ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.415.2005
sp. zn. 6 Azs 415/2005 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
L. C., zastoupen Mgr. Radimem Strnadem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
10. 2. 2005, č. j. 24 Az 91/2004 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne p ř i z ná v á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Radimu Strnadovi, se urč uje
odměna za zastupování ve výši 1075 Kč. Odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Ostravě č. j. 24 Az 91/2004 – 32 ze dne 10. 2. 2005, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM – 1958/AŘ – 2002 ze dne 17. 12. 2003, kterým ministr
vnitra ČR zamítl rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne
20. 7. 2001, č. j. U – 2717/VL – 10 – P07 – R2 – 2000, kterým nebyl stěžovateli udělen azyl
podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
a nevztáhl na stěžovatele překážku vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost rozhodnutí, kterou spatřuje v tom,
že krajský soud dostatečně nepřezkoumal žalobou napadené správní rozhodnutí
a své rozhodnutí odůvodnil pouhým odkazem na zjištění ze správního spisu a ztotožnil
se se závěry správního orgánu, aniž v rozsudku uvedl své vlastní závěry. Dále namítá
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, který podle stěžovatele porušil ust. §3 odst. 3, 4,
§32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1976 Sb., o správním řízení a krajský soud
při svém rozhodování nepřihlédl k těmto vadám, pro které měl napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit. Stěžovatel připomněl, že je Rus, vojenskou povinnost splnil
za existence Sovětského svazu, po vyhlášení nezávislosti Moldavska bylo požadováno,
aby splnil vojenskou přísahu v Moldavsku, což nemohl pro národnostní důvody učinit,
neboť měl bojovat na straně Moldavska proti Rusům, kteří se snažili o odtržení části
Moldávie. Tím, že nesložil vojenskou přísahu, nemohl být přijat do zaměstnání. Těmito
skutečnostmi se správní orgán ani krajský soud nezabývaly. Z národnostního důvodu na jeho
straně existuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozhodnutí soudu
v otázce neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu považuje
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný ve svém rozhodnutí pouze
konstatoval, že nebyly shledány důvody k udělení azylu z humanitárních důvodů, aniž tento
závěr odůvodnil a krajský soud pouze konstatoval soulad tohoto rozhodnutí správního orgánu
se zákonem. Stěžovatel proto navrhl, aby byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen
a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Stěžovatelovy námitky byly
v řízení náležitě posouzeny s tím, že jeho obecná nespokojenost se situací v zemi původu,
odmítavý postoj k vojenské službě, konflikty se spoluobčany a snaha legalizovat pobyt
na území ČR, jakož i soužití s českou státní občankou, nelze posoudit jako důvody azylově
relevantní ve smyslu zákona o azylu. K založení pobytu na území ČR jsou možnosti dané
zákonem o pobytu cizinců a nelze je zaměňovat za podmínky azylové.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel dne
30. 6. 2000 odůvodnil žádost o azyl finančními problémy a neochotou zúčastnit se konfliktů
vyplývajících ze vztahu mezi Moldavskem a G. a přáním žít pokojně, pracovat a živit své děti
a převézt je do ČR. V souvislosti s jeho nespokojeností s politikou a ekonomikou
v Moldavské republice mu bylo vyhrožováno a byl pronásledován. V návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu důvody žádosti o udělení azylu konkretizoval velkými ekonomickými
problémy, pro něž nebyl schopen uživit rodinu, proto se rozhodl odjet do ČR, aby mohl svou
rodinu podporovat. Z pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení dne 14. 9. 2000
své důvody žádosti o azyl rozšířil o tvrzení, že v době konfliktu v P. měl vojenskou povinnost
k Moldávii, kterou nechtěl přijmout, neboť se ozbrojeného konfliktu zúčastnit nechtěl, a proto
svoji vojenskou knížku vyhodil. V zaměstnání měl při odmítnutí vojenské přísahy v Moldávii
a tudíž absenci razítka Vojenské správy ve vojenské knížce problémy s vyplacením mzdy.
Jako další důvod žádosti o udělení azylu tvrdil důvod ekonomický, protože jeho mzda
v Moldávii nepostačovala k obživě rodiny. Ze zaměstnání odešel a poněvadž nebyl schopen
předložit potřebné dokumenty, mimo jiných vojenskou knížku, nikde nebyl do zaměstnání
přijat. S touto záležitostí se neobrátil o pomoc na státní orgány a rovněž tak slovní výhrůžky
lidí, kterým se nelíbily jeho názory, nikde neoznámil. Do ČR přicestoval bez problémů a
krátce poté mu byl odcizen cestovní pas. Projevil přání zůstat v ČR, získat občanství ČR a
přivézt sem své děti. Uvedené důvody žalovaný posoudil na základě informací, které si opatřil
a návrh na zahájení řízení o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1
písm. a) zákona o azylu rozhodnutím ze dne 28. 11. 2000. Po podání rozkladu stěžovatelem
ministr vnitra dne 10. 5. 2001 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu
k novému projednání a rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 20. 7. 2001 žalovaný pro nesplnění
podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, azyl neudělil a na cizince
nevztáhl překážku vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu, když dospěl k závěru,
že důvodem odchodu žadatele o azyl byly ekonomické potíže a nesouhlas s politickou
a národnostní situací v zemi původu nedostačující pro udělení azylu. Podle žalovaného
žadatelovy osobní projevy nevedly k perzekuci jeho osoby ze strany moldavských orgánů,
následné názorové střety s jedinci nebyly vzhledem k jejich malé intenzitě pronásledováním
ve smyslu zákona o azylu a problémy s přijetím do zaměstnání si žadatel přivodil tím, že se
sám nezbytného dokladu zbavil. Tyto překážky při hledání pracovního místa neshledal
perzekucí jeho osoby. Ekonomické problémy postihující bez rozdílu značnou část
obyvatelstva země a jejich dopad na jednotlivce nejsou pronásledováním ve smyslu zákona o
azylu. Správní orgán dospěl k závěru, že nejsou naplněny důvody pro udělení azylu a
neshledal ani překážku vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu. Stejně tak
po podaném rozkladu žalovaný dne 17. 12. 2003 napadené rozhodnutí o neudělení azylu ve
smyslu §59 odst. 2 správního řádu potvrdil a rozklad zamítl, když neshledal důvody ke
změně či zrušení, protože správní orgán I. stupně posoudil návrh v souladu s platnou právní
úpravou a procesně správním způsobem a rozhodnutí řádně zdůvodnil. V rozkladu žadatel
neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv na napadené rozhodnutí. Žalovaný se
shodl s názorem správního orgánu I. stupně v tom, že osobní nespokojenost s politickým,
hospodářským či společenským stavem země nezakládá důvod pro udělení azylu a potíže
v souvislosti s názorovými neshodami se spoluobčany a problémy najít zaměstnání, nejsou
pronásledováním podle zákona o azylu. Pro aplikaci §13 zákona o azylu v daném případě
nebyl zákonný podklad, neshledal okolnosti zvláštního zřetele hodné k udělení azylu podle §
14 a nezjistil překážky vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu.
Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutí žalovaného
stěžovatel napadl dne 9. 2. 2004 žalobou, v níž namítal politický důvod žádosti o azyl, nikoliv
ekonomický, neboť nepřijel do ČR vydělávat peníze a posílat je do Moldavska, ale přijel,
aby mohl žít v klidu. Našel si zde partnerku, se kterou několik roků žije, a se kterou chce žít
i do budoucna. Důvody azylu spatřoval v tom, že se zbavil své vojenské knížky,
protože nechtěl válčit, nesložil přísahu a kvůli tomu byl pronásledován a bylo
mu vyhrožováno. Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že nebyly
zjištěny žádné důvody svědčící pro pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu
a jimiž nejsou ani skutečnosti uváděné v žalobě, týkající se jeho známosti s občankou ČR,
kterou ani ve správním řízení neuváděl. Soud rovněž neshledal pochybení v posouzení žádosti
z hlediska ust. §14, §91 zákona o azylu. Krajský soud tak dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo a kasační stížnost podal včas. V kasační stížnosti
uplatňuje důvody, které sám neoznačuje, Nejvyšší správní soud konstatuje, že svým obsahem
jde o námitky, které nacházejí výraz v ust. §103 odst. 1 písm. b) a písm. d) s. ř. s., napadený
rozsudek krajského soudu přezkoumal podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s. v mezích takto
uplatněných kasačních důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není zčásti přípustná
a zčásti není d ůvodná. V logice kasačních důvodů je nutno nejprve se vypořádat s námitkami
týkající se vad řízení před žalovaným, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci
samé (§103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.), přičemž vadami měla být porušení procesních předpisů
v řízení před správním orgánem, jejichž obsah stěžovatel cituje, aniž uvádí v čem konkrétně
spatřuje pochybení správního orgánu ve vztahu k důvodům své žádosti. Jak vyplývá ze shora
uvedeného, podané námitky nebyly uplatněny v řízení před soudem, a proto je kasační
stížnost v této části ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
Kasační důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatel spatřoval v tom,
že se krajský soud a potažmo ani správní orgán nezabývaly tím, že jako Rus měl splnit
vojenskou přísahu v Moldavsku, aby mohl být nasazen do míst ozbrojených konfliktů,
což z národnostních důvodů odmítl, proto měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
národnosti a kvůli odmítnutí vojenské přísahy nemohl být přijat do zaměstnání. Překážku
vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu dovozuje rovněž z národnostního důvodu
a rozhodnutí soudu v části týkající se udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
považuje pro nedostatek důvodů za nepřezkoumatelné a tvrdí, že jeho osobní situace v zemi
původu, kterou popsal v průběhu řízení, jsou důvodem pro udělení azylu z humanitárních
důvodů. Pokud se týká kasační námitky ve vztahu k ust. §14 a §91 zákona o azylu, musí
Nejvyšší správní soud rovněž konstatovat, že stěžovatel v žalobním řízení před krajským
soudem nenamítal pochybení správního orgánu při posuzování žádosti z hlediska těchto
ustanovení, a proto je kasační stížnost ve vztahu ke shora uvedeným výrokům napadeného
rozhodnutí ve smyslu ust. §104 odst. 4 rovněž nepřípustná. Na tomto místě je třeba přisvědčit
krajskému soudu v tom, že osobní situací stěžovatele na území ČR se nemůže zabývat,
neboť ve správním řízení o ní nic neuváděl a uvedená tvrzení proto nemohla být správním
orgánem hodnocena. Námitka stěžovatele, že se krajský soud nezabýval důvody jeho odchodu
z Moldavska, a že je dán důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., není
důvodná. Jak vyplývá z rozsudku krajského soudu, soud se zabýval všemi tvrzenými
skutečnostmi stěžovatelem v žádosti o azyl, zhodnotil je a dospěl ke stejnému závěru
jako správní orgán, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily
o pronásledování ze strany státu a názorové střety s obyvateli podle soudu nejsou
pronásledováním ve smyslu zákona o azylu a tudíž nezjistil žádné důvody svědčící
pro pronásledování ve smyslu ust. §12 zákona o azylu a podotkl, že azylovou procedurou
nelze zneužívat legalizaci pobytu na území ČR. Uvedený závěr krajského soudu je podle
Nejvyššího správního soudu věcně správný, přičemž v této konkrétní věci nelze přehlédnout
i to, jak stěžovatel v průběhu správního řízení rozšiřoval důvody žádosti o azyl,
jak je uvedeno shora. Pokud stěžovatel tvrdí a zdůrazňuje, že má politické důvody pro udělení
azylu, pak ale z azylového řízení ani soudního řízení nelze nikde dovodit, že by se v zemi
svého původu nějakým způsobem politicky angažoval.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal naplnění žádné
ze stížních námitek a po přezkoumání rozhodnutí krajského soudu dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1, 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží, to by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly,
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu zjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
Mgr. Radim Strnad. Soud mu proto určil odměnu za zastupování ve výši 1075 Kč za jeden
úkon právní pomoci společně s jedním režijním paušálem, spočívající v písemném podání
soudu podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
člen senátu určený dle rozvrhu práce
provést jednotlivý potřebný úkon v době
překážky v práci předsedkyně senátu
JUDr. Milady Tomkové