ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.39.2005
sp. zn. 6 Azs 39/2005 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
ž al ob k yn ě: T. V., zastoupena JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 304,
Mělník, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Praze č. j. 47 Az 626/2003 - 19 ze dne 27. 11. 2003,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu JUDr. Jiřímu Beránkovi,
se př i z ná v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 1075 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní
moci usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba
směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM - 6391/VL - 11 - P16 - 2001 ze dne
8. 2. 2003, jímž bylo podle ustanovení §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), zastaveno řízení o udělení azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje, jak lze dovodit z obsahu podání, důvod
obsažený v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka především namítá, že správní orgán nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, důkazy opatřené pro rozhodnutí nebyly úplné
a rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů. Žalovaný tak porušil ustanovení §3 odst. 4,
§32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném znění.
Stěžovatelka svá tvrzení odůvodňuje tím, že v zemi původu je ohrožena na životě, nemá
se kam obrátit o pomoc. S odkazem na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod,
rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas z roku 1991 a ve věci
Vilvarajah z téhož roku, a na čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků z roku 1992, pak stěžovatelka dovozuje, že v jejím případě se jedná
i o důvody humanitární, na základě kterých je možno udělit azyl podle §14 zákona o azylu.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje napadené rozhodnutí zrušit
a současně požádala o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho
rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy
a odkázal na obsah správního spisu; zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky
učiněné ve správním řízení. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou a k přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti neshledává důvody.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva
vnitra ze dne 8. 2. 2003, č. j. OAM - 6391/VL - 11 - P16 - 2001, bylo řízení o udělení azylu
podle §25 písm. d) zákona o azylu zastaveno, neboť stěžovatelka se opakovaně bez řádné
omluvy nedostavila k pohovoru, ačkoliv byla o termínech obou pohovorů určených na den
6. 1. 2003 a na den 31. 1. 2003 řádně vyrozuměna, a stav spisového materiálu neumožňoval
správnímu orgánu rozhodnout ve věci.
Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že proti rozhodnutí
žalovaného podala stěžovatelka v zákonné lhůtě žalobu. Stěžovatelka namítla, že správní
orgán pochybil, když zastavil řízení o udělení azylu podle §25 písm. d) zákona o azylu.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 47 Az 626/2003 - 19 ze dne
27. 11. 2003 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že byly splněny
obě podmínky stanovené v §25 písm. d) zákona o azylu a řízení o udělení azylu bylo
v souladu s platnou právní úpravou zastaveno. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu
v Praze, jež byl doručen dne 14. 1. 2004, podala stěžovatelka dne 23. 1. 2004 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností musel zaobírat nejprve z hlediska
její přípustnosti. Pouze přípustná kasační stížnost může být soudem projednána věcně.
Podle §102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení domáhá zrušení
soudního rozhodnutí.
Podle §103 odst. 1 s. ř. s. je možno kasační stížnost podat pouze z vymezených
důvodů, přičemž důvod, o který kasační stížnost opírá, musí stěžovatel v kasační stížnosti
uvést (§106 s. ř. s.). Podle §104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li
se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Požadavek na uplatnění některého z důvodů taxativně vypočtených v §103 odst. 1 s. ř. s.
je přitom třeba vykládat v souladu se zásadou, že procesní právní úkon účastníka řízení
(v daném případě kasační stížnost) se posuzuje podle jeho obsahu. Na jedné straně tedy sice
postačí, že ze znění kasační stížnosti jsou seznatelné důvody, které zákonným kasačním
důvodům odpovídají a není rozhodující, že sám stěžovatel tyto důvody jednotlivým
ustanovením nepodřadil. Na straně druhé ale nepostačí, jestliže stěžovatel v kasační stížnosti
pouze ocituje některé z písmen §103 odst. 1 s. ř. s., ale nekonkretizuje vady v řízení či vady
v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil.
V daném případě správní orgán rozhodl o zastavení řízení o udělení azylu podle §25
písm. d) zákona o azylu. Krajský soud žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu
jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka tak měla v podané kasační stížnosti zpochybňovat správnost závěru
krajského soudu, že byly splněny obě podmínky pro zastavení řízení o udělení azylu podle
§25 písm. d) zákona o azylu, neboť pouze z tohoto pohledu byla věc správním orgánem
a krajským soudem posuzována. Jen k tomu bylo možno upínat důvody kasační stížnosti,
neboť ty vždy musejí odrážet rozhodnutí soudu; takovéto důvody však stěžovatelka v kasační
stížnosti neuvedla.
Stěžovatelka uvedeným způsobem nepostupovala, takže kasační stížnost není
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. přípustná a Nejvyšší správní soud ji proto jako nepřípustnou
odmítl (§46 odst. 1 písm. d/ s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Za těchto okolností pozbylo
na významu rozhodovat o návrhu na přiznání odkladného účinku.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3 s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.),
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla kasační
stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2004,
č. j. 47 Az 626/2003 - 41, pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přiznal advokátu JUDr. Jiřímu Beránkovi odměnu ve výši 1075 Kč
(jeden úkon právní služby po 1000 Kč spočívající v první poradě s klientem včetně přípravy
a převzetí zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů,
a jeden režijní paušál po 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu