ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.88.2005
sp. zn. 6 Azs 88/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
T. C., zastoupen JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou, se sídlem nám. Přemysla
Otakara II. 6, České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce a
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, č. j. 59 Az
485/2003 – 39 ze dne 30. 11. 2004,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 30. 11. 2004,
č. j. 59 Az 485/2003 – 39, se zrušuje a věc se vr ac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce a žalovaný kasačními stížnostmi napadají rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka Liberec, č. j. 59 Az 485/2003 – 39 ze dne 30. 11. 2004, kterým bylo
zrušeno rozhodnutí žalovaného č. j. OAM 427/VL – 07 – ZA04 – 2000 ze dne 29. 9. 2003
pro vady řízení a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení s tím, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku rozsudku uvedeným rozhodnutím žalovaný
neudělil žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) a vyslovil, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalobce (dále jen „stěžovatel I.“) v kasační stížnosti uvádí, že ji podává z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) a namítá pochybení soudu v tom, že nepřihlédl ke skutečnosti,
že je kurdské národnosti, že vykonával aktivity pro stranu H. a obává se, že v případě návratu
do vlasti, kde je situace ohledně dodržování lidských práv stále velmi špatná, bude vystaven
nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestu ze strany tureckých úřadů, protože byl
v Turecku již zadržen, bit a mučen. Obává se pronásledování ze strany tureckých státních
orgánů a uvěznění by znamenalo nebezpečí ztráty života a zdraví a ponižujícího nelidského
zacházení. Domnívá se proto, že krajský soud měl rozhodnout o udělení azylu, zejména když
v rozsudku všechny tyto skutečnosti konstatuje ze zpráv, které měl k dispozici. Z uvedeného
lze dovodit, že jsou v kasační stížnosti stěžovatelem I. uplatňovány důvody podle §103 odst.
1 písm. a) s. ř. s. spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení a podle písm. d) spočívající v nepřezkoumatelnosti, nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel I. navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížností napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Žalovaný (dále jen „stěžovatel II.“) v kasační stížnosti tvrdí, že rozsudek krajského
soudu je ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nezákonný pro nesprávné posouzení
právní otázky soudem a rovněž nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů
ve smyslu odst. 1 písm. d) uvedeného ustanovení a nesouhlasí i s tím, jak soud posoudil
překážku vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu. Uvádí, že se dostatečně zabýval
problémy hrozby nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu
v případě návratu žalobce do Turecka, při posouzení této otázky vycházel z rozsudku
Evropského soudu pro lidská práva a z informací plynoucích ze zprávy MZV USA o stavu
lidských práv za rok 2002, která v rozhodnutí citoval, a která jsou s přihlédnutím k datu
rozhodnutí náležitě aktuální. Tam uvedené skutečnosti pro případ žalobce ale nevztáhnul,
neboť výpověď žalobce hodnotil ve správním řízení jako nevěrohodnou pro základní rozpory
v ní obsažené a tuto nevěrohodnost bezvýhradně přijal v rozsudku i soud. Rovněž sám
žalobce tvrdil, že jeho postavení v Turecku se nijak nelišilo od postavení ostatních
spoluobčanů kurdské národnosti a minimálně několik měsíců před odchodem z Turecka žil
bez jakýchkoliv potíží, což ani soud nijak nezpochybnil. Stěžovatel II. považuje odůvodnění
svého rozhodnutí v otázce překážky vycestování za dostatečné a vyhovující. Navrhuje,
aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel II. ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele I. namítá zmatečnost
jeho kasační stížnosti, neboť soud žalobě stěžovatele I. vyhověl, když konstatoval, že je nutno
doplnit odůvodnění rozhodnutí správního orgánu o nevztažení překážek vycestování
na stěžovatele I. a rozhodnutí správního orgánu zrušil. Podle stěžovatele II. je prokázáno,
že v případě stěžovatele I. nejsou dány důvody pro udělení azylu podle zákona o azylu,
neboť jeho výpověď je rozporuplná, nevěrohodná, působí účelově, čemuž přisvědčil i sám
soud I. stupně.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil zejména následující rozhodné
skutečnosti:
Stěžovatel I. přicestoval do České republiky dne 29. 7. 2000 ilegálně v kamionu
bez cestovních dokladů, které mu měly být odebrány v Turecku. Ze žádosti ze dne 1. 8. 2000,
pohovoru ze dne 18. 10. 2000 a doplňujícího pohovoru ze dne 16. 9. 2000 plynou rozporná
tvrzení stěžovatele I., týkající se jeho vztahu k legální straně H., neboť z počátku tvrdil, že byl
členem této strany, později uvedl, že byl sympatizantem a nakonec uvedl, že podporuje
program všech kurdských politických stran, ať legálních či nelegálních. V rodišti roznášel
nelegální tiskovinu této strany asi dva roky, aniž věděl, kdo byl vydavatelem, pomáhal
při sbírkách pro partyzány a ve vesnici se scházel neorganizovaně se svými přáteli Kurdy,
přičemž své názory neprezentovali veřejně, ale předávali jemu neznámé osobě. Rozpory
v příběhu jsou také v represivních opatřeních policie, kdy tvrdil, že byl zadržen asi v roce
1998 na dobu tří dnů, byl mučen, nikde si však nestěžoval, pak tvrdil, že byl v lednu 2000
zadržen vojáky a předán policii a bez odsouzení a trestu byl pět měsíců zadržován,
po propuštění se schovával u kamarádů a v červnu Turecko opustil. V pohovoru 16. 9. 2003
naopak uvedl, že na začátku roku 1999 odešel z rodné vesnice do města G. A., kde žil
nelegálně na falešné doklady bez jakýchkoliv problémů. Zájem policie o svou osobu a svou
rodinu zobecnil tak, že se policie zaměřovala na Kurdy. V případě návratu do vlasti se obává
o svůj život, který by byl v ohrožení, protože je Kurd a Turecko je zemí, ve které
jsou porušována lidská práva. Žalovaný ve správním řízení dospěl k závěru, že stěžovatel I.
jednak neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, ze které by vyplývalo pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, a že zásadní rozpory, které vyplynuly z jeho výpovědi,
ho vedou k pochybnostem o reálnosti celé události. Všechny listiny stěžovatel podepsal poté,
co se s nimi seznámil, námitky neměl. Přesto se správní orgán zabýval všemi tvrzeními
stěžovatele I. a hodnotil je podle informačních zdrojů, které měl k dispozici a shledal,
že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona
o azylu. Z hlediska tvrzených skutečností usoudil, že nedošlo k naplnění ust. §91,
když vycházel z informací uvedených v informačních zdrojích, které získal, neboť dospěl
k závěru, že stěžovatel nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, když jejich existenci v jeho případě neshledal.
V tomto směru žalovaný vydal dne 29. 9. 2003 rozhodnutí.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutí žalovaného
napadl stěžovatel I. žalobou, v níž namítal procesní vady v řízení před žalovaným a tvrdil, že
všechny problémy v Turecku vyplývaly z toho, že je kurdské národnosti a každý Kurd je
považován za teroristu. Navíc v jeho případě rodina spolupracovala se zakázanou kurdskou
stranou P., on sám byl sympatizantem a vykonával aktivity pro stranu H. Žalovanému vytkl,
že nezohlednil veškeré skutečnosti jím tvrzené jako celek s ohledem na situaci v zemi původu,
a že mu v případě návratu hrozí pronásledování ze strany tureckých státních orgánů a má
obavu o svůj život a obává se uvěznění. Podle stěžovatele I. měl žalovaný rozhodnout o
překážce vycestování. Krajský soud vyhověl žalobě stěžovatele I. a rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když dospěl stejně jako žalovaný k závěru, že
v případě stěžovatele nedošlo k naplnění důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu,
neshledal pochybení při rozhodování o azylu podle §13 a §14 zákona o azylu, ale za
důvodnou považoval námitku směřující do rozhodnutí žalovaného o nevyslovení překážky
vycestování. Podle názoru krajského soudu žalovaný při rozhodování o ní nevycházel ze
spolehlivě zjištěného stavu věci, rozhodnutí o překážce vycestování dostatečně neodůvodnil a
řízení vyžaduje zásadní doplnění v tom, zda vycestování stěžovatele není v rozporu s článkem
3 Mezinárodní úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestání. Rozsudek pak napadli kasační stížností oba účastníci.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, postoupil Nejvyššímu správnímu
soudu jemu zaslané doplnění spisového materiálu, týkající se stěžovatele I., v němž Česká
republika, Vězeňská služba ČR, Vazební věznice Praha – Pankrác, sděluje, že stěžovatel I.
dne 11. 7. 2006 nastoupil výkon trestu na základě rozsudku Městského soudu Praha ze dne
8. 2. 2006, sp. zn. 4 T 12/2005, v délce deseti roků odnětí svobody pro trestný čin podle §187
odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona s vyhoštěním na neurčito s tím, že osobní
svoboda byla omezena od 24. 10. 2004, vazba ukončena 10. 7. 2006 a konec trestu byl
stanoven na 24. 10. 2014, kdy bude propuštěn, nebude-li vzat do vyhošťovací vazby.
Stěžovatel I. a stěžovatel II. byli účastníky řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel,
kasační stížnost je podána osobami oprávněnými. Stěžovatel I. namítá nesprávné posouzení
právní otázky soudem, který měl rozhodnout, že se mu uděluje azyl a vady řízení
před správním orgánem i před soudem, spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž vycházely, nemá oporu ve spisech a nesrozumitelnost, nepřezkoumatelnost a zmatečnost
kasační stížností napadeného rozsudku soudu a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR. Opětovně
poukazuje na svou kurdskou národnost, politické smýšlení a aktivity, které samy o sobě byly
důvodem k jeho pronásledování a v případě návratu do vlasti mu hrozí újma na životě
a zdraví. Stěžovatel II. namítá nesprávné posouzení právní otázky ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a nepřezkoumatelnost rozsudku pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů
ve smyslu odst. 1 písm. d) citovaného paragrafu, neboť je toho názoru, že se zabýval
problémem hrozby nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu
v případě návratu žalobce do Turecka v potřebném rozsahu a na základě dostatečných
informací vyplývajících ze zpráv o stavu lidských práv v Turecku.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. v mezích uplatněných kasačních důvodů přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele I. není důvodná a kasační stížnost stěžovatele II. je důvodná.
V logice kasačních důvodů uvedených v kasačních stížnostech stěžovatelů je nejprve
nutno se vypořádat s námitkami stěžovatele I. ve vztahu k rozhodovacím důvodům krajského
soudu v jeho rozsudku. Krajský soud ve svém rozsudku dospěl k závěru, že v případě
stěžovatele I. nejsou důvody pro udělení azylu podle §12, §13, §14, ale shledal vady
ve správním řízení ve vztahu k překážce vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu,
a proto rozhodnutí stěžovatele II. (žalovaného) zrušil. Z uvedeného se dovozuje, že stěžovatel
I. může namítat pouze nesprávné posouzení splnění podmínek pro udělení azylu podle §12,
§13 a §14 zákona o azylu, v němž se krajský soud ztotožnil s žalovaným. Nejvyšší správní
soud se opětovně zabýval skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem v průběhu správního řízení
a je toho názoru, že jak žalovaný – správní orgán, tak i soud dospěly ke správnému závěru
o nesplnění podmínek ust. §12 zákona o azylu, když dovodily, že není dán žádný z důvodů
pro udělení azylu. V dané věci je nutno přisvědčit jak správnímu orgánu, tak i soudu,
že ve skutečnostech tvrzených stěžovatelem I., které by mohly být aplikovatelné ve vztahu
k ust. §12 zákona o azylu, byly tak zásadní rozpory v uváděných důvodech a údajích,
že i Nejvyšší správní soud považuje stěžovatelovu výpověď v těchto bodech za nevěrohodnou
a odkazuje na shora uvedené rozpory jím samotným zjištěné a konstatované, které zcela
zpochybňují stěžovatelův příběh předcházející jeho odchodu z Turecka. Vzhledem k tomu,
že krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a tudíž žalobě v plném rozsahu vyhověl,
nepřicházejí v úvahu uplatněné důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b),
c) s. ř. s. Pokud se týká důvodu podle písm. d) uvedeného ustanovení, lze z obsahu kasační
stížnosti dovodit, že stěžovatel I. nesouhlasil s posouzením důvodů pro udělení azylu
podle §12, §13 a §14, avšak mylně se domnívá, že o udělení azylu může rozhodnout soud,
který však tuto pravomoc nemá. Nejvyšší správní soud přesto shledal potřebu vyjádřit
se k rozhodnutí o neudělení azylu vzhledem ke skutečnostem, které sám zjistil z obsahu
správního a soudního spisu. Dospěl k závěru, že žádný ze stěžovatelem uplatněných
kasačních důvodů není dán.
Kasační stížnost stěžovatele II. shledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Ač je ve smyslu ust. §109 odst. 3 s. ř. s. vázán důvody kasační stížnosti, v případě, bylo-li
řízení před soudem zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, uvedené neplatí. Z ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu vyplývá,
že v případě, shledá-li soud výrok rozhodnutí správního orgánu o neudělení azylu podle §12
a násl. zákona o azylu v souladu se zákonem a žalobu důvodnou ve vztahu k výroku téhož
rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl, že se na žadatele nevztahuje překážka vycestování,
pak je namístě zamítnutí správní žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve výroku,
jímž žadateli nebyl udělen azyl podle §12 a násl. zákona o azylu a zrušení téhož rozhodnutí
ve výroku, jímž správní orgán rozhodl, že se na žadatele nevztahují překážky vycestování,
neboť takové rozhodnutí není samo o sobě vnitřně rozporné nebo nelogické. Dospěl-li tudíž
krajský soud k závěru, že v otázce neudělení azylu stěžovateli I. rozhodl správní orgán
v souladu se zákonem, měl žalobu ve výroku o neudělení azylu zamítnout a rozhodnutí
správního orgánu zrušit ve výroku o nevztažení překážky vycestování ve smyslu ust. §91
zákona o azylu, shledal-li žalobu v této části důvodnou. Co do uplatněného důvodu
stěžovatelem II. shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou. Podle Nejvyššího
správního soudu správní orgán posoudil existenci překážek vycestování stěžovatele I.
správně, neboť nemohl nepřihlédnout k tomu, že při rozhodování o udělení či neudělení azylu
podle §12 zákona o azylu, zhodnotil příběh stěžovatele I. nevěrohodným. Tvrdil-li stěžovatel
I., že důvodem jeho ohrožení je skutečnost, že je Kurd a Turecko je zemí,
kde jsou porušována lidská práva, pak správní orgán k tomuto tvrzení vyžádal dostatek
informací a podkladů týkající se postavení kurdské menšiny a stavu dodržování lidských práv
v Turecku. Nutno podotknout, že překážku vycestování posuzoval správní orgán,
nikoliv k době, kdy stěžovatel ze zemi původu v roce 2000 odcházel, ale k době svého
rozhodnutí, tj. k 29. 9. 2003.
V projednávané věci nemůže Nejvyšší správní soud neodhlédnout od skutečnosti,
která vyšla najevo až v průběhu kasačního řízení. Je neslučitelné se zájmy České republiky,
aby byl stěžovateli I. umožněn pobyt na území republiky jako azylantovi či osobě, na niž se
vztahují překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu či jiný pobyt, protože zde
páchal trestnou činnost a pro závažný trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody,
po jeho vykonání vyhoštěn na neurčito, nebude-li vyhoštěn již v průběhu výkonu trestu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání
rozhodnutí krajského soudu k závěru, že kasační stížnost stěžovatele I. není důvodná, kasační
stížnost stěžovatele II. je důvodná, a proto ve smyslu ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud je vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne ve smyslu ust. §110 odst. 2 s. ř. s.
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu