ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.407.2005
sp. zn. 6 Azs 407/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
X. H. P., zastoupen Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem Františkánská 7,
Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2005, č. j. 61
Az 31/2005 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Ostravě č. j. 61 Az 31/2005 – 37 ze dne 4. 8. 2005, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM – 121/VL – 20 – 05 – 2005 ze dne 17. 2. 2005,
kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku
krajského soudu, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v tom, zda je možno
na něj vztáhnout §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, tedy zda jeho žádost o udělení azylu
byla podána zjevně nedůvodně. Stěžovatel uvádí, že se dostal do finančních potíží, nebyl
schopen si legálními prostředky zajistit prostředky na svoji obživu a nezbylo
mu než vycestovat a požádat o udělení azylu. Pokud v domovské zemi žádal
o zprostředkování zaměstnání nebo o výplatu sociálních dávek, byl odmítnut. Z toho v této
souvislosti dovozuje, že je u něj dán důvod k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona
o azylu, neboť patří do sociální skupiny nezaměstnaných, přitom země jeho původu tuto
situaci toleruje, resp. podporuje. V postupu orgánů státní moci v zemi svého původu shledává
naplnění humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu. Z uvedeného dovozuje naplnění
kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Kromě toho namítá i vady řízení před žalovaným, který neprovedl
dostatečné dokazování a na základě zjištěného stavu nebylo možno spravedlivě rozhodnout.
Žalovaný nerespektoval skutečnost, že má velmi omezené možnosti pro zajištění důkazu
o persekuci v zemi svého původu. Dále namítá, že se krajský soud měl na základě jím podané
žaloby zabývat i dodržením procesních předpisů v řízení před žalovaným, což neučinil
a dovozuje z toho kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Krajský soud posoudil
také nesprávně právní otázku, zda správní řízení předcházející podání žaloby, netrpělo
procesní vadou. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň
navrhuje přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na skutečnost,
že stěžovatelova žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu, důvody podle §14 a §12 zákona o azylu se za této situace žalovaný
nezabýval a ani nebyl povinen zkoumat plnění podmínek pro udělení azylu podle §12 či §14
zákona o azylu a kasační stížnost je podána nedůvodně. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující pro posouzení
této věci rozhodné skutečnosti:
Stěžovatel opustil zemi svého původu v roce 1995 z důvodů těžkostí ekonomického
charakteru za účelem podnikání společně se sestrou. Do roku 2000 měl povolen dlouhodobý
pobyt na území ČR, následně mu bylo uděleno správní vyhoštění pro nelegální pobyt
a před podáním první žádosti o udělení azylu v roce 2001 byl ve vazbě. Pak ilegálně překročil
česko-německé hranice a pobýval do září roku 2004 v Německu. Po návratu do ČR znovu
pobýval na území republiky nelegálně a po kontrole policií mu bylo uděleno správní
vyhoštění, území ČR ale neopustil a situaci řešil podáním azylové žádosti. Žalovaný zamítl
stěžovatelovu žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
neboť důvodem podání žádosti o udělení azylu byla snaha o legalizaci pobytu na území ČR
a ekonomické problémy v zemi původu. Jiné důvody podání žádosti neuvedl. Jak vyplývá
z obsahu soudního spisu, toto rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou,
v níž navrhoval zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení jemu k dalšímu projednání,
neboť z osobních důvodů se nemůže vrátit do Vietnamu kvůli potížím s prací a v České
republice má strach z policie, protože nemá povolení k pobytu. Krajský soud žalobu zamítl,
přitom dospěl k závěru, že aplikace §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu byla důvodná,
protože stěžovatel uváděl opakovaně jediné důvody své žádosti o udělení azylu a těmi byly
ekonomické problémy v zemi původu a snaha o legalizaci pobytu na území ČR. Rozsudek
krajského soudu byl stěžovateli doručen 29. 8. 2005 a ten ho dne 13. 9. 2005 napadl kasační
stížností.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106
odst. 2 s. ř. s.) a je přípustná, neboť se stěžovatel dovolává kasačních důvodů podle §103
odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s., přičemž procesní námitky vůči postupu žalovaného
jsou vzneseny poprvé až v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v mezích
kasační stížnosti a z uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, účinného v době
rozhodování žalovaného, Nejvyšší správní soud konstatuje, že toto ustanovení bylo
aplikováno důvodně a správně. Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení
azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Pokud
stěžovatel do České republiky přicestoval v lednu 1995, do roku 2000 pobýval na území
republiky na základě povoleného dlouhodobého pobytu, následně v době nelegálního pobytu
mu bylo uděleno správní vyhoštění, a proto požádal o udělení azylu, pak pobýval v Německu
a po návratu mu bylo uděleno opětovně správní vyhoštění, pak byl ve vazbě a žádost
o udělení azylu podal z důvodů ekonomických a legalizace pobytu, jsou podmínky podávané
z §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu splněny bezezbytku. Tvrdí-li za této situace stěžovatel,
že je u něj dán důvod k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť patří
do sociální skupiny nezaměstnaných a v postupu orgánů státní moci v zemi svého původu
shledává naplnění humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu, pak tato tvrzení nejsou
ve vztahu k důvodům, pro které byla jeho žádost o udělení azylu zamítnuta, tvrzeními jakkoli
relevantními. Ust. §12 zákona o azylu se žalovaný při zjištění důvodu podávaného z §16
odst. 1 písm. g) téhož zákona zabývat neměl a ani tak neučinil. Pokud nebyly důvody podle
§12 zákona o azylu posuzovány, nemohl se žalovaný jejich posuzováním dopustit
nezákonnosti. Totéž platí ohledně aplikace §14 zákona o azylu. Pro rozhodování žalovaného
o udělení azylu z některých důvodů předvídaných v §13 a §14 zákona o azylu je určující
závěr o neexistenci důvodu pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Tyto důvody
však při zamítnutí žádosti s odkazem na §16 odst. 1 písm. g) zákona zjišťovány nejsou,
a proto žalovaný nepochybil pokud se jimi vůbec nezabýval. Z těchto důvodů nebylo důvodu
proto, aby rozhodnutí žalovaného bylo krajským soudem rušeno.
Kasační námitku stěžovatele z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) posoudil
Nejvyšší správní soud jako nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, ač tak učinit mohl. Tento závěr vyplývá
ze shora uvedeného obsahu žaloby stěžovatele, v níž pochybení správního orgánu
ve správním řízení stěžovatel nenamítal.
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému náklady řízení, které by přesáhly
běžné náklady jeho administrativní činnosti nevznikly, a proto mu právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 7 za použití §120 s. ř. s. nebylo přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu