ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.366.2005
sp. zn. 6 Azs 366/2005 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: J. S ., zastoupen JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem, se sídlem Husova 17,
Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 60 Az 57/2005 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ř i z ná v á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi JUDr. Petru Knoblochovi,
se př i z ná v á na odměně za zastupování a náhradě hotových vý dajů částka ve výši
1075 Kč; bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Plzni č. j. 60 Az 57/2005 - 33 ze dne 23. 6. 2005, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 260/LE - B01 - B02 - 2005 ze dne
13. 4. 2005, jímž byla jako zjevně nedůvodná zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení azylu
podle §16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Z obsahu stěžovatelovy kasační stížnosti je možné dovodit, že uplatňuje důvod
obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že soud nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení,
neboť dospěl k závěru, že v jeho případě nejsou splněny důvody pro udělení azylu. Stěžovatel
považuje za nesprávné, že se soud v napadeném rozhodnutí ztotožnil s právním hodnocením
správního úřadu a neposuzoval stěžovatelem uváděné důvody jako důvody pro udělení azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že v jednání různých seskupení politických
či soukromých, i v jednání dalších institucí a případně jednotlivých soukromých osob spatřuje
útoky na svou osobu a svou bezpečnost i bezpečnost svých příbuzných, které
by svou přítomností v zemi původu mohl ohrozit v jejich bezpečí. Dále uvedl, že proti těmto
tvrzeným útokům není možná ani ochrana ze strany státních orgánů, které jsou ve značné míře
zkorumpované. Podle názoru stěžovatele proto správní úřad a potažmo i v následujícím
přezkumném řízení soud pochybil, nezhodnotil-li tato tvrzení ve smyslu ust. §12 až §14
zákona o azylu a kvalifikoval stěžovatelovu žádost o azyl jako zjevně nedůvodnou ve smyslu
ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Nejvyšší
správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost stěžovatele považuje
za nedůvodnou, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i kasační
stížností napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. Proto i pro účely
řízení o kasační stížnosti odkázal žalovaný na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
K implicitní námitce stěžovatele, že nebyl zvážen v jeho případě i postup podle ustanovení
§14 zákona o azylu, tedy k udělení azylu z důvodů hodných zvláštního zřetele, žalovaný
poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 24 Az 960/2003 ze dne 6. 1. 2004,
podle něhož se možnost udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu váže na ustanovení
§12 zákona o azylu, a teprve ukáže-li se, že nejsou splněny podmínky pro použití §12, může
správní úřad výjimečně přistoupit k aplikaci ustanovení §13 a §14 zákona o azylu.
Poukazuje na skutečnost, že stěžovatelova žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, a tedy nebylo důvodu se zabývat splněním
podmínek pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. S ohledem na výše uvedené žalovaný
navrhl zamítnout kasační stížnosti a nevyhovět žádosti o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující: stěžovatel
ve své žádosti o udělení azylu ze dne 12. 4. 2005 uvedl, že je národnosti ruské, náboženského
vyznání křesťanského, že není a nikdy nebyl členem žádné politické strany, ani jiné
organizace, stejně jako jeho příbuzní. Jako důvod opuštění Ukrajiny uvedl, že chtěl podnikat
na území České republiky a také že po něm na Ukrajině požadovaly organizované skupiny
vyděračů peníze. Výslovně v žádosti uvedl, že žádá o azyl ze stejných důvodů jako poprvé.
Z obsahu protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu na území České republiky
ze dne 12. 4. 2005 je zřejmé, že stěžovatel pouze blíže rozvedl důvody uvedené již v žádosti,
tj. že ho k odchodu z Ukrajiny přivedl nátlak organizovaných skupin vyděračů, jimž nebyl
schopen platit poměrně vysoké částky. Vedle tohoto základního důvodu uvedl rovněž
jako důvod odchodu špatnou ekologickou situaci ve městě, z něhož pochází (Z .). Posledním
důvodem odchodu z Ukrajiny mělo být to, že není ukrajinské národnosti a vzhledem k tomu,
že se stále více na Ukrajině objevují různá nacionalistická hnutí, rozhodl se, že se bude
problémům s nacionalisty vyhýbat a odejde do ciziny. Dále z obsahu správního spisu vyplývá,
že stěžovatel se na území České republiky zdržuje již od roku 1999, kdy přicestoval na vízum
opravňující k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání. V roce 2000 mu však měly být
odcizeny doklady, na cestu na Ukrajinu, aby si mohl nové doklady vyřídit, však podle svého
tvrzení neměl peníze, a od 10. 2. 2000 se tak na území České republiky zdržoval ilegálně. Dne
8. 4. 2001 požádal v České republice o azyl, ten mu však udělen nebyl. Ve správním spisu je
založen rovněž nepodepsaný stejnopis protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu na území České republiky ze dne 8. 10. 2001, v němž stěžovatel uvedl
jako důvody své tehdejší žádosti o azyl rovněž problémy s vyděrači, neúspěchy v obchodě a
ekologickou situaci na Ukrajině. Obsah odů vodnění své předchozí žádosti o azyl pak potvrdil
i ve výše zmíněném protokolu ze dne 12. 4. 2005. Žalovaný ve svém napadeném rozhodnutí
ze dne 13. 4. 2005 proto s ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelovu žádost o azyl zamítl,
neboť dospěl k závěru, že dů vody, pro které stěžovatel opětovně žádal o poskytnutí
mezinárodní ochrany formou azylu, jsou v zásadě obdobné jako v řízení o první žádosti o
azyl, a pokud uvádí důvody další (obavy před ukrajinským nacionalismem), jde o důvody,
které mu musely být známy již při podání první žádosti.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že uvedené rozhodnutí
žalovaného napadl stěžovatel žalobou, v níž brojil proti tomu, že jeho žádost o udělení azylu
byla žalovaným zamítnuta jako zjevně nedůvodná, a namítal, že údaje, které žalovanému
poskytl, odůvodňují posouzení jeho žádosti ve smyslu ustanovení §12 a §14 zákona o azylu.
Krajský soud jeho žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen
26. 7. 2005 a kasační stížnost proti němu byla podána dne 6. 8. 2005.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost shledává Nejvyšší správní soud
s ohledem na uplatněný kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přípustnou.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích
řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku z toho důvodu, že se soud
nezabýval tím, zda důvody uváděné stěžovatelem jako důvody pro udělení azylu neopravňují
k aplikaci ustanovení §12 či §14 zákona o azylu a ztotožnil se s právním závěrem
žalovaného, že žádost o udělení azylu je zjevně n eopodstatněná ve smyslu ustanovení §16
odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Je nasnadě, že právě skutečnost, že rozhodnutí žalovaného
bylo opřeno o zjevnou nedůvodnost stěžovatelovy žádosti a že byl tedy aplikován §16 odst. 1
písm. d) zákona o azylu, je pro posouzení stěžovatelových námitek, jimiž brojí proti rozsudku
krajského soudu, zcela rozhodující. Podle tohoto ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel v opakovaně podané žádosti o udělení azylu uvede
skutečnosti v zásadě shodné či obdobné jako v žádosti předchozí a nebo uvede skutečnosti
jiné, které mu však byly či musely být známy již při podání předchozí žádosti o udělení azylu.
Hypotéza této normy tedy předpokládá, že k uplatnění její dispozice - tedy zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné, aniž je zkoumána z pohledu možného naplnění hypotézy ustanovení
§12, §13 či §14 zákona o azylu, musí být naplněny dvě skutkové okolnosti: a) žadatel žádá
o udělení azylu opakovaně (což předpokládá, že v řízení o předešlé žádosti nebyly shledány
podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12, §13 ani §14 zákona o azylu) a b) v nově
podané žádosti uvede skutečnosti shodné či obdobné jako v žádosti předchozí, popřípadě
uvede skutečnosti jiné, ty mu však byly či pouze musely být známy již při podání předchozí
žádosti o azyl. Shledal-li tedy krajský soud, že je hypotéza ustanovení §16 odst. 1 písm. d)
zákona o azylu naplněna, žádal-li stěžovatel již v roce 2001 o azyl s tím, že Ukrajinu opustil
již v roce 1999 proto, že jednak byl vydírán mafií, která požadovala platby za ochranu
při žalobcově podnikání, jednak proto, že v oblasti Z. je špatná ekologická situace, a o stejné
důvody opřel svou žádost z roku 2005, přičemž ji pouze doplnil o důvod obav z ukrajinského
nacionalismu, aniž však došlo k jakémukoliv negativnímu dopadu nacionalisticky
motivovaných projevů do jeho života a nadto nešlo o skutečnost, která by vyvstala nově,
nezákonnosti se nedopustil. Krajský soud tedy aplikoval správný právní předpis (zákon o
azylu), v jeho rámci správnou právní normu (tj. právní normu obsaženou v §16 odst. 1 písm.
d) zákona o azylu), a vyložil ji správně.
Přisvědčuje-li soud oprávněnosti aplikace ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu, nemůže pak přistoupit na námitku stěžova tele, že měl být zkoumán důvod
pro udělení azylu podle ustanovení §12 či §14 zákona o azylu. Těmto ustanovením
se žalovaný a následně ani krajský soud, aplikoval -li normu obsaženou ve zmíněném
ustanovení, zabývat neměl a nemohl, neboť jeho aplikace meritorní posuzování azylových
důvodů ve smyslu těchto ustanovení logicky vylučuje. Při aplikaci ustanovení §16 odst. 1
písm. d) je z povahy věci vyloučeno zkoumání důvodnosti žádosti o udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu a pro případné rozhodování žalovaného o udělení azylu
z důvodů předvídaných v §14 zákona je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. Tyto důvody však při zamítnutí žádosti s odkazem na §16
odst. 1 písm. d) zákona, jak bylo předznamenáno, zjišťovány nejsou. Nezjišťoval -li je krajský
soud, nedopustil se tak stěžovatelem namítané nezákonnosti.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Plzni
č. j. 60 Az 57/2004 - 54 ze dne 15. 8. 2005 ustanoven zástupcem advokát JUDr. Petr
Knobloch. Tomu Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu ve výši
1075 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, společně s režijním paušálem podle §13 odst. 3 téže vyhlášky.
Pro zaplacení této částky soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu