ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.372.2004
sp. zn. 6 Azs 372/2004 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalob ců: a) Y. P., b) nezl. Y. P. , c) nezl. M. P., žalobci b) a c) zastoupeni žalobcem a)
jako zákonným zástupcem, všichni státní příslušnost Ukrajina, zastoupeni Mgr. Ervínem
Perthenem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
č. j. 30 Az 296/2003 - 27 ze dne 21. 5. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutími žalovaného č. j. OAM - 12396/VL - 11 - P05 - 2001,
č. j. OAM - 3779/VL - 19 - P05 - 2002 a č. j. OAM - 3780/VL - 19 - P05 - 2002 ze dne
18. 8. 2003 nebyl žalobcům (dále jen „stěžovatelé“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na ně vztažena
překážka vycestování podle §91 téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím,
že v jejich případě neshledal naplnění podmínek výše uvedených ustanovení zákona o azylu.
Stěžovatel ad a) byl sice ve vlasti řadovým členem H. R., v průběhu správního řízení ale
nevyšlo najevo nic, co by nasvědčovalo tomu, že by byl pronásledován za uplatňování
politických práv. Dále uvedl, že stěžovatel na Ukrajině od roku 1994 podnikal, ale úřady
po něm požadovaly úplatky a i jiným způsobem mu znesnadňovaly činnost. V roce 1994 byl
iniciátorem petice za vyplacení humanitární pomoci určené obětem povodní, jejíž část byla
zadržována a měla být vyplacena, až bude prezidentem K. Toto stěžovatel považuje za příčinu
svých pozdějších potíží. V roce 2001 mu bylo vyhrožováno, když odmítl zahájit stavbu, které
měla být hrazena ze „špinavých“ peněz. Proto odjel do České republiky, kam jej později
následovala manželka s nezletilými dětmi. Jménem nezletilých žadatelů jejich zákonný
zástupce o azyl požádal, aby mohli žít spolu s rodiči. Jelikož rodičům azyl udělen nebyl,
nebyly splněny podmínky pro udělení azylu ani u nezletilých dětí.
Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel jménem svým i svých nezletilých dětí
v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, v níž zejména namítal
porušení jednotlivých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, určujících
povinnosti žalovaného v průběhu správního řízení a dále §12, §14 a §91 zákona o azylu.
Tato svá tvrzení však nijak blíže nespecifikoval.
Rozsudkem tohoto soudu ze dne 21. 5. 2004 blíže označeným v záhlaví byly žaloby
stěžovatelů zamítnuty. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění,
z nichž vycházela rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadených
rozhodnutích jsou v souladu se zákonem. Problémy, které zletilý stěžovatel v průběhu
správního řízení uvedl, nebyly takového charakteru ani intenzity, aby zakládaly
opodstatněnou obavu z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Soud se rovněž
ztotožnil se závěry žalovaného o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudek krajského soudu byl stěžovatelům doručen dne 21. 6. 2004 a ti jej napadli kasační
stížností dne 30. 6. 2004.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku krajského
soudu, zároveň žádají o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Namítají existenci
kasačních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně jsou stěžovatelé přesvědčeni, že pro iniciování petice
byl stěžovatel sub a) následně pronásledován za uplatňování svých politických práv a v jeho
případě tak byl dán důvod dle §12 zákona o azylu. Stěžovatelé dále namítají, že rozhodnutí
žalovaného trpí závažnou vadou řízení, spočívající v absenci podpisu oprávněné osoby
na vyhotoveních rozhodnutí doručovaném stěžovatelům. Dovozují, že z tohoto důvodu
se vůbec nejedná o správní rozhodnutí a tato tudíž nevyjadřují vůli žalovaného. Je tomu tak
i přesto, že ve správních spisech jsou založena rozhodnutí s podpisem oprávněné osoby.
Z tohoto důvodu považuje správní rozhodnutí za nicotná, resp. stižená závažnou procesní
vadou, pro kterou nemohou obstát. Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že napadená rozhodnutí
byla vyhotovena osobou, která je na něm podepsána pod doložkou „za správnost“ nikoliv
v Praze, jak je uvedeno v záhlaví, ale v příslušném pobytovém středisku, aniž by byla zaslána
do Prahy k podpisu oprávněnou osobou, tj. ředitelem odboru azylové a migrační politiky
Ministerstva vnitra České republiky. Stěžovatelé proto dovozují, že v okamžiku předání
rozhodnutí účastníku řízení nebylo toto rozhodnutí ještě podepsáno oprávněnou osobou
a žalovaný tak dosud neprojevil svou vůli řádným způsobem. Dále stěžovatelé namítají
absenci posouzení náhrady nákladů řízení státu ve výroku rozsudku krajského soudu, která tak
činí rozsudek nepřezkoumatelným. Rovněž konstatují, že se krajský soud nevypořádal
se všemi žalobními námitkami, byť byly jen obecné.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatelů učiněné ve správních řízeních. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatelé namítají kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., kasační
stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související s podmínkami
udělení azylu podle §12 zákona o azylu, lze podřadit pod důvod kasační stížnosti obsažený
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může přitom spočívat v aplikaci
nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci
správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně interpretovaného.
Nejvyšší správní soud přezkoumal závěry krajského soudu ohledně posouzení
skutečnosti, zda byl stěžovatel ve své vlasti pronásledována či se takového pronásledování
opodstatněně obával z důvodů své rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu) a jeho
pochybení neshledal. Pronásledováním je přitom ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu
třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi
stěžovatelova původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním. V případě stěžovatele sub a) lze uzavřít, že z jeho vyjádření
učiněných u žalovaného nevyplynuly skutečnosti, podle nichž by se v jeho případě jednalo
o potíže takového charakteru či intenzity, že by se daly považovat za pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. Pokud stěžovatel příčinu svých potíží shledává v iniciování petice
v roce 1994, pak je Nejvyšší správní soud nucen poukázat na skutečnost, že až do roku 2001
stěžovatel, byť s určitými potížemi, podnikal. Vzhledem k obecným poměrům v jeho vlasti,
jak vyplývají ze shromážděných informací o zemi původu, nelze dovodit, že by požadování
úplatků či jiné drobné ústrky ze strany úřadů bylo v jeho případě možné považovat
za důsledek jeho politických aktivit či názorů. Ani bezprostřední příčinu stěžovatelova
odchodu z Ukrajiny, tedy snahu vyhnout se vyhrožování v souvislosti s odmítnutím zahájení
stavby, nelze považovat za pronásledování či opodstatněnou obavu z něho ve smyslu zákona
o azylu, a to zejména proto, že tyto potíže nebyly zapříčiněny žádným z důvodů
vyjmenovaných v §12 zákona o azylu.
Námitky stěžovatelů ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení
azylu, lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadených rozhodnutích vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit
žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatelů postupoval, přičemž ze spisů
není patrno, a stěžovatelé to ani netvrdí, že by byli jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení
o udělení azylu omezováni při sdělení důvodů azylu, jež sami uplatňovali. Skutkový stav
tak byl zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného
případu dostačující. Krajský soud proto nepochybil, když se s rozhodnutím žalovaného
ztotožnil. Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
Pokud stěžovatelé dále namítají, že neobdrželi rozhodnutí žalovaného,
které by podepsala oprávněná osoba, pak toto tvrzení nenalézá své opory v žalobě
ke krajskému soudu. Pokud podle §104 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná mimo
jiné tehdy, opírá-li se o důvody, které nebyly stěžovatelem uplatněny v řízení před krajským
soudem, jehož rozhodnutí má být v řízení o kasační stížnosti přezkoumáváno, a nebránilo-li
stěžovateli nic v uplatnění tohoto důvodu již v řízení před krajským soudem, byla by kasační
stížnost v této části nepřípustná. Jelikož však nicotnost rozhodnutí správního orgánu má být
zkoumána i nad rámec důvodů kasační stížnosti (§109 odst. 3 in fine s. ř. s.), zabýval
se Nejvyšší správní soud i tímto tvrzením. Nicotnost (neexistenci) správního aktu totiž
způsobují jen takové vady řízení, které mají za následek, že o správním aktu nelze v daném
případě vůbec hovořit. Může se přitom jednat například o vady spočívající v rozhodování
absolutně nekompetentního orgánu, či absolutní nedostatek zákonem předepsané formy.
Namítanou vadu náležitosti rozhodnutí ovšem nelze pokládat za natolik intenzivní, aby mohla
založit přímo nicotnost tohoto rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být
považováno například tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby
odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo vydáno zcela bez jejího vědomí. Tak tomu ovšem
v daném případě zjevně není. Ve správních spisech je totiž založeno vyhotovení rozhodnutí,
které je řádně podepsáno oprávněnou osobou, a není tak ve skutečnosti pochyb o tom,
že rozhodnutí Ministerstva vnitra ve správním řízení skutečně podepsal ředitel odboru azylové
a migrační politiky, tedy osoba oprávněná. Sama skutečnost, že mezi vyhotovením rozhodnutí
a jeho doručením stěžovatelům uplynula relativně krátká doba, žádnou pochybnost v tomto
směru nevyvolává. Vada rozhodnutí spočívající v nedostatku podpisu na tom vyhotovení
rozhodnutí, jež bylo stěžovatelům doručeno, za situace, že součástí správního spisu
je vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné, tedy
nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí a sama o sobě nepředstavuje takovou vadu
při uplatňování procesních předpisů, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí (to ovšem
stěžovatelé v žalobě ani nenamítali).
Pokud dále stěžovatelé s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí, že rozhodnutí
krajského soudu je nepřezkoumatelné, pak i tato námitka je sice přípustnou, neboť směřuje
proti přezkumu, jak jej provedl krajský soud, není však důvodnou. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové je srozumitelné a netrpí
ani nedostatkem důvodů rozhodnutí. Pokud soud došel k závěru, že rozhodnutí žalovaného
je v souladu se zákonem, přičemž rozhodnutí soudu je podrobně odůvodněno, Nejvyšší
správní soud nemá, čeho by mu vytknul. Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí
důkladně a v rozsahu všech žalobních bodů, a to v té míře obecnosti, která plynula z obecnosti
žalobních bodů (důvodů). Při tom je nutno poukázat na to, že krajský soud neměl povinnost
žalobce vyzývat k doplnění žalobních bodů, neboť přímo ze zákona (§71 odst. 1 písm. d/
s. ř. s.) pro žalobce vyplývá povinnost vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků,
postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu
vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Líčení skutkových okolností
nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž
při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným,
a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně
odlišitelným popisem. Právní náhled na věc se nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy
na určitá ustanovení zákona a na práva či povinnosti v nich stanovené, nýbrž musí
aplikovatelné právní normy subsumovat na vylíčená skutková tvrzení a obsahovat konkrétní
o tyto skutkové děje či okolnosti se opírající právní výtky (tvrzení o porušení práva). Pokud
žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním
spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz
na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně
odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké
aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.
K námitce absence posouzení náhrady nákladů řízení státu v rozsudku krajského soudu
Nejvyšší správní soud uvádí, že podle §60 odst. 4 s. ř. s. má stát proti neúspěšnému
účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, které platil, není-li tento účastník osvobozen
od soudních poplatků. Jelikož žadatel o azyl je podle §11 odst. 2 písm. ch) zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ze zákona osvobozen od soudních poplatků, nemá stát
vůči němu nárok na náhradu nákladů řízení, které platil, rovněž ze zákona. Absence takového
výroku tedy není závažnou procesní vadou a nečiní rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným. Ani tato námitka tedy není důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu