ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.381.2005
sp. zn. 6 Azs 381/2005 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: nezl. T. S., zastoupena zákonnou zástupkyní H. S., zastoupena JUDr. Filipem
Chytrým, advokátem, se sídlem Rubešova 10/83, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Az 8/2005 - 41 ze dne 14.
7. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se ne př iznáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá rozsudek shora
označený, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2005,
č. j. OAM - 2510/VL - 20 - P17 - 2004, kterým ji nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1
a 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a kterým bylo zároveň
rozhodnuto, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový
stav věci, a městský soud takové pochybení akceptoval. Nedostatky ve skutkových zjištěních
stěžovatelka spatřuje v tom, že se žalovaný nedostatečně zabýval stěžovatelčinou obavou
před vyhrožováním ze strany neznámých mužů. Je přesvědčena, že pronásledování ze strany
neznámých osob, kterému byla společně s matkou vystavena poté, co její otec opustil
Arménii, splňují definici pronásledování podle zákona o azylu. Stát jí nebyl schopen
odpovídajícím způsobem poskytnout ochranu. Dále stěžovatelka uvádí, že si žalovaný
neopatřil dostatečné podklady pro posouzení situace stěžovatelky, jeho prameny byly
nedostatečné ve vztahu k posouzení její žádosti. Měly být použity studie i z jiných
mezinárodně osvědčených institucí ohledně situace, která panuje v Arménii. Skutková zjištění
žalovaného byla nedostatečná a v rozporu s §3 odst. 4 a §32 odst. 1 správního řádu. Navrhla
proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení,
přičemž navrhla přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný namítá, že v řízení vycházel z tvrzení, která stěžovatelka sama uvedla,
přičemž z hlediska zjišťování situace v Arménii použil Zprávu MZV USA, která je založena
právě na zprávách organizací zmiňovaných stěžovatelkou, jakými jsou Amnesty International
a Human Rights Watch. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka požádala o azyl
z toho důvodu, že poté, co Arménii opustil její otec, neboť měl být obviněn z toho,
že napomáhal jako řidič, jenž se účastnil pravidelného vojenského cvičení, pachatelům útoku
na parlament v J. v roce 1999, ji a její matku opakovaně od roku 2000 navštěvovali neznámí
lidé, hledali otce, začali jim vyhrožovat a ji samu obtěžovali. Ze strachu se proto rozhodla
s matkou opustit Arménii, v České republice již byli před tím dva její bratři. Měla tedy obavu
z neznámých lidí v Arménii. Návštěvy neznámých lidí šla matka ohlásit policii, ta jí však
sdělila, že jde o problém vojenské policie, tam však již matka nešla. Poté, co na stěžovatelce
neznámí muži vyzvídali, kde se zdržuje její otce, ohlásila matka tento incident telefonicky
policii. Ze správního spisu dále plyne, že stěžovatelčinu otci nebyl v České republice udělen
azyl (rozhodnutí bylo potvrzeno Vrchním soudem v Praze v roce 2002) – stěžovatelčin otec
jako důvody své žádosti o azyl uváděl potíže v zaměstnání, které jej přinutily opustit zemi
původu. Žalovaný stěžovatelce azyl neudělil, poukázal na rozpory ve výpovědi její matky a
jejího otce v době, kdy žádal o azyl, přičemž tvrzení žalobkyně o pronásledování hodnotil na
pozadí informací o situaci v Arménii obsažených v Informaci MZV ČR z roku 2003, Zprávy
MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2003, a z aktuální informace ČTK. Neshledal
přitom, že by byly naplněny podmínky pro udělení azylu stanovené §12, §13 či §14 zákona
o azylu, ani překážka vycestování nebyla shledána. Stěžovatelka v žalobě podané proti tomuto
rozhodnutí namítla porušení procesního předpisu (správního řádu) a dále vyslovila názor, že jí
měl být azyl udělen, neboť splnila podmínky stanovené §12 (byla pronásledována s matkou
neznámými muži na základě přináležitosti k sociální skupině – rodině otce, policie svou
nečinností prokázala, že není schopna zajistit ochranu její rodině), či §14 zákona o azylu
(neudělení azylu v tomto ohledu považovala za nedostatečně odůvodněné). Městský soud
žalobu zamítl, neboť shodně s žalovaným došel k závěru, že stěžovatelka nesplnila podmínky
pro udělení azylu a porušení pravidel řízení neshledal. Rozsudek byl stěžovatelce doručen 24.
8. 2005, ta jej napadla kasační stížností podanou dne 5. 9. 2005.
Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106
odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o důvody, o které stěžovatelka kasační stížnost opírá, pak
přestože formálně uvádí důvody podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti
vyplývá, že fakticky míří rovněž na nesprávné posouzení právní otázky splnění důvodů
pro udělení azylu, což lze subsumovat pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Pokud jde o vady řízení podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pak by jimi mohly být takové
vady řízení, jež by spočívaly v tom, že by žalovaný porušil procesní ustanovení,
jimiž je upraveno správní řízení, takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost
jeho rozhodnutí, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného
zrušit.
Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav
věci a poukazuje na potřebu rozšířit informační zdroje žalovaného o reáliích v Arménii,
pak musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že takto odůvodněnou námitku neuplatnila
v žalobě, kde pouze citovala ustanovení správního řádu a v souvislosti s překážkou
vycestování uvedla, že žalovaný se „v nedostatečné míře zabýval otázkou situace lidských
práv v Arménii“. Vytýkanou „nedostatečnost“ však nijak nekonkretizovala, takže městský
soud mohl ve svém posouzení zůstat jen v rovině velmi obecné, což také učinil a pochybení
neshledal. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je nepřípustnou námitka, kterou mohl stěžovatel uplatnit
v řízení před krajským soudem, a neučinil tak. Nejvyšší správní soud se tedy vytýkaným
nedostatkům v posouzení situace v Arménii nemohl věnovat za situace, že takto konkrétní
nebyla námitka vznesena v řízení před městským soudem, a ten ji proto neposuzoval v poloze,
kterou nyní stěžovatelka uvádí. Nejvyšší správní soud za takové situace nemá,
co by na napadeném rozsudku přezkoumával právě v napadeném rozsahu zjišťování podkladů
pro rozhodnutí ze strany žalovaného. Ostatně stěžovatelka ani neuvedla, jaká konkrétní
skutečnost by měla být z jí citovaných pramenů dokázána.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
podle §109 odst. 2 s. ř. s., vázán řádně uplatněným důvodem podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o hodnocení podkladů získaných ve správním řízení, to měl žalovaný
zaměřit na zjištění, zda jsou v případě stěžovatelky splněny podmínky pronásledování. Tím
je ve smyslu §2 zákona o azylu ve znění účinném v době rozhodování žalovaného
třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna úřady v zemi
stěžovatelčina původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním. Poukazovala-li stěžovatelka v řízení na údaje vyhrožování
neznámými osobami, pak podmínka udělení azylu, jež by s těmito aktivitami souvisela,
by v takovém případě mohla být splněna pouze tehdy, pokud by útoky byly realizovány
v přímé souvislosti s uplatňováním politických práv a svobod (§12 písm. a/ zákona o azylu)
nebo z důvodu její rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 písm. b/ zákona o azylu), přitom v obou
případech by nebyla poskytnuta stěžovatelce právě z uvedených důvodů ochrana ze strany
orgánů, pokud by taková ochrana byla potřebná a stěžovatelka by jí hodlala fakticky využít.
Jestliže stěžovatelka uváděla v žalobě, že neznámé osoby jí vyhrožovaly pro příslušnost
k „sociální skupině“ - rodině, tak jí nelze přisvědčit. Sociální skupinou nelze rozumět rodinu
stěžovatelky, tou bývá takové společenství osob, jež pro svou politickou orientaci, minulost
či hospodářskou činnost je považována za překážku politice vlády země původu či je-li
považována za ne dost loajální vůči takové vládě. Stěžovatelce vyhrožovaly neznámé osoby,
přičemž matka stěžovatelky se neobrátila na orgány vojenské policie, jak jí bylo
doporučováno a po kontaktu těchto osob se stěžovatelkou (dcerou) věc pouze telefonicky
oznámila policii. Trvalo-li vyhrožování, jak stěžovatelka uvádí, téměř čtyři roky, pak nelze
takový přístup hodnotit, jako dostatečnou aktivitu ve vztahu k orgánům státu země původu.
Vedle toho, že podmínky definice pronásledování ve stěžovatelčině případě nebyly
naplněny, z žádných důvodů uvedených v řízení před žalovaným nelze dovozovat,
že by jednání neznámých lidí vůči stěžovatelce bylo motivováno uplatňováním jejích
politických práv, anebo z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání politických názorů.
Tvrdí-li stěžovatelka, že se žalovaný nezabýval její konkrétní situací
(„bez podrobnějšího zjištění situace stěžovatelky“), pak tento názor zdejší soud nesdílí.
Žalovaný musel vést dokazování právě tím směrem, jenž korespondoval s důvody,
které stěžovatelka uváděla a o které opřela svou žádost o azyl. Osobní situaci stěžovatelky
pak žalovaný mohl posoudit právě a pouze jen ve vztahu k jejím tvrzením. Za této situace
nevyvstávala potřeba dalšího dokazování.
Závěry městského soudu, že ve stěžovatelčině případě se nejednalo o pronásledování
v definici azylového zákonodárství, tak Nejvyšší správní soud potvrzuje, neboť jsou zcela
v souladu s principy, na nichž je ochrana azylem založena a ve světle kterých je třeba je nutno
i zákon o azylu vykládat.
Nejvyšší správní soud tu při výkladu zákona o azylu vychází mimo jiné i z článku 1
odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, z nichž
dovozuje, že udělení azylu v případě útoků vůči žadateli o azyl je důvodné pouze tehdy, jde-li
o represi uskutečňovanou ze strany státu. Takovou represi lze dovodit jak ve formě přímé,
kdy stát sám určité osoby pronásleduje, tak ve formě nepřímé, kdy stát záměrně určité
pronásledované osoby nechrání. O represi ze strany státu se v daném případě nejedná, a to ani
o represi nepřímou, neboť stěžovatelka nevyužila dostatečně pomoc příslušných orgánů
v zemi původu, a nelze tak dovozovat cílené odmítnutí stěžovatelčiny ochrany ze strany státní
moci.
Žalovaný tedy nepochybil ani v otázkách skutkových zjištění, ani v právním posouzení
věci; pokud tedy městský soud žalobu zamítl, nijak nepochybil. Nejvyšší správní soud
považuje takový výrok za správný.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladu nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. července 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu