ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.470.2004
sp. zn. 6 Azs 470/2004 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobce: V. K ., zastoupen Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou, se sídlem Brno, Nové sady
27, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2004, č. j. 56
Az 135/2003 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se ne př i zn ává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanovené advokátky Mgr. Magdy Havlové, se sídlem Brno, Nové sady 27,
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti se určuj e částkou 2150 Kč;
odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného č. j. OAM - 1324/LE - PA03 - PA03 - 2003 ze dne
4. 12. 2003 byla žalobcova (dále jen „stěžovatel“) žádost o azyl zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel vstoupil na území České
republiky dne 8. 10. 2001 a od té doby zde nepřetržitě pobýval, měl možnost se zde svobodně
pohybovat, ale o azyl požádal, až když byl po kontrole orgány cizinecké policie umístěn
v zařízení pro zajištění cizinců. Dne 22. 11. 2003 mu bylo uloženo správní vyhoštění z území
České republiky s dobou platnosti na dva roky. Žalovaný tak dospěl k závěru, že stěžovatel
dne 26. 11. 2003 požádal o azyl s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl
požádat o udělení azylu dříve.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu
v Brně, v níž namítal porušení jednotlivých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (dále jen „správní řád“), určující povinnosti žalovaného v průběhu správního řízení
a dále porušení §12 zákona o azylu a nesprávnou aplikaci §16 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu. V dalším pouze odkázal na obsah správního spisu a na výzvu soudu žalobu doplnil
podáním, kde pouze zopakoval důvody, které jej vedly k opuštění Ukrajiny.
Rozsudkem krajského soudu označeným v záhlaví byla žaloba stěžovatele zamítnuta.
V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž vycházelo rozhodnutí
žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí jsou v souladu
se zákonem. Poukázal dále na skutečnost, že stěžovatelovy žalobní námitky byly pouze
obecné. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 7. 7. 2004 a ten jej napadl kasační stížností dne
14. 7. 2004.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu, zároveň požaduje veřejné projednání věci a ustanovení tlumočníka do ukrajinského
jazyka. Dále uvádí, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem
si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, které tudíž nevycházelo ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Stěžovatel dále konstatuje, že rozhodnutí žalovaného nevyplývá
ze zjištěných podkladů. V kasační stížnosti dále poukazuje na Příručku postupů a kritérií
pro určování právního postavení uprchlíků Vysokého komisaře pro uprchlíky, podle níž
i skutečnost, že někdo nebyl podroben pronásledování může v kombinaci s obecným
ovzduším nejistoty v zemi původu vést k závěru, že byl žadatel v zemi původu
pronásledován. Rovněž konstatuje, že obavy z pronásledování podle uvedené Příručky
nemusejí být důsledkem osobních zkušeností, ale mohou vycházet ze zkušeností osob stejné
rasové nebo společenské skupiny. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Prostřednictvím ustanovené advokátky stěžovatel kasační stížnost doplnil v tom
smyslu, že uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy, a plně odkazuje na správní spis. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatel namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., kasační stížnost
je tedy přípustná.
K žádosti stěžovatele, kterou se domáhá, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší
správní soud uvádí, že podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li
dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu
předložený správní i soudní spis obsahuje dostatek podkladů pro rozhodnutí, aniž by bylo
potřebné nařizovat ústní jednání.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Námitky stěžovatele ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení
azylu lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností, které
sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit
žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu
není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení
o udělení azylu omezován při sdělení důvodů azylu, jež sám uplatňoval. Skutkový stav tak byl
zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu
dostačující.
Podle §16 odst. 1 písm. k) se žádost o azyl zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže
cizinec podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo vydání
k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve. Ze stěžovatelových
výpovědí i obsahu správního spisu jednoznačně vyplývá, že podmínky uvedené v citovaném
ustanovení zákona o azylu byly zcela splněny a nebylo tudíž nezbytné provádět další
dokazování. Krajský soud proto nepochybil, když se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil.
Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
K dalším námitkám stěžovatele pak zdejší soud uvádí, že naplnění podmínek
pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu vylučuje
posouzení žádosti podle §12 téhož zákona (k tomu srov. rozsudek publikovaný
pod č. 244/2004 Sb. NSS). Jelikož ani sám stěžovatel v kasační stížnosti nijak nezpochybnil
aplikaci §16 odst. 1 písm. k) na jeho případ, nelze žalovanému vytýkat, že se podrobně
nezabýval případnou existencí důvodu pro udělení azylu podle §12 tohoto zákona, neboť
by to bylo nadbytečné. Stěžovatelem uváděná kriteria Příručky Vysokého komisaře
pro uprchlíky jsou proto na jeho případ neaplikovatelná.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna právní zástupkyni stěžovatele, která mu byla ustanovena k jeho žádosti
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2004, č. j. 56 Az 135/2003 - 51, byla
stanovena za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační
stížnosti) na základě §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve výši 2000 Kč. Výše hotových výdajů byla stanovena podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
taktéž za dva úkony právní služby ve výši 150 Kč. Celkem tedy 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu