ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.5.2006
sp. zn. 6 Azs 5/2006 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: Ch. S., zastoupena Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou, se sídlem nám. I. P.
Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 36 Az 28/2005 - 23
ze dne 27. 9. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i znáv á .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Brně č. j. 36 Az 28/2005 - 23 ze dne 27. 9. 2005, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 619/LE - 01 - 07 - 2004 ze dne 3. 2. 2005.
Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se stěžovatelce azyl podle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje,
a že se na ni nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že soud
nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení. Stěžovatelka se domnívá,
že se soud dostatečně nezabýval tím, zda žalovaný ve správním řízení postupoval v souladu
s právními předpisy a vycházel při svém rozhodování ze spolehlivě zjištěného stavu věci
(odkazuje přitom na ustanovení §3 odst. 4 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu,
který byl účinný v době rozhodování žalovaného). Žalovaný podle stěžovatelky totiž
dostatečně nezkoumal, zda jsou v jejím případě splněny podmínky podle §14 zákona o azylu.
Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že se nezabýval otázkou, zda správní uvážení
při aplikaci normy obsažené v §14 zákona o azylu nevybočilo ze zákonných mezí, či zda je
žalovaný naopak nevyložil příliš úzce. Soud pouze přejímá závěry žalovaného o možnosti
aplikace ustanovení §14 zákona. Z toho stěžovatelka dovozuje, že je napadený rozsudek
rovněž nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Závěrem stěžovatelka konstatuje, že jsou podle jejího názoru splněny podmínky pro udělení
azylu podle §14 zákona o azylu, a to proto, že ekonomické a rodinné problémy v zemi
původu byly pro ni natolik tíživé, že musela nějakou dobu i žebrat. Konečně také navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost stěžovatelky považuje
za nedůvodnou, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i kasační
stížností napadený rozsudek, byly vydány v souladu s právními předpisy. Proto i pro účely
řízení o kasační stížnosti odkázal žalovaný na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Tvrzení stěžovatelky, že jsou v jejím případě dány důvody pro udělení azylu podle §14
zákona o azylu odmítá s odůvodněním, že žádný důvod hodný zvláštního zřetele shledán
nebyl.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující:
stěžovatelka v úmyslu požádat o azyl ze dne 2. 8. 2004 před orgánem Policie České republiky
uvedla, že nemohla zůstat v Číně, protože ji rodiče nechtěli, příbuzní ji ponižovali. Útlak
ze strany blízkých nemohla unést. Uvedla rovněž, že ji rodiče nutili pracovat a nenechali ji
studovat. V práci ji rovněž měli spolupracovníci ponižovat a šikanovat. Ve své žádosti
o udělení azylu ze dne 10. 9. 2004 uvedla, že je národnosti čínské, náboženství křesťanského,
katolického vyznání, že není a nikdy nebyla členem žádné politické strany, ani jiné
organizace, stejně jako její příbuzní. Jako důvod opuštění Číny oproti prohlášení o úmyslu
požádat o azyl uvedla, že je věřící katolička, a že v Číně jsou katolíci zatýkáni. K tomu ještě
dodala, že v její rodině panují tíživé ekonomické poměry, musela kvůli nim přerušit studium.
Při pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu na území České republiky, jak vyplývá
z protokolu ze dne 27. 1. 2005, však jako důvod opuštění Číny uvedla to, že rodiče údajně
podporovali nezávislost Tchaj-wanu a byli zatčeni. U zatčení však nebyla přítomna, uvedla,
že se o něm dozvěděla od sousedů z vesnice, jejich jména však nebyla schopna uvést.
Na dotaz, jak vysvětluje rozdílné důvody žádosti o azyl v žádosti samé a v pohovoru,
stěžovatelka uvedla, že náboženský důvod je vedlejší, hlavním důvodem je zatčení rodičů
pro jejich podporu Tchaj-wanu, tento důvod se však původně obávala uvést. Předmětem
pohovoru bylo dále objasnění stěžovatelčina vztahu k víře. V této souvislosti uvedla,
že v únoru 2004 pocítila, že je katolickou věřící. Na dotaz, v jakého Boha věří, uvedla,
že v Boha, nebeského vladyku, popis obřadu nedokázala uvést, kostel popsala tak, že je tam
mnoho lavic, obrazů, soch a klavír. K otázce, jaký postoj zastávaly státní orgány k církvi,
uvedla, že lidé by mohli být v souvislosti s katolictvím zatčeni, a že si pamatuje, když byla
jednou na bohoslužbě, že někdo oznámil, že před kostelem je policie a v tu chvíli se všichni
lidé v kostele schovali do suterénu. Z toho dovodila, že policie omezuje právo na náboženství.
Uvedla však, že neví, zda je v Číně nějaké náboženství zakázáno. Rovněž uvedla, že doma
nebyla nikdy vystavena problematickým situacím ve vztazích se státními orgány. Konečně
také relativizovala své předchozí výpovědi o vztazích v rodině a o důvodech ukončení
docházky do školy.
Ve správním spisu je vedle výše uvedeného založen materiál označený jako překlad
vybraných částí Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2003 pro Čínu, kterou vydalo dne
25. 2. 2004 Ministerstvo zahraničí Spojených států amerických, překlad příručky „Čína,
zpráva o zemi“ vydané Ministerstvem vnitra Velké Británie, která obsahuje podrobný popis
situace v zemi, a informativní výpis z databanky ČTK týkající se Číny.
Žalovaný ve svém napadeném rozhodnutí ze dne 3. 2. 2005 konstatoval,
že stěžovatelka v průběhu správního řízení neuvedla žádné skutečnosti, na základě
kterých by bylo možno učinit závěr, že jsou naplněny předpoklady poskytnutí azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud upouští v této věci
od rekapitulace odůvodnění žalovaného v této věci, protože pro předmět kasační stížnosti není
nezbytná, nadto je účastníkům řízení známa. Z hlediska předmětu kasační stížnosti je
podstatné odůvodnění neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Žalovaný
v této věci ve svém odůvodnění uvedl, že jestliže v řízení o udělení azylu není zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu podle ustanovení §14 zákona o azylu. V případě stěžovatelky ovšem
žalovaný na základě osobní situace popsané stěžovatelkou v průběhu řízení důvod hodný
zvláštního zřetele pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu nezjistil.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného
napadla stěžovatelka žalobou, v níž uplatňovala porušení ustanovení §3 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), neboť se žalovaný jeho žádostí
nezabýval odpovědně a svědomitě, §3 odst. 4 správního řádu, neboť nevyšel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci, §32 odst. 1 správního řádu, neboť žalovaný nezjistil přesně a úplně
skutkový stav, §46 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí nevychází ze zjištěného stavu
věci a není v souladu se zákonem, §47 odst. 3, protože napadené rozhodnutí je nepřesvědčivé
a nevypořádává se se všemi důkazy, §12 zákona o azylu, neboť podle svého názoru
stěžovatelka splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle tohoto ustanovení. Krom
odkazu na správní spis bližšího zdůvodnění svých námitek nedodala. Krajský soud její žalobu
zamítl s tím, že nelze přisvědčit námitkám stěžovatelky co do nedostatečného zjištění
skutkového stavu věci, neboť její námitky jsou natolik obecné a nekonkrétní, že nelze zjistit,
jaké další či jiné důkazy vlastně měl žalovaný provádět. Stěžovatelka se totiž dovolává pouze
obsahu spisu žalobce, nové důkazy však nenavrhuje. Na tomto půdorysu soud rekapituloval
skutková zjištění žalovaného a dospěl k závěru, že žalovaný vyvodil ze zjištěných skutečností
logické závěry, které nejsou v rozporu s provedenými důkazy a neudělil-li azyl podle §12
zákona o azylu, nelze mu tuto věc vytýkat. K otázce humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu, soud uvedl, že na udělení humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu není
právní nárok. Žalovaný je podle krajského soudu oprávněn posuzovat na základě správního
uvážení případ od případu a rozhodnutí o humanitárním azylu soud přezkoumává pouze
v omezeném rozsahu, tedy z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. V případě
stěžovatelky neshledal žalovaný v její osobní situaci žádný důvod hodný zvláštního zřetele
pro udělení tohoto azylu a vyvodil, že není důvod pro udělení humanitárního azylu, což je
podle krajského soudu plně v jeho pravomoci. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda byly dány
humanitární důvody, či nikoliv. Rovněž ve věci překážek vycestování se krajský soud
ztotožnil jak se skutkovými zjištěními žalovaného, tak s jeho právními závěry. Rozsudek
krajského soudu byl stěžovatelce doručen 10. 11. 2005 a kasační stížnost proti němu byla
podána dne 14. 11. 2005.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastnicí
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost shledává Nejvyšší správní soud
s ohledem na uplatněný kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přípustnou.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně
uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z hlediska logické posloupnosti kasačních důvodů se nejprve Nejvyšší správní soud
zabýval stěžovatelčinou námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu.
Nepřezkoumatelností trpí rozhodnutí soudu tehdy, je-li nesrozumitelné, nebo neobsahuje-li
dostatek důvodů, tj. není možné vysledovat myšlenkový postup, jímž soud ke svému
rozhodnutí dospěl. Tak tomu ovšem v předkládaném případě není. Krajský soud, pokud jde
o srozumitelnost, říká nade vší pochybnost zcela jasně, že výsledek rozhodovacího procesu
žalovaného ve věci humanitárního azylu nezpochybní, pokud jde o zdůvodnění, je z něj zcela
zjevné, že soud svůj přezkum omezil na zkoumání dodržení procesních předpisů
při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, neboť mu z povahy ustanovení §14,
jakožto normy svěřující žalovanému široké diskreční oprávnění, nepřísluší přezkoumávat, zda
humanitární důvody pro udělení azylu byly dány, či nikoliv. Procesní postup žalovaného
pak soud vzal za správný. Z tohoto pohledu tedy není podle názoru Nejvyššího správního
soudu důvodu pochybovat o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
K námitce nezákonnosti, kterou stěžovatelka uvádí primárně, je třeba uvést především
následující: stěžovatelka svou námitku odůvodňuje tím, že krajský soud se nezabýval tím, zda
správní orgán postupoval v řízení s platnými právními předpisy a vycházel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Jinak by musel dospět k závěru, že žalovaný řádně nezkoumal existenci
důvodů zvláštního zřetele hodných, jak je má na mysli ustanovení §14 zákona o azylu.
Z toho vyplývá, že se krajský soud nezabýval tím, zda správní uvážení žalovaného nebylo
příliš úzké, neuznal-li stěžovatelčiny důvody (špatná ekonomická situace, nemožnost
studovat, nezaměstnanost, hrozba chudoby) za důvody humanitárního azylu. Konečně
stěžovatelka uvádí, že vzhledem k tomu, že ustanovení §14 zákona o azylu neobsahuje výčet
„humanitárních důvodů“, je nutno, aby soud přezkoumával „meze uvážení“,
v nichž k posouzení naplnění „humanitárních důvodů“ žalovaný dospívá. Ze stěžovatelčina
odůvodnění tedy vyplývá, že krajskému soudu nevytýká ani tak skutečnost, že nepřezkoumal
procesní postup žalovaného, ale spíše to, že se nevyjádřil k tomu, je-li závěr žalovaného
o existenci důvodů pro udělení humanitárního azylu správný či nikoliv. Takový požadavek
na soudní přezkum je však třeba odmítnout s poukazem na setrvalou správní judikaturu.
Již v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003 (nepublikováno), Nejvyšší
správní soud konstatoval, že „na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo.
Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává
soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů
(§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního orgánu je za situace,
kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů, pro něž je možné
humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele;
poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí u přiznání
či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak omezen.
To jistě neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou
libovůlí správního orgánu. Ale zákaz libovůle nelze vykládat na druhou stranu tak, že by byla
v konečném důsledku popřena zákonem proponovaná míra možné diskrece. Zákaz libovůle
správního orgánu se v případě ustanovení §14 zákona o azylu omezuje „pouze“ na to,
že je správní orgán povinen provést za účelem rozhodování o udělení či udělení
humanitárního azylu dostatečná skutková zjištění. Zde také končí možnost soudního
přezkumu. Stěžovatelka se mýlí, předpokládá-li, že by úkolem soudu mělo být nacházení
„mezí“ správního uvážení v tom smyslu, že by sám zkoumal, je-li azylový důvod podle §14
zákona o azylu dán, nebo dán není.
V případě stěžovatelky tak bylo úkolem soudu skutečně pouze přezkoumat, vyšel-li
žalovaný z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Rozsah zjišťování žalovaného pak podle
přesvědčení Nejvyššího správního soudu předmětem zkoumání krajského soudu byl,
a to v dostatečné míře. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi,
v rámci rozhodování o udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pokud z takto zjištěné osobní
situace sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, nelze než konstatovat,
že takové rozhodnutí je v jeho pravomoci. Těžko by bylo možné po žalovaném žádat,
aby v rámci rozhodování o případném udělení azylu podle §14 zákona o azylu, zkoumal
osobní situaci stěžovatelky znovu a jiným způsobem, než jak činil v kontextu celého
rozhodování, a to zejména v situaci, kdy sama stěžovatelka ve správním řízení žádné důvody
hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sama neuváděla, ba její tvrzení
o skutkovém stavu se v průběhu řízení dosti zásadně měnila.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v těch limitech,
kde soudní přezkum neudělení humanitárního azylu proveden být měl, byl krajským soudem
proveden řádně a v přiměřeném rozsahu. Ani krajský soud, ani Nejvyšší správní soud jistě
nepopírají, že osobní situace stěžovatelky, tak jak byla zjištěna žalovaným a přezkoumána
krajským soudem, není jednoduchá. Na straně druhé však není natolik zjevně a nesnesitelně
tíživá, že by bylo možno hovořit o tom, že by nepřiznání humanitárního azylu bylo způsobeno
zjevnou libovůlí žalovaného vyplývající z naprosté ignorance skutkových zjištění. Nebyla-li
pak zjištěna na straně žalovaného libovůle, postupoval krajský soud zcela správně,
když ve svém přezkumu do správního uvážení žalovaného o samotné otázce, zda byly
v případě stěžovatelů dány důvody hodné zvláštního zřetele, dále nezasahoval a zaměřil tento
přezkum pouze na otázky procesní. Úkolem soudu ve správním soudnictví totiž obecně
je přezkum pohledem zákonnosti, byť v takzvané plné jurisdikci, a volné uvážení
při rozhodování o udělení azylu z humanitárních důvodů podle okolností konkrétní věci je
vyhrazeno toliko žalovanému.
Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud vyvodil, že se krajský soud při svém
rozhodování stěžovatelkou namítané nezákonnosti nedopustil, a dospěl tedy k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní
situace se návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti samostatně nezabýval.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly,
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu