ECLI:CZ:NSS:2006:7.A.18.2002:54
sp. zn. 7 A 18/2002 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce
Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech,
Čs. legií 172/I., proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6,
Antonína Čermáka 2a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2001 sp.
zn. O-64883,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 11. 2. 2002 se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „žalovaný“) ze dne
30. 11. 2001 sp. zn. 0-64883, kterým byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) ze dne 26. 6. 2001 o zamítnutí návrhu
žalobce na výmaz kombinované ochranné známky „r.“ V odůvodnění rozhodnutí žalovaný
uvedl, že podle §25 odst. 4 zákona č. 137/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o ochranných známkách“) Úřad vymaže z rejstříku ochrannou známku, jestliže
v řízení zahájeném na návrh třetí osoby zjistí, že ochranná známka v důsledku činnosti či
nečinnosti svého majitele ztratila svou rozlišovací způsobilost, protože se stala v obchodním
styku označením obvyklým pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána. Výmaz pro ztrátu
rozlišovací způsobilosti může být proveden jen v případě, kdy obchodní kruhy, spotřebitelé a
veřejnost začali užívat označení jako druhový název pro výrobek nebo službu, které původně
označovala. V daném případě zápisem čtyř licenčních smluv do rejstříku ochranných známek
nemohlo na trhu dojít k situaci, že by spotřebitel přestal mít přehled o tom, kdo služby
z oblasti rekreace pod označením „r.“ produkuje. K tvrzení žalobce, že ke zdruhovění
ochranné známky mohlo dojít také jejím nevhodným užíváním třetími osobami, neboť slovo
„r.“ je uváděno na prospektech velkého počtu cestovních kanceláří, např. cestovní kanceláře
D. R. a že je obsaženo v názvech dalších společností, což žalobce doložil katalogy s názvy
„LÉTO 2000“ a „ZIMA 2000/2001“ a výpisy z obchodního rejstříku 16 společností, součástí
jejichž obchodního jména je slovo „r.“, žalovaný uvedl, že tyto materiály mají na vnější straně
titulního listu vyobrazenou kombinovanou ochrannou známku ve znění „r.“, jejímž majitelem
je v současné době společnost N.-D., a. s., přičemž u vyobrazení je užito označení ® pro
registrovanou ochrannou známku. Z informací obsažených v katalozích je pak seznatelné, že
pro běžného spotřebitele představují katalogy cestovní kanceláře R., tedy majitele napadené
ochranné známky, resp. jejího právního předchůdce společnosti D. c. k. R., spol. s r.o. Majitel
napadené ochranné známky navíc podle svého vyjádření uzavřel v roce 1999 smlouvy o
budoucí licenční smlouvě s tím, že licenční smlouvy budou uzavřeny až se společnost
N. - D., a. s. stane majitelem napadené ochranné známky. Se společnostmi D. R. P1, spol. s r.
o., D. R. L., s. r. o., D. R. P2, s. r. o. a C. T. S., s. r. o. majitel napadené ochranné známky
uzavřel licenční smlouvy již v červnu a červenci roku 2000 a s ostatními se tak má stát
v nejbližší době. Proti společnostem neoprávněně užívajícím označení „r.“ majitel ochranné
známky podnikl příslušné právní kroky. Z toho vyplývá, že sice byla užívána shodná nebo
zaměnitelná označení s napadenou ochrannou známkou jinými subjekty produkujícími služby
v oblasti cestovního ruchu, ale její majitel toto užívání nestrpěl. K poukazu žalobce,
že k žádosti o zápis licenčních smluv do rejstříku ochranných známek došlo až po podání
návrhu na výmaz ochranné známky, žalovaný uvedl, že společnost N. - D., a. s.,
jež je majitelem napadené ochranné známky s účinností od 25. 4. 2000, uplatnila opatření
k zamezení užívání ochranné známky jinými subjekty v cestovním ruchu. Aby napadená
kombinovaná ochranná známka „r.“ v podobě zapsané v rejstříku ochranných známek byla
druhovým označením pro služby v oblasti cestovního ruchu, muselo by být toto označení
zejména spotřebitelskou veřejností užíváno zcela běžně pro označování služeb poskytovaných
jakoukoliv cestovní kanceláří. Běžný spotřebitel by pak pro používání služeb jakékoliv
cestovní kanceláře užíval název „r.“ ve významu „cestovka“ nebo „cestovní kancelář“,
přičemž by měl na mysli obecně jakoukoliv jinou cestovní kancelář než kterou provozuje
majitel napadené ochranné známky. Žalobce nepředložil žádný důkaz skutečně potvrzující
názor o takovém zdruhovění kombinované ochranné známky „r.“.
Žalobce v podané žalobě namítal, že žalovaný pochybil při aplikaci §25 odst. 4
zákona o ochranných známkách. Žalobce ve správním řízení tvrdil, že pojem „r.“ je běžně
používán pro označení organizované rekreace – služby poskytované především cestovními
kancelářemi. Průměrný spotřebitel pak nemusí vnímat znění zapsané dosud jako ochranná
známka pouze v totožné podobě, nýbrž i v kontextu jiných výrazů či jako součást slovních
složenin. Žalobce je přesvědčen, že předložil důkazy – katalogy cestovních kanceláří a výpisy
z obchodního rejstříku, a ačkoliv tyto dokumenty prokazují, že se sporné označení neváže
pouze k majiteli ochranné známky, nýbrž k celé řadě dalších subjektů, vyvodily z toho
správní orgány závěr zcela opačný. Správní orgány se podle žalobce nezabývaly ani tím, že
ochranná známka ztratila rozlišovací způsobilost ještě před tím, než ji její nynější majitel
získal smlouvou o převodu ochranné známky ze dne 2. 11. 1999, čímž byly porušeny §32
odst. 2, §34 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“), neboť z napadeného rozhodnutí není patrné, zda správní orgán tuto
skutečnost vzal či nevzal za prokázanou a jakými úvahami se přitom řídil. Podle žalobce jde
přitom o údaj podstatný, neboť pak by již neměly důkazní hodnotu listiny předkládané
majitelem ochranné známky, protože by byly činěny za situace, kdy ochranná známka
rozlišovací způsobilost neměla. Žalobce dále namítal, že správní orgán nesprávně hodnotil
povahu licenčních smluv a jejich posouzení z hlediska činnosti či nečinnosti majitele
ochranné známky. Licenční smlouva je nepochybně uzavřena již dnem podpisu listiny
smluvními stranami, práva z této smlouvy však vznikají až dnem zápisu smlouvy do rejstříku,
o což je povinen požádat majitel (§18 odst. 3 zákona o ochranných známkách). Z licenční
smlouvy nepředložené úřadu k registraci nevznikne podle žalobce právo ochrannou známku
užívat a nelze tím vyloučit zdruhovění ochranné známky ve smyslu §25 odst. 4 zákona
o ochranných známkách. Tím se vyloučí i možnost uzavírání antidatovaných smluv
a zjednoduší se důkazní situace pro správní orgán. Požádal-li tedy majitel ochranné známky
o zápis licence do rejstříku až po podání námitek, nesplnil v souvislosti s licenční smlouvou
podmínky §18 odst. 3 zákona o ochranných známkách, a proto jeho aktivitě nelze přiznat
právní relevanci. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo
zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že správní řízení o výmazu proběhlo
z procesního hlediska naprosto v souladu se zákonem a Úřad hodnotil předložené důkazy
jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a to v rámci zákonem povoleného správního
uvážení. Jednou přiznané právo k ochranné známce lze vymazat pouze za předpokladu,
že majitel známky vlastním jednáním zavdal příčinu ke zdruhovění známky a pokud k tomuto
zdruhovění následně skutečně došlo. Ani jeden z těchto předpokladů nebyl v řízení prokázán.
Žalobce se snaží účelově zaměnit slovo „r.“ slovem „rekreace.“, což je nutno odmítnout, a to i
z toho důvodu, že ochranná známka „r.“ je známkou kombinovanou, nikoli pouze slovní.
Nelze v žádném případě tvrdit, že slovo r. je obecným druhovým označením pro rekreační
služby či jejich poskytování. Ze sémantického hlediska totiž „r.“ neexistuje, resp. nemá žádný
význam, pouze foneticky či vizuálně připomíná slovo rekreace. Tvrzení žalobce v tom
smyslu, že spotřebitel ztrácí v důsledku licenčních smluv souvislost mezi majitelem známky a
známkou samotnou, je nutno rovněž odmítnout, neboť udělení licence je výsostným právem
majitele známky a vůbec se zdruhověním známky nesouvisí. Nelze tvrdit, že udělením svolení
užívat známku více subjektům došlo ke zdruhovění známky. K argumentům žaloby týkajících
se licenčních smluv a užívání známky dalšími subjekty, žalovaný uvedl, že majitel známky
s těmito subjekty buď již licence uzavřel, popř. budou v blízké době uzavřeny, popř. podal
oznámení o podezření ze spáchání trestných činů. Nelze tedy tvrdit, že by majitel známky měl
v úmyslu strpět protiprávní stav, naopak podnikl veškerá opatření, která lze spravedlivě
požadovat, k obraně svých práv. Žalobce nemá žalobní legitimaci ve smyslu ustanovení §65
s. ř. s., neboť vůbec neuvedl, čím rozhodnutí o rozkladu zasáhlo sféru jeho subjektivních práv.
Žaloba neobsahuje žádné argumenty, které by poukazovaly na základě jaké skutečnosti
žalobce dovozuje, že napadená práva a povinnosti náležejí právě jemu, resp. jaký je jeho
právní zájem na předmětné ochranné známce. Žalobce není v tomto soudním řízení v pozici
osoby, která byla rozhodnutím Úřadu zkrácena na svých právech přímo ani v důsledku
porušení práv v předcházejícím řízení úkonem Úřadu. Žalobce tak není osobou oprávněnou
k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a nemůže se tedy domáhat zrušení
rozhodnutí o rozkladu, neboť nebyl na svých právech zkrácen a rozhodnutím o rozkladu
nebyla jeho práva a povinnosti zakládána, měněna, rušena nebo závazně určována. Závěrem
žalovaný uvedl, že předmětná ochranná známka zanikla podle platných rejstříkových údajů,
a to ke dni 21. 11. 2001. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
V daném případě se jedná o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ust. §132
s. ř. s. z Vrchního soudu v Praze. Podle uvedeného ustanovení Nejvyšší správní soud
ve věcech neskončených vrchními soudy u nichž byla přede dnem účinnosti s. ř. s. dána jejich
věcná příslušnost, dokončí řízení zahájená před těmito soudy. V předmětné věci byla dána
věcná příslušnost Vrchního soudu v Praze, neboť obsahem žaloby je návrh na přezkoumání
rozhodnutí vydaného ústředním orgánem státní správy. Řízení o žalobách podaných
podle části páté hlavy druhé o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002, o nichž nebylo
rozhodnuto do dne nabytí účinnosti s. ř. s., se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy
druhé, dílu prvního s. ř. s. (ust. §130 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení,
které mu předcházelo a dopěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumávání
rozhodnutí vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). V řízení proto bylo postupováno podle zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách (zrušen zákonem č. 441/2003 Sb. účinným
od 1. 4. 2004).
V prvním žalobním bodě žalobce namítal nesprávnou aplikaci §25 odst. 4 zákona
o ochranných známkách, podle něhož Úřad vymaže z rejstříku ochrannou známku,
jestliže v řízení zahájeném na návrh třetí osoby zjistí, že ochranná známka v důsledku činnosti
či nečinnosti svého majitele ztratila svou rozlišovací způsobilost, protože se stala
v obchodním styku označením obvyklým pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána.
V daném případě byl sice podán třetí osobou návrh na výmaz ochranné známky „r.“
z rejstříku ochranných známek, ale v řízení nebyla zjištěna ztráta rozlišovací způsobilosti
této ochranné známky. Žalobci jako navrhovateli výmazu ochranné známky se nepodařilo
prokázat, že by se ochranná známka činností či nečinností majitele stala v obchodním styku
označením obvyklým pro výrobky nebo služby, pro něž je zapsána. Nejvyšší správní soud
se ztotožnil s názorem správních orgánů, že ke zdruhovění uvedené ochranné známky
nedošlo, mj. i proto, že nelze opomenout, že napadená ochranná známka není ochrannou
známkou slovní, nýbrž ochrannou známkou kombinovanou, tvořenou slovním prvkem „r.“,
vytvořeným z písmen malé abecedy, kde první a poslední písmeno je graficky zvýrazněno
třemi nestejně dlouhými vodorovnými pruhy. Navíc se nelze ztotožnit s tvrzením žalobce, že
běžný spotřebitel vnímá tuto ochrannou známku jako součást slovních složenin, např. u slova
„rekreace“, a že tak tato ochranná známka ztratila svou rozlišovací způsobilost. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu tato kombinovaná ochranná známka již ze své podstaty nemohla
žalobcem popisovaným způsobem pozbýt rozlišovací způsobilosti. Správní orgány správně
uvedly, že aby uvedená ochranná známka pozbyla svou rozlišovací způsobilost, musela by být
spotřebiteli užívána běžně jako synonymum slov „cestovní kancelář, resp. „cestovka“, což se
však v praxi neděje a ani žalobce tuto skutečnost nijak nedoložil. Pokud jde o tvrzení žalobce,
že majitel napadené ochranné známky strpěl užívání ochranné známky jinými subjekty, pak
se správní orgány přesvědčivě vypořádaly s tím, že se tak nedělo, neboť s částí těchto
subjektů majitel ochranné známky uzavřel licenční smlouvy a proti ostatním subjektům,
neoprávněně užívajícím ochrannou známku, se bránil právní cestou. Správní orgány se rovněž
vypořádaly s tím, že v dané věci nedošlo ke zdruhovění ochranné známky ani činností
žalobce, tedy uzavřením licenčních smluv s nepřiměřeně velkým počtem subjektů, neboť
počet čtyř licenčních smluv uzavřených v době rozhodování správních orgánů nebyl natolik
vysoký, aby mohlo dojít ke zdruhovění ochranné známky.
Pokud jde o další žalobní bod obsahující tvrzení žalobce, že správní orgány nesprávně
hodnotily povahu licenčních smluv, Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem správních
orgánů, že majitel napadené ochranné známky podnikal kroky k zabránění neoprávněného
užívání ochranné známky tím, že uzavíral s jinými subjekty licenční smlouvy o užívání
předmětné ochranné známky. Na tuto skutečnost pak nemá vliv okamžik, kdy majitel
ochranné známky požádal o zápis licenčních smluv do rejstříku ochranných známek. Licenční
smlouva je institutem soukromého práva, je upravena v §508 až §515 obchodního zákoníku
a pro smluvní strany je platná a účinná již dnem ve smlouvě specifikovaným, zpravidla dnem
podpisu smlouvy, tedy ještě před zápisem licenční smlouvy do rejstříku ochranných známek.
Subjekt, jemuž byla udělena licence, je oprávněn po podpisu licenční smlouvy ochrannou
známku užívat. Podle §18 odst. 3 zákona o ochranných známkách nabývá licenční smlouva
účinnosti vůči třetím osobám zápisem do rejstříku ochranných známek.
Toto ustanovení však nepojednává o účinnosti licenční smlouvy mezi smluvními stranami.
Nelze se proto ztotožnit s názorem žalobce, že podáním žádosti o zápis licenčních smluv
do rejstříku ochranných známek až po podání návrhu žalobce na výmaz ochranné známky
nelze těmto smlouvám přiznat právní relevanci. Ani u neoprávněného užívání ochranné
známky jinými subjekty nebylo možné konstatovat nečinnost majitele ochranné známky
ohledně takového jednání, neboť proti němu majitel ochranné známky podnikal příslušné
právní kroky. Nelze proto dospět k závěru, že by majitel ochranné známky svou činností,
tedy uzavíráním vysokého počtu licenčních smluv nebo nečinností, přispěl ke zdruhovění
napadené ochranné známky. Důvod pro její výmaz z rejstříku ochranných známek podle §25
odst. 4 zákona o ochranných známkách tedy nebyl dán, a proto správní orgány postupovaly
správně, když návrh na výmaz ochranné známky „r.“ z rejstříku ochranných známek zamítly.
K námitce žalobce, že se správní orgány dostatečně nevypořádaly s jeho tvrzením,
že ochranná známka „r.“ ztratila rozlišovací způsobilost ještě dříve než byla smlouvou
o převodu ochranné známky převedena na nynějšího majitele, je zapotřebí poukázat
na to, že v řízení o výmaz ochranné známky správní orgány neprokázaly zdruhovění ochranné
známky ani ke dni svého rozhodování, proto je zřejmé, že napadená ochranná známka
nemohla pozbýt rozlišovací způsobilosti ani před převodem na současného majitele ochranné
známky. Proto nebylo možné ztotožnit se s názorem žalobce, že skutečnostem tvrzeným
současným majitelem ochranné známky v řízení o výmazu ochranné známky týkajícím
se období po převodu ochranné známky na něj neměla být správními orgány přiznána právní
relevance.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žaloba
je nedůvodná, a proto ji podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce ve věci
neměl úspěch a žalovanému, který byl úspěšný náklady nevznikly, resp. je nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu