ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.40.2006
sp. zn. 6 Azs 40/2006 - 102
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Milady Haplové v právní věci
žalobkyně: G. I ., zastoupena JUDr. Milanem Poláčkem, advokátem, se sídlem Brno,
Starobrněnská 13, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
poštovní přihrádka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 21. 6. 2005, č. j. 55 Az 185/2004 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i znáv á .
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátovi JUDr. Milanu Poláčkovi, se určuj e
odměna za zastupování ve výši 1075 Kč. Odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského
soudu v Brně č. j. 50 Az 185/2004 - 50 ze dne 21. 6. 2005, kterým byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 1821/VL - 07 - ZA08 - 2004 ze dne 18. 6. 2004,
kterým stěžovatelce nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu znění §91 téhož zákona.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť soud
nevyhodnotil správně tu skutečnost, že při řízení před správním orgánem došlo k porušení
zákona v ustanoveních §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3. Správnímu orgánu vytýká
nedostatečné posouzení možnosti udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona
o azylu a nedostatečné posouzení skutečností uvedených v ustanovení §91 odst. 1 písm. b)
zákona o azylu a odkazuje na důvody uvedené v žádosti o azyl, z nichž plyne, že jí hrozí
nebezpečí nelidského, ponižujícího zacházení či týrání, v případě vycestování do země
svého původu. V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatelka uplatňuje důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jehož naplnění spatřuje v nesprávném posouzení
okolností a důvodu pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, tím, že soud
nesprávně posoudil právní otázku, zda správní rozhodnutí nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, je-li v souladu s pravidly logického usuzování a zejména zda premisy
takového úsudku byly zjištěny řádným formálním postupem. V rámci kasační námitky
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatelka namítá porušení zásady nezbytnosti
individuálního posouzení každé projednávané věci, v projednávané věci týkající se
věrohodnosti stěžovatelky. Stěžovatelka proto navrhla zrušení napadeného rozsudku
krajského soudu a vrácení věci témuž soudu k dalšímu řízení a kromě toho požádala
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující rozhodné
skutečnosti. Stěžovatelka podala žádost dne 7. 5. 2004 a pohovor s ní byl proveden dne
9. 6. 2004, V nich uváděla, že její potíže se od roku 1998 do doby odchodu odvíjely
od problémů bratra, který v roce 1998 pobýval v táboře bojovníků v čečenském
U. – M., odkud utekl a po té, co dva Čečence zastřelil, rodinu fyzicky napadli v roce 1998
ozbrojení lidé – w., kteří pak nadále rodinu obtěžovali a v roce 2003 požadovali zaplacení
dluhu za bratra a v září téhož roku přikázali stěžovatelce a její sestře, aby zajistily 9. 5. 2004
výbuch, tj. aby se staly sebevražednými atentátnicemi. Naposledy v tomto smyslu s nimi
hovořily v lednu roku 2004, obě projevily s činem souhlas a chystaly se na cestu do České
republiky. Připustila, že státní orgány Ruské federace se snaží bojovat proti aktivitám w., mají
však z nich strach. Stěžovatelka se sama neobrátila na kompetentní orgány se svým
problémem a setrvala v zemi původu až do dubna roku 2004, neboť čekala na výplatu a
výhrůžky nebrala vážně. Se státními orgány Ruské federace neměla problémy, pro případ
návratu se obává potíží s w. Žalovaný ve správním řízení po té, co porovnal výpověď
stěžovatelky s výpovědí její sestry, dospěl k závěru, že existující nesrovnalosti ve výpovědích
svědčí o významné míře nevěrohodnosti její výpovědi, neboť sestra stěžovatelky tvrdila
skutečnosti, které odpovídaly zjištěným skutečnostem v informačních zdrojích (potlačování
radikálního w. na území Ruské federace). Správní orgán dovodil, že je nemožné, aby
žadatelce nebyla poskytnuta pomoc, pokud by kompetentním orgánům oznámila, že je po ní
požadován teroristický útok, a protože stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, na základě
kterých by bylo možné učinit závěr, že vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických
práv a svobod, či se jiným způsobem politicky angažovala a neuvedla skutečnosti,
které by představovaly opodstatněnou obavu z pronásledování, neshledal správní orgán
naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu,
a proto ho podle uvedeného ustanovení neudělil. Z údajů sdělených stěžovatelkou nezjistil
důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu a nedospěl
k závěru, že by žadatelka náležela k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azyl. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud
zjistil, že rozhodnutí žalovaného stěžovatelka napadla žalobou, v níž namítala porušení
některých ustanovení správního řádu a uvedla, že informace, které správní orgán zjistil, nelze
paušálně aplikovat na jakékoli skupiny w. a na všechny oblasti Ruské federace, neboť státní
orgány v D. nedokážou proti w. dostatečně zakročit, a protože se na žalobkyni nemůže
vztahovat ustanovení zákona o azylu pro politickou činnost nebo pronásledování pro
uvedenou činnost, měl správní orgán lépe posoudit důvody pro udělení azylu z humanitárních
důvodů a otázku překážky vycestování. Krajský soud stěžovatelčinu žalobu zamítl, když
neshledal v postupu správního orgánu pochybení a neshledal pochybení správního orgánu při
posouzení možnosti udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu a překážky
vycestování podle §28 téhož zákona.
Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
kasační stížnost je podána osobou oprávněnou. Stěžovatelka uplatňuje důvod podle §103
odst. 1 písm. b) se týká nedostatečné posouzení možnosti udělení azylu z humanitárních
důvodů a překážky vycestování, nedostatečné zajištění podkladů pro posouzení těchto otázek
a soudu vytýká, že se nedostatečně zabýval námitkami uvedenými v žalobě a spokojil
se pouze s konstatováním, že správní orgán řádně posoudil osobní situaci žalobkyně i stav
v její zemi. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. v mezích uplatněných kasačních důvodů přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejprve je nutno se vypořádat s námitkou směřující proti vadám řízení
před žalovaným, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé (§103 odst. 1
písm. b/ s. ř. s.), přičemž vadou má být nerespektování některých ustanovení správního řádu,
nezhodnocení některých důvodů a neopatření potřebných podkladů pro rozhodnutí. Na tomto
místě je třeba upřesnit a zdůraznit, že v žalobním řízení stěžovatelka namítala pochybení
správního orgánu při rozhodování o neudělení humanitárního azylu podle §14 a překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu. Krajský soud tyto napadené výroky rozhodnutí
opětovně přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních námitek a v postupu správního orgánu
neshledal žádných pochybení. Pro posouzení možnosti udělení azylu z humanitárních důvodu
podle §14 zákona o azylu si správní orgán obstaral dostatek podkladů pro své rozhodnutí
a krajský soud se úvahami ohledně splnění podmínek pro udělení azylu podle §14 zákona
o azylu zabýval v potřebném rozsahu to je v rozsahu uplatněném v žalobě. Pokud se týká
namítaného nesprávného posouzení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud nedospěl k závěru, že by správní orgán při rozhodování o překážce
vycestování opomenul stěžovatelkou tvrzené skutečnosti týkající se jejích obav v případě
návratu zhodnotit a posoudit na podkladě informací, které si opatřil v zemi původu
stěžovatelky. Nad rámec shora uvedeného, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné
doplnit, že rozsudek krajského soudu přezkoumával v mezích uplatněných kasačních důvodů,
vázán důvody kasační stížnosti, který je nepochybně dán rozsahem žalobního řízení a tam
uvedenými žalobními body a rozsahem napadeného rozhodnutí žalovaného,
tj. pro projednávanou věc z hlediska pouze obecných žalobních bodů ve vztahu k neudělení
humanitárního azylu a k nevztažení překážky vycestování. Jinému rozsahu přezkumu brání
ust. §104 odst. 4 a ust. §109 odst. 4 s. ř. s.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému, protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému přestože měl ve věci plný úspěch se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
JUDr. Milan Poláček. Soud mu proto určil odměnu za zastupování ve výši 1075 Kč za jeden
úkon právní pomoci společně s jedním režijním paušálem spočívající v písemném podání
soudu - doplnění kasační stížnosti 18. 5. 2006 (§11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu). Nepřiznal odměnu podle §11 odst. 1 písm. b), neboť nebyla doložena
první porada s klientem, a pokud se týká studia spisů dne 17. 5. 2006, za něž uplatňuje
odměnu podle §11 odst. 3 advokátního tarifu, Nejvyšší správní soud rovněž odměnu
nepřiznal, neboť uvážil, že kasační stížnost nebyla po tomto studiu spisu nějak zásadně
doplňována, a nadto neshledal ani jinou skutečnost, jež by odůvodňovala přiznání odměny
za tento úkon, jak ustanovený advokát požadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu