ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.97.2005
sp. zn. 6 Azs 97/2005 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobkyně: O. D., p. P., zastoupena Mgr. Romanem Verešpejem, advokátem, se sídlem
Příkop 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně č. j. 36 Az 883/2003 - 32 ze dne 26. 10. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne př i zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 20. 10. 2003,
č. j. OAM - 1788/VL - 07 - P17 - R2 - 2000, nebyl žalobkyni udělen azyl podle ustanovení
§12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný
rozhodl, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného
zákona. Správní orgán dále uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno,
že žalobkyně jako státní příslušnice Mongolska žila v letech 1993 - 1997 v Kazachstánu, kam
vycestovala za svým manželem Kazachem. V Kazachstánu měla problémy z důvodu svého
buddhistického vyznání a byla nucena příbuznými svého manžela, aby přestoupila
na muslimskou víru. Rozvést se nemohla, protože její manžel podmiňoval rozpad manželství
svěřením jejich syna do jeho péče, proto i s dítětem v červnu 1997 vycestovala do I., syna
poslala k příbuzným do Mongolska a sama pak následně vycestovala na mongolský cestovní
doklad, který získala prostřednictvím svých mongolských přátel, do České republiky, kde
pobývala až do roku 1999 na základě dlouhodobého pobytu, a to až do 30. 6. 1999. Dne
17. 4. 2000 jí byl udělen zákaz pobytu. Úmysl požádat o azyl v České republice projevila
žadatelka o azyl až v Z. z. p. c. B. v tomto roce 2000. V doplňujícím pohovoru ze dne
13. 10. 2003, navazujícím na pohovor ze dne 21. 12. 2000, žadatelka o azyl dále uvedla, že do
Kazachstánu v roce 1993 přicestovala bez jakýchkoliv potíží, žádné problémy se státními
orgány související s jejím pobytem neměla, Kazachstán opustila kvůli problémům
s manželem a jeho rodinou, jež pramenily z náboženských rozdílů.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podala žalobkyně v zákonné lhůtě žalobu,
kterou napadla rozhodnutí správního orgánu v rozsahu výroku o neudělení azylu podle §12
a §14 zákona o azylu a nevztažení překážky vycestování podle §91 téhož zákona. Žalobkyně
výslovně namítla porušení ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád), a dále porušení
§12 zákona o azylu. Žalobkyně dále uvedla, že podle jejího mínění nebyl správním orgánem
spolehlivě zjištěn skutečný stav věci, zejména pokud jde o zemi její příslušnosti. Domnívá se,
že je nepřípustné, aby při posuzování důvodů pro udělení azylu bylo vycházeno ze zprávy
MZV ČR z roku 2003, když v zemi - v Kazachstánu, odkud do České republiky přišla, žila
v letech 1993 - 1997. Dále uvedla, že se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, resp. podmínky pro vztažení překážky vycestování
podle §91 citovaného zákona. Pokud jde o skutkové důvody, odkázala na obsah správního
spisu žalovaného, zejména pak na žádost o udělení azylu ze dne 13. 10. 2000, protokol
o pohovoru ze dne 21. 12. 2000, doplňující protokol ze dne 13. 10. 2003. Žalobkyně navrhla,
aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 10. 2004,
č. j. 36 Az 883/2003 - 32, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že žalobkyní uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl
udělit a žalobkyně tak nesplnila zákonné podmínky pro jeho přiznání a rovněž nebyly
shledány žádné překážky vycestování do země původu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podala žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) dne 15. 12. 2004 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobkyni doručen dne
6. 12. 2004, kasační stížnost byla podána osobně u krajského soudu dne 15. 12. 2004. Jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena
advokátem.
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka především namítá, že Krajský soud v Brně nesprávně
posoudil právní otázku v předcházejícím řízení. Skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanovení o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost. Rovněž namítá nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Stěžovatelka uvádí, že se správní orgán její žádostí o udělení azylu nezabýval řádně
a svědomitě, při rozhodování nebylo vycházeno ze spolehlivě zjištěného stavu věci, správní
orgán ani krajský soud si neopatřily potřebné podklady pro rozhodnutí a nevypořádaly
se se všemi provedenými důkazy. Stejně jako v žalobě stěžovatelka dále uvádí,
že se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu,
resp. podmínky pro vztažení překážky vycestování podle §91 citovaného zákona.
Stěžovatelka je přesvědčena, že se správní orgán v napadeném rozhodnutí nevypořádal
s právním názorem obsaženým v rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu, a to tím, že nezjistil
skutečný stav věci zejména pokud jde o zemi její příslušnosti. Podle mínění stěžovatelky je
nepřípustné, aby správní orgán při posuzování důvodů pro udělení azylu vycházel ze zprávy
MZV ČR z roku 2003, když v zemi žila v letech 1993 - 1997.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka proto navrhuje kasační stížností napadené
rozhodnutí krajského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně
požádala o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, což odůvodnila tím,
že na území České republiky žije od roku 1997, za toto období si tady vybudovala i citové
vazby, ráda by zde žila i nadále, hodlá v blízké budoucnosti uzavřít manželství a chtěla
by v ČR vychovávat i děti, které případně z tohoto manželství vzejdou.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Brně. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí
krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a odkazuje na obsah správního
spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky učiněné ve správním řízení. Správní
orgán dále uvádí, že stěžovatelka projevila úmysl požádat o udělení azylu až v době jejího
pobytu v Z. z. p. c. B. v roce 2000, ačkoliv se na území České republiky zdržovala již od roku
1997 a následně jí bylo uděleno správní vyhoštění. Legalizace pobytu na území České
republiky není důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a stěžovatelka podle
názoru správního orgánu není v zemi původu ohrožena skutečnostmi uvedenými v §91
citovaného zákona.
Kasační stížnost z uvedených důvodů považuje žalovaný za nedůvodnou, stejně
tak i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka uplatnila stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis,
popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103
odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Skutková podstata
je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného
skutkového závěru, ve spise obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový
materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je
nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Podle §103 odst. 1 písm. d) lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
který správně po právní stránce posoudil a zabýval se výroky napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Krajského
soudu v Brně a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelkou uváděné důvody
pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení
před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu
žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Brně právní otázku
v předcházejícím řízení posoudil správně. S námitkami stěžovatelky se Krajský soud v Brně
náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Ostatně stěžovatelkou uváděné důvody, tedy neshody v rodině kvůli náboženství,
nejsou důvodem, který je podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť uváděné
problémy nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy její rasou,
národností, náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými politickými
názory. Uváděné skutečnosti nejsou důvodem pro udělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona o azylu. Na žadatelku se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Rovněž stěžovatelkou uplatněné námitky, které se týkají země původu stěžovatelky -
Mongolska, a dále nepřípustnosti použití hodnotící zprávy MZV ČR z roku 2003 o situaci
v zemi, odkud stěžovatelka přišla - Kazachstánu, jsou nedůvodné a Nejvyšší správní soud
se v tomto směru plně ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Brně uvedenými v odůvodnění
kasační stížností napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Brně napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud nepochybil,
jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými námitky
stěžovatelky o tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Brně postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelkou neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu
vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu