udělení azylu. Krajskému soudu dále vytýká, že se s ohledem na popsanou situaci
nevypořádal s otázkou, zda v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro udělení
azylu podle §14 zákona o azylu. Jednáním věřitele a jeho vyděrače mu hrozí újma na zdraví
či života, kterážto okolnost spolu se spořádaným životem v České republice (dále jen „ČR“)
by mohly zakládat důvod pro udělení humanitárního azylu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a kasační stížnosti
přiznal odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jeho rozhodnutí ve věci azylu
i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy a odkázal na obsah správního
spisu s výpověďmi stěžovatele, které učinil v průběhu správního řízení a na vydané
rozhodnutí. Stěžovatel v kasační stížnosti nekonkretizoval, v čem spatřuje nezákonnost,
proto u souzené věci nelze přisvědčit tvrzenému důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stížní námitka ve vztahu k ustanovení §14 zákona o azylu nemůže být podle judikátů soudu
důvodná. Žalovaný navrhl zamítnout kasační stížnost a nepřiznat odkladný účinek
pro nedůvodnost.
Ze správního spisu plyne, že stěžovatel pobýval v ČR několikrát, před podáním
žádosti o azyl přicestoval dne 6. 6. 2004 s platným vízem do 13. 8. 2004 a následně do podání
žádosti o azyl zde žil nelegálně a žádostí o azyl by chtěl legalizovat svůj pobyt v ČR,
když již obdržel správní vyhoštění. O azyl požádal 7. 10. 2004. Žalovaný jeho žádost
jako zjevně nedůvodnou zamítl, neboť neshledal v žalobcových tvrzeních nic, co by bylo
možno podřadit pod azylově relevantní důvody – potíže se soukromými osobami mají
finanční podtext a legalizace pobytu na území ČR nemají žádnou spojitost s důvody
pro azylové řízení relevantními. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, v níž citoval
ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46, §47 odst. 3 správního řádu a §12 zákona o azylu,
které měl žalovaný při svém rozhodování o stěžovatelově žádosti o azyl porušit a odkázal
na to, co uvedl ve své žádosti o udělení azylu a v protokolu o pohovoru s orgány Ministerstva
vnitra. Krajský soud žalobu zamítl, když konstatoval, že důvody, které stěžovatel uvedl,
nejsou podřaditelné pod žádný důvod vymezený v §12 zákona o azylu, ač mohou být
z jeho pohledu závažné, a nejsou těmi důvody, pro které by měl být azyl udělen.
I když stěžovatel ve své žalobě neuvedl žádné konkrétní skutečnosti ve vztahu k porušení
jednotlivých ustanovení správního řádu, krajský soud se jimi zabýval a dospěl k závěru,
že ve správním řízení nedošlo k porušení žádného namítaného ustanovení správního řádu.
Podle názoru soudu žalovaný ve svém rozhodnutí nepochybil, pokud hodnotil žádost
stěžovatele jako zjevně nedůvodnou, neboť žalobce nebyl pronásledován z důvodu
uplatňování politických práv nebo z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství nebo politického přesvědčení. Soud posoudil žalobu
jako nedůvodnou, když ve shodě se správním orgánem dospěl k závěru, že žalobce zákonné
předpoklady pro udělení azylu nesplňuje a žádost o udělení azylu jako zjevně byla v souladu
se zákonem zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Rozsudek byl stěžovateli doručen 20. 6. 2005,
kasační stížnosti napaden dne 29. 6. 2005 (kasační stížnost podána k poštovní přepravě dne
28. 6. 2005).
Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a je přípustná, neboť míří
na právní posouzení věci krajským soudem (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a na základě řádně a přípustně uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 2,
3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní /dále jen „s. ř. s.“/).
Předně Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel napadá rozhodnutí krajského
soudu proto, že se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda v jeho případě byly splněny zákonné
podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu; k uvedené námitce lze pouze uvést,
že nebyla v řízení před krajským soudem součástí žalobních bodů, a to ani v jakkoliv obecné
podobě. Krajský soud se tedy otázkou možnosti udělit stěžovateli humanitární azyl nezabýval
a ani nemohl. Poněvadž ve správním soudnictví je soud vázán rozsahem a důvody žaloby
(§75 odst. 1 s. ř. s.), lze účinně v řízení o kasační stížnosti namítat pouze to, co již stěžovatel
učinil předmětem soudního přezkumu (§104 odst. 4 s. ř. s.). Nepřípustnou je tedy námitka,
která nebyla v řízení před krajským soudem uplatněna, ač v tom stěžovateli nic nebránilo.
Touto námitkou se Nejvyšší správní soud jako nepřípustně uplatněnou zabývat nemohl.
Pokud jde o námitku mířící na právní posouzení věci, totiž že stěžovatel splňuje
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a že tedy krajský soud věc nesprávně
právně vyhodnotil, tento názor Nejvyšší správní soud nesdílí. Skutkové okolnosti odchodu
z Ukrajiny stěžovatel jasně popsal ve svém pohovoru uskutečněném dne 12. 10. 2004,
přičemž neuvedl žádné politické aktivity. Základní podmínkou pro udělení azylu je totiž
pronásledování ze strany státních orgánů, kterým se rozumí podle zákona o azylu (§2 odst. 6
ve znění účinném v době rozhodování žalovaného) ohrožení života nebo svobody, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována nebo trpěna úřady v zemi původu žadatele o azyl nebo pokud tato země není
schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovýmto jednáním. Pokud
stěžovatel v průběhu správního řízení uváděl, že zemi svého původu opustil na turistické
vízum, aby unikl věřitelům, kteří po něm požadovali další finanční prostředky za opožděné
zaplacení dluhu, což odmítl a po neúspěšném pokusu o podnikání na Ukrajině a v České
republice byl několikrát před tím za prací, lze konstatovat, že se jednalo o těžkosti
ekonomické povahy. Vzhledem k tomu, že platnost jeho víza skončila 13. 8. 2004 a dále žil
na území ČR nelegálně, je nesporným důvodem podání žádosti o azyl snaha legalizovat si zde
pobyt po rozhodnutí o vyhoštění. V těchto tvrzeních a skutečnostech nelze shledat jakýkoliv
prvek poukazu na přímé či nepřímé pronásledování ze strany státních orgánů země původu.
Správní orgán tedy aplikoval správnou právní normu (§16 odst. 1 písm. g/ zákona o azylu)
a krajský soud se ve svém řízení nesprávnosti při výkladu tohoto ustanovení nedopustil.
Poněvadž krajský soud věc posoudil po právní stránce správně, Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). S ohledem na rozhodnutí
ve věci samé, nebylo třeba rozhodovat o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení nemá, neboť nebyl v řízení úspěšný,
žalovanému podle soudního spisu žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že se mu
jejich náhrada nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu