ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.549.2004
sp. zn. 6 Azs 549/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: V. C., zastoupen JUDr. Radkom Reschem, advokátem, se sídlem Podolská 124/496,
Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2003, č. j. 6 Az
2/2003 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. JUDr. Radko Reschovi, advokátu, se sídlem Podolská 124/496, Praha 4, se odměna
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 11. 2001, č. j. OAM - 8042/VL - 11 - P10 - 2001,
nebyl žalobci (dále jen „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na něho vztažena překážka
vycestování podle §91 téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel
v průběhu řízení za příčinu svého odchodu z vlasti označil ekonomické potíže vyplynuvší
pro něho z rozvodu s bývalou manželkou. Od té doby totiž neměl kde bydlet a nebyl schopen
ani nalézt zaměstnání. Asi po dvou letech od těchto událostí se rozhodl odcestovat do České
republiky, kde pobýval nelegálně, a o azyl požádal kromě výše uvedeného též s cílem
legalizovat si pobyt zde. Žalovaný proto po zhodnocení stěžovatelových výpovědí neshledal
splnění podmínek výše uvedených ustanovení zákona o azylu. Proti tomuto rozhodnutí podal
stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž namítal porušení
jednotlivých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“),
upravujících povinnosti žalovaného v průběhu správního řízení a §24 zákona o azylu.
Konkrétně uvedl, že žalovaný nedostatečně přihlédl k závažnosti jeho osobní situace v zemi
původu.
Rozsudkem Městského soudu v Praze blíže označeným v záhlaví byla žaloba
stěžovatele zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž
vycházelo rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném
rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Konstatoval, že v postupu žalovaného neshledal vady,
které by spočívaly v tom, že by nebyly dostatečně shromážděny podklady pro rozhodnutí
nebo že by při jejich získávání byl porušen zákon. Naopak soud shledal správným závěr
žalovaného, že potíže, které v průběhu řízení před žalovaným stěžovatel popsal, nezakládají
opodstatněnou obavu z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu ani důvod zvláštního
zřetele hodný ve smyslu §14 téhož zákona. Soud se rovněž ztotožnil se závěry žalovaného
o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou se domáhal jeho
zrušení a zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, nařízení jednání
ve věci a ustanovení zástupce pro řízení. V jejím odůvodnění opětovně uplatnil vady řízení
před žalovaným, zejména nedostatečné zjištění skutečného stavu věci a neúplné shromáždění
důkazů.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy. Odkazuje na správní spis, zejména vlastní podání
a výpovědi stěžovatele učiněné v průběhu správního řízení. Z výše uvedených důvodů
navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit, že stěžovatel namítá kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., kasační stížnost je tedy přípustná.
K žádosti stěžovatele, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší správní soud uvádí,
že podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí
k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu předložený spis obsahuje
dostatek podkladů rozhodnutí, aniž by bylo potřebné nařizovat ústní jednání.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Námitky stěžovatele ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení
azylu, lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Skutkový stav tak byl
zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu
dostačující. Městský soud proto nepochybil, když se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil.
Ani sám stěžovatel v žalobě či kasační stížnosti konkrétně neuvádí žádné návrhy na doplnění
dokazování, ani nevymezuje, v jakém směru by měl být zjištěný stav věci doplněn a v čem
měl žalovaný při jeho vyhodnocení pochybit. Nejvyšší správní soud konstatuje, že vzhledem
k obsahu stěžovatelových výpovědí byl skutečný stav věci zjištěn řádně a přesně a závěry
žalovaného mají oporu v obsahu správního spisu.
Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna právnímu zástupci stěžovatele, který mu byl ustanoven usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 13. 5. 2004, č. j. 6 Az 2/2003 - 32, nebyla přiznána, neboť se nároku
na ni výslovně vzdal podáním ze dne 20. 10. 2005.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu