ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.545.2004
sp. zn. 6 Azs 545/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: P. H. Q., zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, Žitná 45, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 48 Az 165/2004 - 27 ze dne 30. 9. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 5. 2004, č. j. OAM - 1211/LE - 01 - 15 - 2003,
nebyl žalobci (dále jen „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na něho vztažena překážka
vycestování podle §91 téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel
v průběhu správního řízení svou žádost o azyl odůvodnil ekonomickými problémy ve vlasti
a nechutí nastoupit vojenskou službu, protože život na vojně je těžký a on sám se cítí být
nemocným. Vojenská služba dle žalovaného představuje povinnost vyplývající
ze státoobčanského vztahu a nemůže být bez dalšího považována za pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. Za dobu pobytu v zařízeních Ministerstva vnitra stěžovatel netrpěl
žádnou závažnou nemocí a dle stanoviska lékaře nebyla prokázána žádná taková choroba
ani v podobě následků z minulosti. Proto žalovaný po zhodnocení stěžovatelových výpovědí
neshledal splnění podmínek výše uvedených ustanovení zákona o azylu. Proti tomuto
rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu v Praze, v níž
namítal porušení jednotlivých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen
správní řád), upravujících povinnosti žalovaného v průběhu správního řízení. Konkrétně
uvedl, že žalovaný nedostatečně přihlédl ke skutečnosti, že byl stěžovatel v době podání
žádosti nezletilý, a nezabýval se proto v této souvislosti možností udělení humanitárního
azylu. Rovněž považuje běžnou lékařskou prohlídku za nedostatečné posouzení svého
zdravotního stavu ze strany žalovaného. Za nesprávné též považuje poučení v závěru
rozhodnutí žalovaného, že proti němu lze podat žalobu do sedmi dnů od jeho doručení.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze blíže označeným v záhlaví byla žaloba
stěžovatele zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž
vycházelo rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném
rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Konstatoval, že v postupu žalovaného neshledal vady,
které by spočívaly v tom, že by nebyly dostatečně shromážděny podklady pro rozhodnutí
nebo že by při jejich získávání byl porušen zákon. Naopak soud shledal správným závěr
žalovaného, že potíže, které v průběhu řízení před žalovaným stěžovatel popsal, nezakládají
opodstatněnou obavu z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu ani důvod zvláštního
zřetele hodný ve smyslu §14 téhož zákona. Soud se rovněž ztotožnil se závěry žalovaného
o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou se domáhal jeho
zrušení a zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V jejím
odůvodnění opětovně uplatnil vady řízení před žalovaným, zejména nedostatečné zjištění
skutečného stavu věci a neúplné shromáždění důkazů, z čehož podle něho vyplynulo
i nedostatečné posouzení důvodů pro udělení azylu dle §14 zákona o azylu. Dále nejprve
uvádí, že rozhodnutí žalovaného nemělo obsahovat poučení o délce lhůty pro podání žaloby,
a následně poukazuje na absenci vypořádání se s tímto poučením v napadeném rozsudku,
což jej dle jeho názoru činí nepřezkoumatelným. Výslovně proto uplatňuje kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“).
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy. Odkazuje na správní spis, zejména vlastní podání
a výpovědi stěžovatele učiněné v průběhu správního řízení. Z výše uvedených důvodů
navrhuje buď odmítnutí kasační stížnosti pro neaktuálnost stěžovatelem uvedené adresy
pobytu nebo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatel namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., kasační stížnost
je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Námitky stěžovatele ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení
azylu, lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Skutkový stav tak byl
zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu
dostačující. Krajský soud proto nepochybil, když se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil.
Pakliže stěžovatel namítá, že pouhá vstupní prohlídka v azylovém řízení nemůže být
dostatečným podkladem pro posouzení jeho zdravotního stavu, pak k tomu Nejvyšší správní
soud konstatuje, že z obsahu správního spisu (č. l. 63) vyplývá, že žalovaný si vyžádal
dostupné informace o stěžovatelově zdravotním stavu a jelikož tyto nedávaly žádný důvod
pro další vyšetření, tyto ve svém rozhodnutí zohlednil.
Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
Pokud dále stěžovatel s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí, že rozsudek
krajského soudu je nepřezkoumatelný pro absenci vypořádání se s námitkou špatně uvedené
lhůty pro podání žaloby v rozhodnutí žalovaného, pak i tato námitka je sice přípustnou,
neboť směřuje proti rozsahu přezkumu, jak jej provedl krajský soud, není však důvodnou.
Podle §32 odst. 2 písm. c) zákona o azylu ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí
žalovaného lze proti tomuto rozhodnutí podat žalobu ke krajskému soudu ve lhůtě sedmi dnů,
pokud byla žádost o azyl podána v zařízení pro zajištění cizinců. Jelikož v případě stěžovatele
byly splněny všechny zákonné podmínky, poučení v rozhodnutí žalovaného bylo zcela
na místě a v souladu se zákonem. Jelikož i žaloba byla v této lhůtě podána, nelze považovat
rozsudek soudu, který se touto námitkou blíže nezabýval, za nepřezkoumatelný. Ani tato
stěžovatelova námitka proto není důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu