ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.74.2006
sp. zn. 6 Azs 74/2006 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M. C., zastoupen JUDr. Alexejem Bílkem, CSc., advokátem, se sídlem V Závětří
4, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
15. 10. 2004, č. j. 14 Az 5/2004 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Alexeji Bílkovi, CSc.,
se p ř i z n ává na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka ve výši
1075 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 5/2004 - 21 ze dne 15. 10. 2004, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 3130/VL - 07 - P05 - 2003
ze dne 2. 12. 2003. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se stěžovateli azyl podle
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), neuděluje, a že se na něj nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
Co se týče uplatněných důvodů, stěžovatel ve svém podání ze dne 7. 2. 2005,
které Nejvyššímu správnímu soudu adresoval, aniž byl zastoupen advokátem, udává důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Věcně uvedl však pouze to, že podle jeho názoru krajský soud
projednal jeho věc v rozporu se zákonem o azylu. Bližšího zdůvodnění svých námitek
však ve svém podání nepodal, pouze tvrdil, že v případě návratu do země původu mu hrozí
nebezpečí politického pronásledování. Požádal rovněž o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Vedle napadení rozsudku krajského soudu stěžovatel požádal o ustanovení právního
zástupce z řad advokátů. Krajský soud usnesením ze dne 11. 4. 2005, č. j. 14 Az 5/2004 – 27,
této žádosti vyhověl a stěžovateli ustanovil právním zástupcem, JUDr. Alexeje Bílka, CSc.
Ten kasační stížnost doplnil podáním ze dne 5. 6. 2006 tak, že namítl, že stěžovatel nebyl
řádně ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. poučen, neboť mu poučení nebylo řádně doručeno,
a to proto, že se v místě doručení nezdržoval. V důsledku toho bylo podle stěžovatele
protiprávně jednáno v jeho nepřítomnosti, čímž trpí řízení před krajským soudem vadou
zmatečnosti spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení (§103 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.).
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost stěžovatele považuje
za nedůvodnou, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i kasační
stížností napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. Proto i pro účely
řízení o kasační stížnosti odkázal žalovaný na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
K námitkám stěžovatele uvedl, že stěžovatel požádal, jak bylo v průběhu správního řízení
zjištěno, o azyl kvůli svým údajným potížím se soukromými osobami v Gruzii. Proti jejich
činnosti se však podle správního orgánu nebránil způsoby, které mu nabízel právní řád země
původu. Důvod stěžovatelovy žádosti o azyl nebyl podle správního orgánu žádným z důvodu
ve smyslu §12 zákona o azylu.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující: stěžovatel
ve své žádosti o udělení azylu ze dne 30. 6. 2003 uvedl, že je národnosti gruzínské, vyznáním
ortodoxní křesťan, že není a nikdy nebyl členem žádné politické strany, ani jiné organizace,
stejně jako jeho příbuzní. Jako důvod opuštění Gruzie uvedl, že kromě něj a bratra jsou
všichni členové rodiny S. J.. Jejich rodina se proto stávala terčem útoků křesťanů z obce, v níž
žili. Ti se domnívali, že i on je S. J., proto ho prý několikrát zbili, rozbíjeli okna v domě a
ničili vybavení domu. Z obsahu protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu na
území České republiky ze dne 14. 8. 2003 je zřejmé, že stěžovatel pouze blíže rozvedl důvody
uvedené již v žádosti. Navíc uvedl především to, že se neobracel nikam ve svých potížích na
pomoc, protože se domníval, že to nemá cenu. Svou situaci nechtěl řešit ani přestěhováním do
jiné části země, protože se obával, že by tam nesehnal obživu. Ve správním spisu je vedle
výše uvedeného založen výpis z databanky ČTK za období od 30. 10. 2001 do 7. 4. 2003,
materiál označený jako „Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2002“, vydaný
Ministerstvem zahraničí Spojených států amerických dne 31. 3. 2003, který obsahuje
podrobný popis situace v zemi, dále informace Ministerstva zahraničních věcí České
republiky č. j. 107871/2003 - LP ze dne 3. 3. 2003 o možnostech podání stížností proti
orgánům státní moci, ochraně občanů před organizovaným zločinem, situaci žadatelů o azyl
po návratu do země původu, praxe při získávání povolení k pobytu a postavení osob čečenské
národnosti v Gruzii, jakož i informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky č. j.
127717/2003 – LP ze dne 15. 8. 2003 o postavení S. J. a b., o osobě otce B. M., L. s.,
vojenské službě a uprchlících z A.
Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 2. 12. 2003 konstatoval, že v průběhu správního
řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by vedla správní orgán k závěru, že stěžovatel
byl v Gruzii pronásledován z důvodů ve smyslu §12 zákona o azylu. Vzhledem k uplatněným
důvodům opuštění země původu správní žalovaný konstatoval, že nepřátelské jednání,
jehož zdrojem mohou být nejrůznější negativní lidské vlastnosti jako xenofobie, animozita,
závist, msta, obava o bezpečnost aj., není samo o sobě ještě pronásledováním ve smyslu
zákona o azylu. Pronásledováním není ani masový výskyt těchto jevů za předpokladu,
že nejde o součást politiky, tedy o jev státní mocí přímo vyvolaný, či podporovaný, vědomě
trpěný nebo záměrně nedostatečně potlačovaný. Žalovaný dospěl na základě shromážděného
důkazního materiálu k závěru, že postavení menšinových náboženských uskupení v Gruzii
sice v praxi nedosahuje ideálu plně nerušené náboženské svobody, jak je proklamována
gruzínskou ústavou, nicméně v době, kdy stěžovatel Gruzii opustil, se oproti minulosti
již příslušníci menšinových náboženství s programovými útoky spoluobčanů nesetkávali,
a pokud k útokům došlo, policie byla schopna a ochotna zasáhnout. Žalovaný proto svou
argumentaci uzavřel tím, že podle jeho názoru nelze říci, že by gruzínské orgány nebyly
schopny zajistit ochranu subjektivních práv žadatele, a to především proto, že se žadatel
nepokusil využít jemu dostupných právních prostředků. Neudělení azylu podle ustanovení
§14 zákona o azylu odůvodnil žalovaný tím, že ve skutečnostech, které stěžovatel v průběhu
azylového řízení uvedl, žádný zvláště zřetele hodný důvod ve smyslu citovaného ustanovení
nejde. V rámci posouzení existence případných překážek vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu žalovaný vyšel z výše zmiňovaných zpráv o situaci v zemi původu stěžovatele.
Jelikož z těchto zpráv v kombinaci s údaji zjištěnými od stěžovatele vyplynulo,
že mu v případě návratu do vlasti nehrozí nebezpečí pronásledování či diskriminace po jeho
návratu do země původu a nehrozí mu ani nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu, konstatoval žalovaný, že překážky vycestování v případě stěžovatele
dány nejsou.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného
napadl stěžovatel žalobou, v níž napadal podle jeho názoru nedostatečné zjištění žalovaného
ohledně situace náboženské svobody v Gruzii. V čem tuto nedostatečnost spatřuje,
však v žalobě neupřesnil. Dále ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že na č. l. 17
je uveden pokyn soudce k vypravení procesního poučení žalobci i žalovanému ve smyslu
ustanovení §52 odst. 1 s. ř. s., §8 odst. 5 s. ř. s. a §51 odst. 1 s. ř. s. Na č. l. 19 je pak
založena dodejka, z níž vyplývá, že toto poučení stěžovatel převzal (jak je zřejmé z jeho
vlastnoručního podpisu) dne 7. 7. 2004. Po tomto datu již ve spisu není až do rozhodnutí
soudu v meritu věci žádný stěžovatelův přípis. Krajský soud jeho žalobu stěžovatele dne
15. 10. 2004 zamítl s tím, že podle obsahu správního spisu stěžovatel ve správním řízení
uvedl, že byl napadán ze strany pravoslavných křesťanů, kteří se domnívali, že je S. J. Při
pohovoru uvedl, že pokud se dozvěděl, že se na něj sousedé chystají, opustil dům, pomoc
osobně však nehledal. Na policii se obraceli pouze rodiče, stěžovatel se nikam neobracel,
čekal, že se situace změní k lepšímu. Krajský soud dospěl proto k závěru, že zjištěné
skutečnosti byly dostatečným podkladem ke konstatování, že v případě stěžovatele nejsou
dány důvody ve smyslu §12 zákona o azylu. Co se týče procesních námitek, nelze stěžovateli
přisvědčit, neboť z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že si žalovaný opatřil
dostatek podkladů k objasnění skutečného stavu věci, a co se týče věcného posouzení,
ztotožnil se se závěry žalovaného. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen
10. 11. 2005 a kasační stížnost proti němu byla podána dne 23. 11. 2005.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o důvody kasační stížnosti, Nejvyšší
správní soud subsumoval stěžovatelem uváděné námitky pod důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. (námitka, že krajský soud jeho věc projednal v rozporu se zákonem o azylu)
a důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (absence doručení poučení dle §51 s. ř. s.).
V tomto rozsahu považuje stěžovatelovy námitky jako důvody kasační stížnosti za přípustné.
Námitku stěžovatele, že mu v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí politického
pronásledování Nejvyšší správní soud považuje vzhledem k tomu, že ji uplatňuje poprvé
až v řízení o kasační stížnosti, za nepřípustnou novotu ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. a v této
části považuje kasační stížnost za nepřípustnou. Nejvyšší správní soud za této situace
napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů
a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o návrh přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, Nejvyšší správní
soud při zvážení nutnosti rozhodnutí o odkladném účinku dospěl k závěru, že o žádosti není
třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Ve věci samé v první řadě Nejvyšší správní soud konstatuje, že se neztotožňuje
se stěžovatelovou námitkou brojící proti tomu, že soud rozhodl neoprávněně bez nařízení
jednání a tudíž bez jeho přítomnosti. Jak bylo výše uvedeno, ze soudního spisu plyne,
že dne 7. 7. 2004 stěžovatel prokazatelně převzal poučení ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s.
Marným uplynutím lhůty dvou týdnů od tohoto data nastala fikce podle věty druhé §51
odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že krajský soud byl oprávněn věc
rozhodnout dne 15. 10. 2004 bez nařízení jednání.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že krajský soud neprojednal jeho věc v souladu
se zákonem o azylu, není zřejmé, jaký vadný postup či nesprávnou úvahu soudu má stěžovatel
konkrétně na mysli. Kasační stížnost je v této části pouhým tvrzením postrádajícím věcné
odůvodnění. Za této situace se Nejvyšší správní soud omezil toliko na přezkoumání toho,
zda soudem zjištěný skutkový stav opravňuje k právnímu hodnocení, jež učinil, to vše pak
ve světle stěžovatelových žalobních námitek. Bylo-la obsahem stěžovatelovy žaloby opět
pouze nezdůvodněná námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nelze považovat
za pochybení krajského soudu, pokud konstatoval, že skutkový stav zjištěný žalovaným
považuje za dostatečný a v důsledku toho právní hodnocení správního orgánu za správné.
V souladu se zásadou dispoziční, vyjádřenou ustanovením §71 odst. 1 s. ř. s., se po žalobci
v řízení o žalobě ve správním soudnictví požaduje, aby přinejmenším uvedl, z jakých důvodů
považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné. Jinak není stanoven dostatečně rozsah,
v jakém má krajský soud napadené rozhodnutí přezkoumávat. V situaci, kdy tento požadavek
není v podstatě materiálně naplněn, nelze vytýkat soudu, že se omezí na zjištění,
zda v dokazování před správním orgánem nedošlo ke zjevné nedostatečnosti, která vylučuje
logický právní závěr. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že krajský soud neměl důvodu
se se skutkovými zjištěními správního orgánu neztotožnit. Vzal-li poté skutkový stav zjištěný
žalovaným za svůj, bylo správné i hodnocení právní ve smyslu naplnění podmínek §12, §13,
§14 a §91 zákona o azylu.
Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud vyvodil, že se krajský soud při svém
rozhodování stěžovatelem namítané nezákonnosti nedopustil, a dospěl tedy k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. S těžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly, a jež by
překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Ústí
nad Labem č. j. 14 Az 5/2004 – 27 ze dne 11. 4. 2005 ustanoven zástupcem advokát
JUDr. Alexej Bílek, CSc. Tomu Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s.
na základě skutečností zřejmých ze spisu odměnu ve výši 1075 Kč za jeden úkon právní
služby spočívající v sepsání písemného podání soudu týkajícího se věci samé podle
ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
účinném ke dni provedení úkonu, společně s režijním paušálem podle §13 odst. 3
téže vyhlášky. Pro zaplacení této částky soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu