ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.380.2005
sp. zn. 6 Azs 380/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: H. S., zastoupena JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, se sídlem Polská
40/1505, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Az
9/2005 - 50 ze dne 14. 7. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se ne př iznáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá rozsudek shora
označený, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2005,
č. j. OAM - 2508/VL - 20 - P17 - 2004, kterým nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a kterým bylo zároveň
rozhodnuto, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový
stav věci, a městský soud takové pochybení akceptoval. Nedostatky ve skutkových zjištěních
stěžovatelka spatřuje v tom, že se žalovaný nedostatečně zabýval stěžovatelčinou obavou
před vyhrožováním ze strany neznámých mužů. Je přesvědčena, že pronásledování ze strany
neznámých sob, kterému byla společně s dcerou vystavena poté, co její manžel opustil
Arménii, splňují definici pronásledování podle zákona o azylu. Stát jí nebyl schopen
odpovídajícím způsobem poskytnout ochranu. Dále stěžovatelka uvádí, že si žalovaný
neopatřil dostatečné podklady pro posouzení situace stěžovatelky, jeho prameny byly
nedostatečné ve vztahu k posouzení její žádosti. Měly být použity studie i jiných mezinárodně
osvědčených institucí ohledně situace, která panuje v Arménii. Skutková zjištění žalovaného
byla nedostatečná a v rozporu s §3 odst. 4 a 32 odst. 1 správního řádu. Navrhla proto,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení,
přičemž navrhla přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný namítá, že v řízení vycházel z tvrzení, která stěžovatelka sama uvedla,
přičemž z hlediska zjišťování situace v Arménii použil Zprávu MZV USA, která je založena
právě na zprávách organizací zmiňovaných stěžovatelkou, jakými jsou Amnesty International
a Human Rights Watch. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka požádala o azyl
z toho důvodu, že poté, co Arménii opustil její manžel, neboť měl být obviněn z toho,
že napomáhal jako řidič, jenž se účastnil pravidelného vojenského cvičení, pachatelům útoku
na parlament v J. v roce 1999, ji opakovaně od roku 2000 navštěvovali neznámí lidé, hledali
manžela, začali jí vyhrožovat a dceru obtěžovali. Ze strachu se proto rozhodla opustit
Arménii, v České republice již byli před tím dva její synové. Měla tedy obavu z neznámých
lidí v Arménii. Návštěvy neznámých lidí šla ohlásit policii, ta jí však sdělila, že jde o problém
vojenské policie, tam však již nešla. Poté, co neznámí muži na její dceři vyzvídali,
kde se zdržuje její manžel, ohlásila tento incident telefonicky policii. Ze správního spisu dále
plyne, že stěžovatelčinu manželovi nebyl v České republice udělen azyl (rozhodnutí bylo
potvrzeno Vrchním soudem v Praze v roce 2002) – stěžovatelčin manžel jako důvody
své žádosti o azyl uváděl potíže v zaměstnání, které jej přinutily opustit zemi původu.
Žalovaný stěžovatelce azyl neudělil, poukázal na rozpory ve výpovědi její a jejího manžela
v době, kdy žádal o azyl, přičemž tvrzení žalobkyně o pronásledování hodnotil na pozadí
informací o situaci v Arménii obsažených v Informaci MZV ČR z roku 2003, Zprávy
MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2003, a z aktuální informace ČTK. Neshledal
přitom, že by byly naplněny podmínky pro udělení azylu stanovené §12, §13 či §14 zákona
o azylu, ani překážka vycestování nebyla shledána. Stěžovatelka v žalobě podané proti tomuto
rozhodnutí namítla porušení procesního předpisu (správního řádu) a dále vyslovila názor,
že jí měl být azyl udělen, neboť splnila podmínky stanovené §12 (byla pronásledována
s dcerou neznámými muži na základě přináležitosti k sociální skupině – rodině manžela,
policie svou nečinností prokázala, že není schopna zajistit ochranu její rodině) či 14 zákona
o azylu (neudělení azylu v tomto ohledu považovala za nedostatečně odůvodněné). Městský
soud žalobu zamítl. Neboť shodně s žalovaným došel k závěru, že stěžovatelka nesplnila
podmínky pro udělení azylu a porušení pravidel řízení neshledal. Rozsudek byl stěžovatelce
doručen 24. 8. 2005, ta jej napadla kasační stížností podanou dne 5. 9. 2005.
Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnosti byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o důvody, o které stěžovatelka kasační stížnost opírá,
pak přestože formálně uvádí důvody podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že fakticky míří rovněž na nesprávné posouzení právní otázky splnění
důvodů pro udělení azylu, což lze subsumovat pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Pokud jde o vady řízení podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pak by jimi mohly být
takové vady řízení, jež by spočívaly v tom, že by žalovaný porušil procesní ustanovení,
jimiž je upraveno správní řízení, takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost
jeho rozhodnutí, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného
zrušit.
Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav
věci a poukazuje na potřebu rozšířit informační zdroje žalovaného o reáliích v Arménii,
pak musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že takto odůvodněnou námitku neuplatnila
v žalobě, kde pouze citovala ustanovení správního řádu a v souvislosti s překážkou
vycestování uvedla, že žalovaný se „v nedostatečné míře zabýval otázkou situace lidských
práv v Arménii.“ Vytýkanou „nedostatečnost“ však nijak nekonkretizovala, takže městský
soud mohl ve svém posouzení zůstat jen v rovině velmi obecné, což také učinil a pochybení
neshledal. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je nepřípustnou námitka, kterou mohl stěžovatel uplatnit
v řízení před krajským soudem, a neučinil tak. Nejvyšší správní soud se tedy vytýkaným
nedostatkům v posouzení situace v Arménii nemohl věnovat za situace, že takto konkrétní
nebyla námitka vyslovena v řízení před městským soudem, a ten ji proto neposuzoval
v poloze, kterou nyní stěžovatelka uvádí. Nejvyšší správní soud za takové situace nemá,
co by na napadeném rozsudku přezkoumával právě v napadeném rozsahu zjišťování podkladů
pro rozhodnutí ze strany žalovaného. Ostatně stěžovatelka ani neuvedla, jaká konkrétní
skutečnost by měla být z citovaných pramenů dokázána.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
podle §109 odst. 2 s. ř. s., vázán řádně uplatněným důvodem podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o hodnocení podkladů získaných ve správním řízení, to měl žalovaný
zaměřit na zjištění, zda jsou v případě stěžovatelky splněny podmínky pronásledování.
Tím je ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu ve znění účinném v době rozhodování
žalovaného třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický
nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna úřady
v zemi stěžovatelčina původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním. Poukazovala-li stěžovatelka v řízení na údajné
vyhrožování neznámými osobami, pak podmínka udělení azylu, jež by s těmito aktivitami
souvisela, by v takovém případě mohla být splněna pouze tehdy, pokud by útoky byly
realizovány v přímé souvislosti s uplatňováním politických práv a svobod (§12 písm. a/
zákona o azylu) nebo z důvodu její rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 písm. b/ zákona o azylu),
přitom v obou případech by nebyla poskytnuta stěžovatelce právě z uvedených důvodů
ochrana ze strany příslušných orgánů, pokud by taková ochrana byla potřebná a stěžovatelka
by jí hodlala fakticky využít. Jestliže stěžovatelka uváděla v žalobě, že neznámé osoby
jí vyhrožovaly pro příslušnost k sociální skupině – rodině, pak jí nelze přisvědčit. Sociální
skupinou nelze rozumět rodinu stěžovatelky – tou bývá takové společenství osob, jež pro svou
politickou orientaci, minulost či hospodářskou činnost je považováno za překážku politice
vlády země původu či je-li považováno za ne dost loajální vůči takové vládě. Stěžovatelce
vyhrožovaly neznámé osoby, přičemž stěžovatelka se neobrátila na orgány vojenské policie,
jak jí bylo doporučováno a po kontaktu těchto osob s dcerou věc pouze telefonicky oznámila
policii. Trvalo-li vyhrožování, jak stěžovatelka uvádí, téměř čtyři roky, pak nelze takový
přístup hodnotit jako dostatečnou aktivitu ve vztahu k orgánům státu země původu.
Vedle toho, že podmínky definice pronásledování ve stěžovatelčině případě nebyly
naplněny, z žádných důvodů uvedených v řízení před žalovaným nelze dovozovat,
že by jednání neznámých lidí vůči stěžovatelce bylo motivováno uplatňováním
jejích politických práv, anebo z důvodu rasy,náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů.
Tvrdí-li stěžovatelka, že se žalovaný nezabýval její konkrétní situací
(„bez podrobnějšího zjištění situace stěžovatelky“), pak tento názor zdejší soud nesdílí.
Žalovaný musel vést dokazování právě tím směrem, jenž korespondoval s důvody,
které stěžovatelka uváděla a o které opřela svou žádost o azyl. Osobní situaci stěžovatelky
pak žalovaný mohl posoudit právě a pouze jen ve vztahu k jejím tvrzením. Za této situace
nevyvstávala potřeba dalšího dokazování.
Závěry městského soudu, že ve stěžovatelčině případě se nejednalo o pronásledování
v definici azylového zákonodárství, tak Nejvyšší správní soud potvrzuje, neboť jsou zcela
v souladu s principy, na nichž je ochrana azylem založena a ve světle kterých je třeba je nutno
i zákon o azylu vykládat. Nejvyšší správní soud tu při výkladu zákona o azylu vychází mimo
jiné i z článku 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženěvě dne
28. 7. 1951 a z Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku
dne 31. 1. 1967, z nichž dovozuje, že udělení azylu v případě útoků vůči žadateli o azyl
je důvodné pouze tehdy, jde-li o represi uskutečňovanou ze strany státu. Takovou represi lze
dovodit jak ve formě přímé, kdy stát sám určité osoby pronásleduje, tak ve formě nepřímé,
kdy stát záměrně určité pronásledované osoby nechrání. O represi ze strany státu se v daném
případě nejedná, a to ani o represi nepřímou, neboť stěžovatelka nevyužila dostatečně pomoc
příslušných orgánů v zemi původu, a nelze tak dovozovat cílené odmítnutí stěžovatelčiny
ochrany ze strany státní moci.
Žalovaný tedy nepochybil ani v otázkách skutkových zjištění, ani v právním posouzení
věci; pokud tedy městský soud žalobu zamítl, Nejvyšší správní soud považuje takový výrok
za správný.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. července 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu