ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.386.2004
sp. zn. 6 Azs 386/2004 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobce: T. T. D., zastoupen Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 161,
Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2004, č. j. 46
Az 819/2003 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se ne př iznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného č. j. OAM - 1462/LE - HA18 - P17 - 2002 ze dne 1. 7. 2003
nebyl žalobci (dále jen „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na něho vztažena překážka
vycestování podle §91 téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel
v průběhu řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by představovaly pronásledování
nebo opodstatněnou obavu z něho. Zmínil pouze, že z vlasti vycestoval v roce 1988
na základě mezivládní dohody a nyní má na území České republiky družku a tři děti. Dále
sdělil, že by v případě návratu do Vietnamu měl existenční potíže. Až v průběhu pohovoru
vyslovil stěžovatel též obavu z postihu za svévolný odchod z armády, kde byl zaměstnán.
Žalovaný však došel k závěru, že tato jeho tvrzení jsou nevěrohodná, protože v roce 1988
vycestoval z vlasti se souhlasem státních orgánů. Žalovaný tak po zhodnocení
stěžovatelových výpovědí neshledal splnění podmínek výše uvedených ustanovení zákona
o azylu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu
v Praze, v níž namítal porušení jednotlivých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, ukládajících procesní povinnosti správnímu orgánu. Tyto své námitky však nijak blíže
nekonkretizoval, pouze uvedl, že se obává návratu do Vietnamu, jelikož by tam byl
pronásledován vojenským soudem jako vojenský zrádce. Důkazy o tom nemůže předložit,
jelikož je již 16 let v České republice. Dále namítal porušení §12 a §91 zákona o azylu.
Rozsudkem uvedeného soudu ze dne 1. 6. 2004, č. j. 46 Az 819/2003 - 20, byla žaloba
stěžovatele zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž
vycházelo rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném
rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Dále konstatoval, že žalovaný postupoval správně,
když stěžovateli azyl pro nesplnění podmínek zákona o azylu neudělil, jelikož jím uváděné
skutečnosti nelze považovat za pronásledování či opodstatněnou obavu z něho ve smyslu §12
tohoto zákona. Soud shledal správným i závěr žalovaného, že stěžovatelova tvrzení ohledně
obavy z pronásledování vojenským soudem jsou nevěrohodná a účelová. Předně zohlednil,
že tyto skutečnosti neuvedl v žádosti o azyl ani ve svém vlastnoručně psaném prohlášení, dále
pak v pohovoru uvedl jiný druh vojska, u něhož měl sloužit, než v žádosti a zejména
vycestoval z vlasti na základě mezivládní dohody, tj. s vědomím státních orgánů, které mu
vycházejí vstříc i na území České republiky. Soud se rovněž ztotožnil se závěry žalovaného
o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu. Poukazuje na kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a konkrétně tvrdí, že stěžovatel uvedl řadu relevantních
skutečností, které žalovaný i krajský soud považují za nevěrohodná, aniž by k tomu byly
vyžádány další podklady či důkazy. Pokud stěžovatel konal službu v armádě po dobu pěti let,
je pravděpodobné, že tomu tak bylo u různých jednotek. Naopak pro věrohodnost jeho tvrzení
svědčí detailní vylíčení některých skutečností ohledně odchodu z armády a následného
vyhýbání se vojenským obsílkám. Rovněž dle jeho názoru nelze vyzdvihovat ekonomické
důvody nad důvody jiné a tímto odůvodňovat nevěrohodnost stěžovatelových tvrzení.
Závěrem uvedl, že je třeba, aby bylo dokazování doplněno vyžádáním si potřebných dokladů
k prověření tvrzení žalobce. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatel namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a tedy kasační stížnost
je přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítal porušení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit
žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu
není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení
o udělení azylu omezován při sdělení důvodů azylu, jež sám uplatňoval. Skutkový stav tak byl
zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu
dostačující.
Ke konkrétním stěžovatelovým námitkám pak Nejvyšší správní soud uvádí: Jelikož
často není v možnostech žadatele o azyl prokázat svá tvrzení jiným způsobem, než vlastní
věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností jím uvedených v žádosti o azyl, vlastnoručně
psaném prohlášení a v pohovoru zásadním měřítkem jeho věrohodnosti. Pokud tedy žadatel
některé podstatné skutečnosti vůbec nezmíní ve své žádosti a zejména ve vlastnoručně
psaném prohlášení a uvede je až u pohovoru, nelze správnímu orgánu vytýkat, že k nim
přistupuje s určitou mírou pochybností. To platí tím spíše, jestliže zároveň obsahuje žádost
o azyl sdělení, že jiné než uvedené důvody k podání žádosti o azyl žadatele nevedly.
Aplikováno na případ stěžovatele, je nutno poukázat na skutečnost, že v žádosti o azyl
za důvod jejího podání uvedl potřebu starat se o své tři děti a družku, přičemž výslovně dodal,
že jiné důvody nemá. Když v pohovoru zmínil obavu z pronásledování vojenským soudem
a žalovaný podrobně zjišťoval další relevantní okolnosti, vyvstaly ve stěžovatelových
výpovědích další rozpory s obsahem žádosti o azyl, neboť podle žádosti byl podpraporčíkem
vzdušné obrany a podle pohovoru podporučík u pozemního vojska. Žalovaný i krajský soud
správně konstatoval, že další podstatnou okolností znevěrohodňující stěžovatelovy výpovědi
je jeho vycestování na základě mezivládní dohody, tj. se souhlasem státních orgánů, stejně
jako bezproblémový kontakt se zastupitelskými orgány v České republice. Vzhledem k výše
uvedenému nelze přisvědčit námitce, že podrobný popis okolností odchodu z armády
a následujících událostí činí stěžovatelovu výpověď věrohodnou. Přestože sám uplatňuje
nezbytnost provedení dalšího dokazování, neuvedl žádné konkrétní návrhy na doplnění
dokazování. Nejvyšší správní soud vzhledem k tomu, že závěry žalovaného i krajského soudu
považuje za správné a zákonné, neshledal potřebu dalšího doplňování dokazování.
Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na výše uvedené důvody tvrzené ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu