ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.14.2005
sp. zn. 7 Afs 14/2005 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
T. G. C. s. r. o., zastoupeného JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových
Varech, Bělehradská 3 A, za účasti Finančního ředitelství v Plzni, se sídlem v Plzni,
Hálkova 14, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 25. 10. 2004, č. j. 30 Ca 81/2002 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Plzni (dále jen „správní orgán“) ze dne 25. 10. 2001, č. j. 9664/110/2001, jímž
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Karlových Varech
(dále též „správce daně“) ze dne 8. 1. 2001, č. j. 1416/01/128914/0424, o dodatečném
vyměření daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za zdaňovací
období roku 1998.
Jako právní důvod své kasační stížnosti stěžovatel (dále též „daňový subjekt“) uvedl
ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdůraznil, že soud v podstatě opsal a zcela formálně
převzal důvody uvedené v napadeném rozhodnutí správního orgánu bez toho, že by se
vypořádal s polemikou stěžovatele. Stěžovatel neměl žádnou možnost nutit soukromé
podnikatele k tomu, aby s ním vstupovali do pracovního poměru. Musel proto reflektovat
požadavky smluvních partnerů a svou tíživou situaci, kdy se mu nedostávalo kapacit
k opracování výrobků. Jestliže správce daně odkazoval na způsob sjednané ceny díla, nebylo
vzato v úvahu, že šlo pouze o technický výpočet, který kvantifikoval množství zhotovených
výrobků. Důkazy obstarané správcem daně bez přítomnosti zástupce stěžovatele
a bez výslechu smluvních partnerů soudem nemohou být důkazem teorie vykonstruované
správcem daně proti stěžovateli. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení
věci krajskému soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatel uvádí jako právní důvod kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen. Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném
rozhodnutí krajského soudu neshledal, neboť tento soud se řádně vypořádal se všemi
žalobními námitkami. Jestliže stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že soud nevyslechl jeho
smluvní partnery, Nejvyšší správní soud k této námitce podotýká, že obsahem žaloby nebyl
žádný návrh na provedení dokazování, když takovýto návrh není ani součástí soudního spisu.
S ohledem na dispoziční zásadu, která se prolíná celým řízením před správními soudy, proto
Nejvyšší správní soud konstatuje, že tento stížní bod je nedůvodný, protože krajský soud
neměl povinnost vyslýchat v souzené věci svědky, neboť mu žádná ze stran sporu takovýto
procesní úkon nenavrhla a v probíhajícím řízení nevyplynula takováto potřeba najevo. Jeho
postup byl proto zcela v souladu s ust. §52 odst. 1 s. ř. s.
Tvrzením stěžovatele, že soud v předcházejícím řízení v podstatě opsal a převzal
důvody správního orgánu, aniž se vypořádal s polemikou stěžovatele, se Nejvyšší správní
soud nezabýval, neboť se jedná o pouhou proklamaci bez toho, aby stěžovatel konkrétně
specifikoval, v čem konkrétně pochybení krajského soudu spatřuje. Není totiž povinností
ani právem Nejvyššího správního soudu vyhledávat za stěžovatele stížní body a určovat
tak rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Porovnáním obsahu kasační stížnosti s obsahem žaloby Nejvyšší správní soud dále
zjistil, že žaloba neobsahuje námitku týkající se způsobu stanovení ceny díla či výslechu
svědků bez přítomnosti stěžovatele. Nejvyšší správní soud se proto s ohledem na dikci
ust. §109 odst. 4 s. ř. s. těmito stížními body nemohl pro jejich novost zabývat.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto
mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu