ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.485.2004
sp. zn. 6 Azs 485/2004 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
E. S., zastoupen JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, se sídlem Hybernská 9, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM,
Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
18. 5. 2004, č. j. 48 Az 55/2004 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se ne př iznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. JUDr. Ireně Slavíkové, advokátce, se sídlem Hybernská 9, Praha 1, se př i zná vá
odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 1279,30 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 2. 2004, č. j. OAM - 4201/VL - 10 - ZA04 - 2002,
neudělil žalobci (dále jen „stěžovatel“) azyl z důvodu, že nesplnil podmínky stanovené v §12,
§13 odst. 1 a 2, §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně
rozhodl, že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 uvedeného
zákona. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel nebyl pronásledován pro svou
příslušnost k ruské národnosti, neboť ze shromážděných informací o zemi původu takové
skutečnosti nevyplývají. Žalovaný rovněž zpochybnil věrohodnost stěžovatelových výpovědí,
jelikož násilnou smrt své manželky zmínil až u pohovoru, nikoli při podávání žádosti o azyl.
Pokud jde o stěžovatelovo napadení, jednalo se o trestný čin konkrétních jednotlivců,
nikoli o aktivitu státních orgánů Tádžikistánu. Žalovaný poukázal rovněž na stěžovatelův
půlroční pobyt mimo hlavní město své vlasti, kdy již žádné potíže neměl. Mohl tedy
své potíže vyřešit přestěhováním v rámci Tádžikistánu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Praze,
v níž zpochybnil vypovídací hodnotu a věrohodnost žalovaným shromážděných informací
o zemi původu a též závěry, které na jejich základě učinil. Naopak je toho názoru, že splňuje
podmínky §12 zákona o azylu, a proto mu měl být udělen azyl.
V záhlaví blíže označeným rozsudkem byla žaloba stěžovatele zamítnuta.
V odůvodnění městský soud uvedl, že žalovaný řádně zjistil skutkový stav a zohlednil
dostatečný počet relevantních informací o zemi původu, přičemž správně dospěl k závěru,
že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle příslušných ustanovení zákona
o azylu. Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že stěžovatelova výpověď je nevěrohodná,
jelikož se nezmínil o smrti své manželky již v žádosti o azyl. Na základě shromážděných
informací o zemi původu dospěl soud k závěru, že žalovaný rozhodl správně i pokud se jedná
o nevztažení překážky vycestování.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského
soudu v Praze a navrhuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tuto stížnost
odůvodňuje stížními důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Předně se stěžovatel domnívá, že rozsudek krajského soudu
je nezákonný, neboť se nevypořádal se všemi žalobními body uvedenými v žalobě. Dále
stěžovatel znovu zopakoval výtky, které vůči rozhodnutí žalovaného vznesl v žalobě a znovu
zopakoval, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle příslušných ustanovení zákona
o azylu.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu, byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. Dále poukazuje na skutečnost,
že stěžovatelova tvrzení v žalobě působí účelově, a to například ta, kterými odůvodňuje
nemožnost přestěhování v rámci Tádžikistánu či vzdání se snah o vyšetřování úmrtí
manželky. Žalovaný i nadále setrvává na názoru, že stěžovatel nesplňuje podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel namítá kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., z obsahu jeho podání lze dovodit, že namítá též důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) a kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je stěžovatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je
rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu podle §12 zákona o azylu, lze podřadit pod důvod kasační
stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může
přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav
nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně
interpretovaného.
Nejvyšší správní soud předně přezkoumal závěry krajského soudu ohledně posouzení
skutečnosti, zda byl stěžovatel ve své vlasti pronásledován či se takového pronásledování
opodstatněně obával z důvodů jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu) a jeho
pochybení neshledal. V této souvislosti je zejména nezbytné poukázat na žalovaným i soudem
zmiňovanou nevěrohodnost stěžovatelových tvrzení o násilném úmrtí manželky. Pokud totiž
stěžovatel v žádosti o azyl jako důvod pro její podání zmiňoval potíže s muslimskými sousedy
- slovní útoky, dopisy a nápisy na domě, ale o tak závažné skutečnosti jakou je násilná smrt
manželky se nezmínil ani v žádosti ani ve vlastnoručně psaném prohlášení, pak lze skutečně
konstatovat, že jeho další výpovědi působí v tomto světle nevěrohodně a značně nadsazeně.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že žalovaný (a stručně též krajský soud) dostatečně
jasně a přesvědčivě odůvodnil, proč stěžovatel podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu nesplňuje. Na těchto závěrech Nejvyšší správní soud žádné pochybení nehledal.
Z obsahu žalovaným shromážděných informací o zemi původu pak jednoznačně vyplývá,
že k pronásledování občanů ruské národnosti v této zemi nedochází. Pokud tedy měl
stěžovatel potíže s policisty v místě bydliště, nelze z této skutečnosti dovodit, že by je nemohl
vyřešit přestěhováním se v rámci Tádžikistánu.
Stěžovatel rovněž namítal porušení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze
kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit
žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu
není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení
o udělení azylu omezován při sdělení důvodů azylu, jež sám uplatňoval. Skutkový stav tak byl
zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu
dostačující.
K námitkám stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval informacemi o zemi
původu, které ve věci shromáždil žalovaný, a to jednak obecně jejich povahou a jednak
jejich rozsahem a vypovídací hodnotou vzhledem k okolnostem daného případu. Předně
lze konstatovat, že nejdůležitějším účelem shromažďování informací o zemi původu žadatele
o azyl je verifikace jeho výpovědí učiněných při pohovoru a získání objektivních informací
o poměrech v dané zemi. Správní orgán je přitom povinen dbát o to, aby shromážděné
informace byly co možná nejvěrohodnější, a proto získávané z různých zdrojů. Nelze
však tvrdit, že by informace poskytované ministerstvem zahraničí (ať českým či americkým)
byly primárně nedůvěryhodné právě proto, že se jedná o státní orgány zohledňující státní
zájmy a mezinárodněpolitické vztahy. Takové závěry by bylo možné učinit snad jedině
v případě, kdy by se tyto zprávy zásadním způsobem lišily od zpráv poskytovaných například
nevládními organizacemi zabývajícími se ochranou lidských práv. Lze tedy shrnout, že
je zcela na žalovaném, jaké informace v daném případě pro hodnocení případu shromáždí,
je však nezbytné, aby jejich rozsah a obsah odpovídal potřebám daného případu. Ve vztahu
k nyní projednávanému případu Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný
se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval obsahem informací, které o Tádžikistánu
shromáždil, a přitom zcela jasně uvedl, co z těchto informací dovodil a jakými úvahami byl
veden. Jestliže vyšel z několika informačních zdrojů, které se obsahově i časově dotýkají
období stěžovatelova odchodu z vlasti a tyto informace nejsou rozporné, pak nelze
než uzavřít, že dokazování bylo provedeno v dostatečné míře.
Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí žalovaného nemělo oporu v obsahu správního
spisu nebo s ním bylo v rozporu. Soud neshledal důvodnou ani stěžovatelovu námitku,
že s ohledem na shromážděné informace o zemi původu je důvodná jeho obava
z pronásledování pro jeho ruskou národnost ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť jak bylo
uvedeno výše, z obsahu správního spisu vyplývá, že toto je v dané zemi nepravděpodobné.
Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na výše uvedené důvody tvrzené ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Stěžovatel dále uplatnil námitku uvedenou v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Konkrétně namítal zejména skutečnost, že krajský soud se nevypořádal se všemi žalobními
body.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru,
že netrpí nesrozumitelností ani nedostatkem důvodů. K podstatě žalobních bodů se krajský
soud - byť poměrně stručně - vyjádřil. Jak bylo uvedeno výše, jeho závěry pak Nejvyšší
správní soud shledal správnými a zákonnými. Ani tato stěžovatelova námitka tedy není
důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna zástupkyni stěžovatele, která mu byla ustanovena usnesením Krajského
soudu v Praze ze dne 23. 7. 2004, č. j. 48 Az 55/2004 - 36, byla stanovena za jeden úkon
právní služby (převzetí zastoupení včetně studia spisu) na základě §9 odst. 3 písm. f)
ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 1000 Kč. Výše hotových výdajů
byla stanovena podle §13 odst. 3 advokátního tarifu taktéž za jeden úkon právní služby
ve výši 75 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty (dále
jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba
povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená podle
§37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 204,30 Kč. Ustanovené zástupkyni
se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 1279,30 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu