ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.156.2005
sp. zn. 7 Afs 156/2005 - 1
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Ladislava Hejtmánka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele H. N. T. T., zastoupeného JUDr. Petrem Rydvanem, advokátem se sídlem
v Liberci 2, Kostelní 10/5, za účasti Celního ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí
nad Labem, Elišky Krásnohorské 2378/24, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 17. 2. 2005
č. j. 59 Ca 64/2004 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 17. 2. 2005,
č. j. 59 Ca 64/2004 - 28 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství
v Ústí nad Labem (dále jen „celní ředitelství“) ze dne 19. 4. 2004, č. j. 2951/04-2001/21,
kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu v Liberci
ze dne 26. 2. 2004, č. j. E 295-04/04-1063-01/SD 002-R, jímž byla stěžovateli uložena sankce
propadnutí 562 lahví lihovin podle ust. §135 odst. 5 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních
daních, ve znění účinném do 30. 6. 2005 (dále jen „zákon o spotřebních daních“), neboť
stěžovatel v rozporu s ust. §133 odst. 1 citovaného zákona prodával lihoviny na tržišti
u celního přechodu S. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatel ani celní
ředitelství nezpochybňovali, že by k vystavení, nabídce nebo prodeji lihovin nedošlo
na tržnici, a to ve stánku, jehož užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím.
Až při jednání přednesl právní zástupce stěžovatele žalobní bod směřující k posouzení otázky,
zda prodejní prostor u obce S. naplnil znaky tržiště ve smyslu ust. §132 písm. d) zákona
o spotřebních daních, přičemž tento žalobní bod výslovně nebyl uveden v žalobě. S ohledem
na dispoziční zásadu a uplynutí lhůty pro rozšíření žaloby o další žalobní body (§72 odst. 1
s. ř. s.) se krajský soud tímto žalobním bodem nemohl zabývat. Předmětem sporu
tak byl pouze výklad ust. §133 odst. 1 zákona o spotřebních daní, který taxativně vymezuje
místa, kde je prodej lihovin zakázán. Prodej lihovin je zakázán na tržištích, tržnicích a mimo
provozovny určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím.
A contrario platí, že lihoviny lze prodávat mimo tržiště, mimo tržnice a v provozovnách
určených k prodeji a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím. Zákon stanoví pouze
zákaz, ze kterého lze dovodit, kde je možné lihoviny prodávat. Třetí možnost, a to prodej
lihoviny ve zkolaudované provozovně (stánku) na tržišti, není možná. Na základě logického
výkladu citovaného ustanovení vyjádřil krajský soud souhlas se závěry správních orgánů.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě z důvodů uvedených v ust.
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. označil napadený rozsudek za nezákonný a dále uvedl,
že má za to, že trpí vadami řízení a je nepřezkoumatelný. Poukázal na to, že již v žalobě
namítal, že alkohol nenabízel ani na tržnici, ani na tržišti, ale ve stavbě určené k prodeji
balených nápojů. Podle názoru stěžovatele je v ust. §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních
stanoveno, že prodej alkoholických a tabákových výrobků je zakázán na tržištích, tržnicích
a mimo provozovny určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím
podle zvláštního předpisu. Z logiky věci a gramatického výkladu pak lze dovodit, že prodej
lihovin a tabákových výrobků je povolen v tzv. kamenném obchodě, který je zkolaudován
pro jejich prodej, neboť v opačném případě by byli omezeni ti, kteří mají oprávnění k prodeji
tohoto zboží v provozovně na základě kolaudačního rozhodnutí. Prostor zkolaudované
prodejny vytváří svůj vlastní prostor, který je obestavěný bez volného přístupu, a který
je nutné z provozu tržiště nebo tržnice jednoznačně vyloučit. Tento právní názor je shodný
s právním názorem veřejného ochránce práv a ministerstva průmyslu a obchodu. Stěžovatel
nad rámec uvedených skutečností namítal, že žalobní bod směřující k posouzení otázky,
zda prodejní prostor u hraničního přechodu S. – M. naplňuje znaky tržiště, uvedl již v žalobě,
v níž tvrdil, že alkohol k prodeji nenabízel ani na tržnici ani na tržišti. Proto se domáhal
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Celní ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že v dané věci na základě
návrhu veřejného ochránce práv bez ohledu na probíhající soudní řízení předložilo spisový
materiál k přezkoumání Generálnímu ředitelství cel, aby bylo zahájeno řízení o přezkoumání
všech rozhodnutí, která byla vydána v souvislosti s nezákonně provedenou kontrolou
dodržování zákazu prodeje tabákových výrobků a lihovin v lokalitě přechodu S. - M. Proto
navrhlo, aby řízení bylo přerušeno do doby skončení přezkumného řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil důvody podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) s. ř. s. Důvod uvedený pod písm. a) citovaného ustanovení předpokládá
nezákonnost posuzované právní otázky, důvody podřazené písm. b) citovaného ustanovení
vyžadují vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Podle písm. d)
citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Jak je však zřejmé z obsahu kasační stížnosti, stěžovatel v podstatě namítá pouze
nezákonnost posuzované právní otázky, neboť neuvedl, v čem se liší zjištěný skutkový stav,
z něhož správní orgány vycházely, od stavu skutečného, a ani netvrdil, v jakém směru
je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Stěžovatel se totiž v popisu skutkových okolností
nijak neodchyluje od skutkového stavu, z něhož při svém rozhodování vycházely správní
orgány i krajský soud. Není tak sporu o tom, že stěžovatel prodával zboží ve zkolaudované
stavbě nacházející se v areálu tržiště. Spornou je pouze otázka, zda se tím dopustil správního
deliktu z hlediska výkladu ustanovení §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Proto
se Nejvyšší správní soud v dalším zaměřil pouze na správnost posouzení relevantní právní
otázky, tzn. přezkoumal napadený rozsudek na základě uplatněného stížního bodu ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ust. §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních je na tržištích, v tržnicích a mimo
provozovny určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím podle
zvláštního právního předpisu zakázán prodej tabákových výrobků a lihovin.
Z citovaného ustanovení nesporně vyplývá, že jeho smyslem je zamezit prodeji
předmětného zboží v uvedených prostorách. Podle tohoto ustanovení nemohou být tabákové
výrobky a lihoviny prodávány ve vymezených prostorách (tržiště, tržnice), a to v zásadě
bez ohledu na způsob tohoto prodeje (pultový či stánkový prodej). Citované zákonné
ustanovení je totiž nutno vidět v jeho vazbě na ustanovení §132 písm. a), d) a e) zákona
o spotřebních daních. Podle písm. a) citovaného ustanovení je stánkem prostor ohraničený
pevnou nebo přenosnou konstrukcí, zvláště která není spojena se zemí pevným základem,
kde prodávající vystavuje, nabízí nebo prodává zboží; podle písm. d) citovaného ustanovení
je tržištěm volně přístupný prostor, kde dochází k nabídce a prodeji zboží nebo poskytování
služeb, přičemž tento prostor umožňuje sestavit určitý počet prodejních míst a může být nebo
je vybaven stánky, pulty, stolky nebo obdobnými zařízeními, která jsou určena pro prodej
zboží nebo poskytování služeb a podle písm. e) citovaného ustanovení je tržnicí vymezený
uzavíratelný zastřešený nebo nezastřešený přístupný prostor, kde dochází k nabídce a prodeji
zboží nebo poskytování služeb na místech pronajatých k tomuto účelu, přičemž tento prostor
umožňuje sestavit určitý počet prodejních míst a může být nebo je vybaven stánky nebo
jednoduchými objekty, popřípadě pulty, stolky nebo obdobnými zařízeními, která jsou určena
pro prodej zboží nebo poskytování služeb. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal,
že „z logiky věci a z gramatického výkladu“ plyne, že prodej tohoto zboží je povolen
v tzv. kamenném obchodě, a to bez ohledu na to, kde se nachází, považuje Nejvyšší správní
soud v této souvislosti za nezbytné poukázat na kolaudační rozhodnutí vydané, kterým bylo
povoleno dočasné užívání stavby „tržnice S. – prodejní stánek č. 10 na p. p. č. 66/1 k. ú. S.“ –
dočasná stavba jako prodejny balených potravin, balených nápojů a zeleniny s termínem
trvání stavby do 31. 12. 2008. Je tak dostatečně zřejmé, že právní závěry krajského soudu
i obou správních orgánů plně korespondují s dikcí i smyslem popsané zákonné úpravy, neboť
prodejní stánek lze považovat za jednoduchý objekt, který může být součástí tržnice. Nejvyšší
správní soud se proto s právním posouzením zákazu prodeje lihovin podle ust. §133 odst. 1
zákona o spotřebních daních tak, jak jej provedl krajský soud, ztotožňuje. Krajský soud
při výkladu citovaného ustanovení použil logického výkladu, který zdůvodnil a který
vystihuje hypotézu právní normy.
Stěžovatel nedůvodně poukazuje na skutečnost, že takový výklad by znemožňoval
výkon práva užívat takový prostor k prodeji zboží na základě kolaudačního rozhodnutí.
Příslušnému podnikatelskému subjektu nic nezakazuje, aby v takové provozovně prodával
to zboží, k jehož prodeji je zkolaudováno (v daném případě balené potraviny, balené nápoje
a zeleninu). Pokud se však taková provozovna nachází v prostoru tržnice, je nutné uplatnit
také ustanovení §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních. V této souvislosti je nutné uvést,
že kolaudační rozhodnutí hodnotí zejména soulad provedení stavby s příslušnou dokumentací
a tzv. veřejné zájmy (srov. ust. §81 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších
předpisů). Tyto zájmy jsou však již z povahy kolaudačního řízení spjaty se samotným
užíváním stavby jako takové. V této souvislosti je nutno opakovaně poukázat na již citovaný
obsah kolaudačního rozhodnutí ze dne 6. 10. 1998, č. j. 3705/98/10/DVŽP-0379. Na druhou
stranu zákon o spotřebních daních zakazuje prodej určitého zboží (tabákových výrobků,
lihovin) na určitých místech, a to nikoliv proto, že by prodej tohoto zboží byl z hlediska
stavebního určení zkolaudované provozovny v rozporu se stavebním právem, neboť takové
hledisko tento zákon nijak neuvádí ani nehodnotí, ale z hledisek jiných, např. zejména
možnosti státu vybrat spotřební daň ve správné výši.
Krajský soud dále vycházel ze shodného tvrzení účastníků, že prodejní prostor u obce
S. je tržnicí a že tuto skutečnost zpochybnil až zástupce žalobce při ústním jednání, tedy již po
uplynutí zákonné lhůty pro takové uplatnění, s čímž stěžovatel nesouhlasil a namítal, že již
v žalobě uvedl, že „alkohol k prodeji nenabízel ani na tržnici ani na tržišti“. Podle ust. §75
odst. 2 věta prvá s. ř. s. přezkoumá soud napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních
bodů, přičemž podle ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí být ze žalobních bodů patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za
nezákonné nebo nicotné. Z formulace obsažené v žalobě, na níž stěžovatel poukazuje, nelze
podle názoru Nejvyššího správního soudu dovodit, že tímto stěžovatel vymezil přezkum
napadeného rozhodnutí v tom smyslu, že by zpochybňoval vymezení prostoru u obce S. jako
tržnice. Takový výklad překračuje slovní vyjádření použité v žalobě a soud není ani povinen
a ani oprávněn dovozovat za takové situace, co žalobce chtěl vyjádřit, resp. smysl jeho kusého
vyjádření. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto žalobní námitku řádně a konkrétně v žalobě
nevymezil, krajský soud důvodně přezkoumal napadené správní rozhodnutí pouze v rozsahu
žalobního bodu uplatněného v žalobě a nepostupoval nezákonně, když k žalobnímu bodu
uplatněnému po uplynutí zákonné lhůty nepřihlédl.
Z důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a celnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu