ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.427.2004
sp. zn. 6 Azs 427/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: T. V. L., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2004, č. j. 24 Az
216/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se ne př iznáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 2. 2004, č. j. OAM - 6534/VL - 20 - 05 - 2003,
nebyl žalobci (dále jen „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na něho vztažena překážka
vycestování podle §91 téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel
za důvod svého odchodu z vlasti označil skutečnost, že přestože nebyl vzděláním veterinář,
měl v zemědělském družstvu na starosti zdravotní stav zvířat a když došlo k úhynu asi čtyř
tisíc prasat, vedení družstva požadovalo úhradu škody po něm. Protože neměl požadovanou
finanční částku, rozhodl se odjet do jiné části Vietnamu, kde se živil příležitostnou prací
a žádné potíže v souvislosti s výše uvedeným neměl. Tam se také setkal se skupinou
převaděčů, s jejichž pomocí přicestoval v prosinci 2003 do České republiky a o azyl požádal,
aby si nějakým způsobem upravil pobyt na jejím území. Žalovaný proto po zhodnocení
stěžovatelových výpovědí neshledal splnění podmínek výše uvedených ustanovení zákona
o azylu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě, v níž namítal porušení jednotlivých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (dále jen „správní řád“), upravujících povinnosti žalovaného v průběhu správního řízení
a §12, §14 a §91 zákona o azylu. Dále v ní namítal nízkou úroveň provedeného pohovoru
a uváděl, že roznášel tiskopisy, které se zabývaly situací ve Vietnamu a perzekucí
venkovského obyvatelstva ze strany policie.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2004, č. j. 24 Az 216/2004 - 27,
byla žaloba stěžovatele zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění,
z nichž vycházelo rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném
rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Poukázal dále na skutečnost, že situace,
ve které se stěžovatel ve vlasti octl, nebyla zapříčiněna žádným z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu, a proto nezakládá opodstatněnou obavu z pronásledování ani důvod
zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14 téhož zákona. Soud se rovněž ztotožnil se závěry
žalovaného o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou se domáhal jeho
zrušení a zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V jejím
odůvodnění uplatnil kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a vytkl krajskému soudu, že se dostatečně nevypořádal
s otázkou, zda v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12,
§14 zákona o azylu. Dále namítl, že soud nezohlednil jeho obavy z pronásledování plynoucí
ze skutečnosti, že roznášel protistátní tiskoviny. V pohovoru před žalovaným se stěžovatel
obával tyto skutečnosti uvést, jelikož neměl důvěru ke státním orgánům a policii. Tlumočník,
který byl pohovoru přítomen, nebyl dostatečně schopný a poučení účastníka řízení nebylo
stěžovateli vůbec přetlumočeno.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy, a dodává, že se stěžovatel o svých údajných obavách
z pronásledování pro roznášení letáků v řízení před žalovaným vůbec nezmínil. Žalovaný
rovněž i nadále neshledává důvod pro přiznání humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu. Z výše uvedených důvodů navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího
odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatel namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., kasační stížnost
je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu podle §12, §14 zákona o azylu, lze podřadit pod důvod kasační
stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může
přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav
nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně
interpretovaného.
Nejvyšší správní soud předně přezkoumal závěry krajského soudu ohledně posouzení
skutečnosti, zda byl stěžovatel ve své vlasti pronásledován či se takového pronásledování
opodstatněně obával z důvodů jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu) a jeho
pochybení neshledal. Pronásledováním je přitom ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu třeba
rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova
původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním. Potíže, jimž se stěžovatel vycestováním z vlasti vyhýbá,
tj. neschopnost splatit škodu a obavy z možného soudního postihu, nejsou jevem státní mocí
přímo vyvolaným, tajně podporovaným, státními orgány vědomě trpěným či státní mocí
záměrně nedostatečně potlačovaným. Jak správně konstatoval již žalovaný, aby bylo možné
shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné
prostředky ochrany, což se v daném případě nestalo, neboť stěžovatel sám svou odpovědnost
za škodu akceptoval a na státní orgány se v této věci vůbec neobrátil. Rovněž s nimi nikdy
neměl žádné problémy. Tento závěr ohledně nesplnění podmínek pronásledování učinil
Nejvyšší správní soud s přísným respektováním základních principů, na nichž je azylové
zákonodárství obecně postaveno. V případě stěžovatele tak nezbývá než uzavřít, že z jeho
vyjádření učiněných u žalovaného nevyplynuly skutečnosti, podle nichž by se v jeho případě
jednalo o represi uskutečňovanou ze strany státu, ať již přímou, kdy stát sám by stěžovatele
ze zákonem stanovených důvodů pronásledoval, tak i nepřímou, o kterou by se jednalo tehdy,
pokud by stát stěžovatele před pronásledováním cíleně nechránil. Jak správně konstatoval
krajský soud, ke skutečnostem, které stěžovatel neuvedl v řízení před žalovaným, ač mu v tom
nic nebránilo, a naopak byl opakovaně dotazován, zda již uvedl všechny důvody odchodu
ze své vlasti, nelze přihlížet a vyvozovat z nich jakékoli závěry ve vztahu k posouzení důvodů
pro udělení azylu.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu, pokud v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je
otázkou správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí,
které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž
rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního
případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou
uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že ze spisů nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o překročení mezí správního
uvážení žalovaným nebo o jeho zneužití, neboť žalovaný posoudil osobní situaci stěžovatele
a důvod hodný zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu neshledal.
Institut humanitárního azylu, jak je upraven §14 zákona o azylu, poskytuje správnímu
orgánu možnost nad rámec obvyklých standardů uprchlického práva udělit azyl i osobám,
které jinak nesplňují podmínky pro udělení azylu. Nemůže však být prostředkem,
s jehož pomocí by žadatelé o azyl, kteří nesplňují podmínky §12 a §13 zákona o azylu, zcela
abstraktně zpochybňovali závěry správního orgánu. Za okolnosti hodné zvláštního zřetele tak
není možné považovat jakékoli obtíže, kterým je nucen uprchlík ve své vlasti čelit, ale pouze
okolnosti zvláště tíživé, jejichž dopad na život dotyčné osoby je zcela zásadní. Míra volnosti
správního uvážení správního orgánu je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány
veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního
státu. Aplikuje-li soud výše řečené na konkrétní situaci stěžovatele, dospívá k závěru,
že v těch limitech, kde soudní přezkum neudělení humanitárního azylu proveden být měl, byl
krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném rozsahu. Tato námitka stěžovatele tedy
není důvodná.
Stěžovatel dále namítal porušení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit
žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu
není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení
o udělení azylu omezován při sdělení důvodů azylu, jež sám uplatňoval. Skutkový stav tak byl
zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu
dostačující.
Ke konkrétním námitkám vůči osobě tlumočníka, který byl účasten pohovoru
se stěžovatelem v řízení před žalovaným, Nejvyšší správní soud uvádí, že z protokolu
o pohovoru nelze vysledovat, že by si stěžovatel s tlumočníkem nerozuměl. Navíc s jeho
osobou vyslovil souhlas (viz č. l. 13 správního spisu) a v průběhu pohovoru ani po jeho
skončení rovněž nevznesl proti obsahu protokolu či osobě tlumočníka jakékoli námitky.
Ani stěžovatelovo tvrzení, že nebyl poučen o svých právech jako účastníka řízení, protože mu
toto poučení nebylo přeloženo, není v souladu s obsahem správního spisu, který na č. l. 3
obsahuje stěžovatelem podepsané prohlášení o převzetí poučení pro žadatele o azyl
ve vietnamském jazyce. Krajský soud tudíž nepochybil, když žádná pochybení v postupu
žalovaného neshledal. Ani tyto stěžovatelovy námitky proto nejsou důvodné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu