ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.177.2005
sp. zn. 7 Afs 177/2005 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Ladislava Hejtmánka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele L. N., zastoupeného JUDr. Janem Soldátem, advokátem se sídlem v Milevsku,
Sažinova 763, za účasti Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem
v Českých Budějovicích, Mánesova 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2005, č. j. 10 Ca 85/2005 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.8. 2005,
č. j. 10 Ca 85/2005 - 14, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 28. 2. 2005,
č. j. 8921/130/2004, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního
úřadu v Blatné ze dne 5. 11. 2003, č. j. 20241/03/106970/7090, o dodatečném vyměření daně
z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí 1999 ve výši 618 252 Kč a
č. j. 20256/03/10670/7090, jímž byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty
za IV. čtvrtletí 2001 ve výši 551 799 Kč. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
uvedl, že stěžovatel zplnomocnil svou manželku D. N. k převzetí veškerých písemností
určených do vlastních rukou, přičemž se jednalo o plnou moc omezenou. Pokud tedy správce
daně doručoval výzvy ze dne 23. 8. a 12. 11. 2002 v průběhu daňového řízení pouze D. N., šlo
o postup, který byl formálně v rozporu s ustanovením §17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“), protože tyto písemnosti měly být doručovány jak stěžovateli, tak i jeho
manželce. Krajský soud však dovodil, že stěžovatel s úspěchem nemůže vytýkat vadnost
těchto doručení. V případě výzvy ze dne 12. 11. 2002 se stěžovatel dostavil na finanční úřad
dne 8. 1. 2003, kde s ním byl sepsán protokol, v němž se podrobně vyjadřoval k jednotlivým
bodům výzvy. Uvedená výzva tedy byla stěžovateli zprostředkovaně doručena manželkou a
nedostatky v doručování byly zhojeny procesním úkonem stěžovatele, který na výzvu
reagoval. Formální nesprávnost v doručení proto neměla vliv na zákonnost a stěžovatel nebyl
zkrácen na svých právech. Rovněž v případě nedoručení výzvy ze dne 23. 8. 2002 nebyl
stěžovatel nijak zkrácen na svých právech, neboť na jejím základě měl pouze předložit účetní
doklady, přičemž tato skutečnost mu byla již známa ze zahájení daňové kontroly, kdy tak měl
učinit. Navíc poté, co se stěžovatel seznámil s obsahem výzvy ze dne 23. 7. 2003, se dostavil
ke správci daně k prokázání a doložení skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové
povinnosti a reagoval na výzvu ústně do protokolu.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě, která se opírá o důvod uvedený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., stěžovatel odmítl závěry krajského soudu. Poukázal
na to, že doručování písemností v daňovém řízení je kogentním způsobem upraveno
v ustanovení §17 zákona o správě daní a poplatků, z něhož vyplývá, že rozhodnutí jsou
pro příjemce právně účinná jen tehdy, jsou-li mu řádným způsobem doručena. Je-li tedy
podmínkou užití pomůcek nesplnění průkazu skutečností stanovených rozhodnutím správce
daně (výzvou) v určité lhůtě, nutno dovodit, že správce daně nemůže vydat konečné
rozhodnutí ve věci dříve než lhůta jím stanovená marně uplyne. V jeho případě lhůta
stanovená správcem daně dosud neuplynula, protože mu výzvy nebyly řádně doručeny.
Se zřetelem k tomu, že datum doručení výzev je klíčové, není spravedlivé tvrdit, že ke své
újmě zhojil vadnost postupu správce daně při doručování těchto rozhodnutí, pokud
se mu snažil neumělým způsobem vyhovět. Při jiném výkladu by zastoupení daňovým
poradcem postrádalo smysl. Proto se stěžovatel domáhal, aby byl napadený rozsudek zrušen
a věc vrácena k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřilo nesouhlas s názorem
stěžovatele. Potvrdilo, že stěžovateli sice nebyla řádně ve smyslu §17 zákona o správě daní
a poplatků doručena výzva ze dne 12. 11. 2002, ale stěžovatel přesto vykonal úkon, k němuž
byl správcem daně vyzván. Pokud jde o nedoručení výzvy ze dne 23. 8. 2002, tato se netýkala
zdaňovacího období IV. čtvrtletí roku 1999. V žádném případě tak nedošlo k újmě
stěžovatele, neboť předmětné rozhodnutí měl k dispozici a měl možnost se k němu vyjádřit,
což také učinil. Stěžovateli byla vadným způsobem doručena pouze dvě rozhodnutí správce
daně, která však měl v průběhu daňového řízení k dispozici a nebyl tak zkrácen na svých
právech. Nejednalo se o případ, kdy stěžovatel byl zastoupen daňovým poradcem a tento
zástupce nebyl s předmětnými rozhodnutími seznámen. Naopak rozhodnutí byla doručena
zástupci stěžovatele manželce D. N.., která je stěžovateli předala a ten pak na jejich obsah
reagoval. I v případě vadného doručení je nutno každý případ hodnotit individuálně.
Se zřetelem k těmto skutečnostem navrhlo finanční zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud, který rozhoduje o kasační stížnosti proti napadenému rozsudku
krajského soudu, vychází z toho, že i pro řízení o kasační stížnosti platí přísná dispoziční
zásada. Je provedením této zásady, jestliže ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli
povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových
a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky tohoto rozhodnutí
za nezákonné. Rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvedení skutkových a právních
důvodů pak znamená povinnost stěžovatele tvrdit, že soudní rozhodnutí nebo jeho část
odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu, který má charakter předpisu právního
a toto tvrzení také odůvodnit. Činnost soudu je pak ohraničena rámcem takto vymezeným
(rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto
rozhodnutí) a tento soud se musí omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto
směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.).
Stěžovatel vznesl v kasační stížnosti jedinou námitku, že mu daňová rozhodnutí
(výzvy) nebyla řádně a v souladu se zákonem doručena a že datum doručení výzvy je přitom
klíčové, neboť se od něho odvíjí běh lhůty ke splnění průkazu skutečností stanovených
správcem daně, což je rozhodující pro stanovení základu daně a daně podle pomůcek.
Doručování písemností patří mezi činnosti správce daně, které jsou nezbytné
k dosažení účelu zákona. Je tomu tak proto, že rozhodnutí, jimiž jedině lze v daňovém řízení
ukládat povinnosti nebo přiznávat práva, jsou pro příjemce právně účinná jen tehdy, pokud
mu byla řádným způsobem doručena nebo sdělena (§32 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků). Doručování je tedy cestou k tomu, aby se správní rozhodnutí vydávaná
v daňovém řízení dostávala k jejich adresátům a aby na jejich základě vznikly povinnosti,
a případně i práva, daňových subjektů.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel dne 16. 3. 1998 zmocnil svou
manželku D. N. k převzetí veškerých písemností určených do vlastních rukou a že tuto plnou
moc doručil dne 19. 3. 1998 Finančnímu úřadu v Blatné. Jelikož se jednalo o plnou
moc omezenou pouze pro doručování písemností určených do vlastních rukou, měl správce
daně formálně doručovat tyto písemnosti jak stěžovateli, tak i jeho manželce D. N., byť
stěžovatel v plné moci požadoval doručovat písemnosti určené do vlastních rukou právě
a pouze D. N.
Jak již bylo uvedeno, doručování je cestou k tomu, aby se správní rozhodnutí
vydávaná v daňovém řízení dostávala k jejich adresátům a na jejich základě vznikly
povinnosti a případně i práva daňových subjektů. Nelze samozřejmě nic namítat proti tomu,
že jen rozhodnutí, pokud byla řádným způsobem doručena nebo sdělena, jsou pro příjemce
právně účinná (§32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků). Je však třeba vzít v úvahu,
že ne každá vada v doručení musí mít za následek automaticky neúčinnost tohoto doručení.
Tento postup by vedl k přepjatému formalismu i v případech, kdy vada v doručení nemá vliv
na zákonnost rozhodnutí a nevede ke zkrácení práv daňového subjektu. Oporu pro tento
výklad lze nalézt v ustanovení §65 s. ř. s., podle něhož je aktivně legitimován k podání
žaloby mimo jiné ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen úkonem správního orgánu
(zda-li je taková osoba současně aktivně legitimována hmotněprávně, tj., zda skutečně
zkrácena byla, je pak věcí řízení samého) i v ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., podle
něhož soud zruší napadené rozhodnutí z důvodu vad řízení pro podstatné porušení ustanovení
o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud vycházel při posuzování této věci z výše uvedeného a dospěl
ke shodnému závěru jako krajský soud, že pokud stěžovatel znal obsah rozhodnutí správního
orgánu (výzvy), měl jej k dispozici, vykonal procesní úkon, k němuž byl doručením takového
rozhodnutí vyzván, nemělo formálně nesprávné doručení rozhodnutí jen zmocněnkyni vliv
na zákonnost rozhodnutí a stěžovatel jím nebyl nikterak zkrácen na svých právech.
Podle výzvy správce daně ze dne 12. 11. 2002, č. j. 18809/02/106930/2360, která byla
doručena pouze D. N. dne 23. 12. 2002, měl stěžovatel na základě tohoto rozhodnutí předložit
k prokázání skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti do 15 dnů ode
dne doručení této výzvy doklady v něm vyjmenované. Stěžovatel se na základě této výzvy
dostavil dne 8. 1. 2003 ke správci daně, kde po uvedení do protokolu o ústním jednání, že
výzvu převzala jeho manželka, se vyjadřoval k jednotlivým bodům této výzvy a protokol bez
námitek podepsal. Z uvedeného je tedy patrno, že stěžovatel měl uvedenou výzvu k dispozici,
její obsah znal a podrobně se k ní vyjadřoval. Z těchto důvodů nemělo formálně nesprávné
doručení této výzvy vliv na zákonnost rozhodnutí a nedošlo ani ke zkrácení práv stěžovatele
doručením výzvy ze dne 12. 11. 2002 jen D. N.
Pokud jde o výzvu správce daně ze dne 23. 8. 2002, č. j. 14285/02/106930/2360,
která byla dne 9. 9. 2002 doručena rovněž jen D. N., měl stěžovatel na základě tohoto
rozhodnutí předložit k prokázání skutečností uvedených v daňovém přiznání do 15 dnů
ode dne doručení této výzvy účetní a jiné doklady v ní vyjmenované za roky 2000 a 2001.
Tato výzva se tedy, jak na to správně poukázalo finanční ředitelství, zdaňovacího období IV.
čtvrtletí 1999 netýkala.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel v této věci nemůže
nic vytěžit z toho, že došlo formálně k nesprávnému doručení výzvy ze dne 12. 11. 2002
jen D. N. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s argumentací finančního ředitelství i v tom, že
v této věci nešlo o případ, kdy stěžovatel byl zastoupen daňovým poradcem, resp. zástupcem,
a ten nebyl s předmětnými výzvami seznámen. V této věci tomu bylo přesně naopak. Výzva
byla doručena zástupkyni stěžovatele, která ji stěžovateli předala a ten pak na její obsah
reagoval. V důsledku této vady proto nedošlo ke zkrácení práv stěžovatele a tato vada rovněž
neměla vliv na zákonnost rozhodnutí.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu