ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.30.2005
sp. zn. 7 Afs 30/2005 - 126
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
stěžovatele L. Č. s., a. s., za účasti Finančního ředitelství pro hl. město Prahu, se sídlem
v Praze 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 6. 4. 2004, č. j. 38 Ca 39/2002 – 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004, č. j. 38 Ca 39/2002 - 69, byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu
(dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 16. 11. 2001, č. j. FŘ-230/13/01, kterým bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne
13. 10. 2000, č. j. 155401/00/008911/4750, jímž byla stěžovateli doměřena daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období listopad 1997 v částce 705 186 Kč. V odůvodnění rozhodnutí
městský soud uvedl, že napadené správní rozhodnutí je velmi podrobně odůvodněno
a je v něm akcentováno, že daňové řízení je ovládáno zásadou materiální pravdy. Vzhledem
k tomu, že v daném případě vznikly jak na základě vlastních zjištění finančního úřadu,
tak na základě sdělení Finančního úřadu v Kyjově odůvodněné pochybnosti o tom, zda
k faktickému plnění došlo, byl stěžovatel opakovaně vyzýván k tomu, aby prokázal faktickou
existenci předmětů zdanitelného plnění. To se však nestalo. Stěžovatel se odvolával toliko
na formální správnost předložených listinných dokladů, jakkoliv je zřejmé, že si sám byl
vědom toho, že k faktické realizaci tvrzených transakcí zřejmě vůbec nedošlo. Tento závěr
je zřejmý i z podaného trestního oznámení, které stěžovatel podal na účastníky údajných
právních úkonů. K postupu správce daně při provádění daňové kontroly městský soud uvedl,
že z průběhu řízení předcházejícího výzvám muselo být stěžovateli známo, že dokazování
je zaměřeno na zjišťování toho, zda vůbec deklarovaná zařízení fyzicky existovala a existují.
Z výzev vyplývá ve vztahu k jakým dokladům měl stěžovatel splnit svou důkazní povinnost
a nelze je hodnotit jako nezákonné. Za rozhodující v této souvislosti označil městský soud,
že stěžovateli byla v rámci prováděné kontroly dána dostatečná možnost prokázat skutečnosti
uvedené v daňovém řízení. Pokud se jedná o určení termínu ukončení daňové kontroly,
byl se stěžovatelem dne 21. 4. 2000 sepsán protokol o projednání výsledků kontroly a poté,
kdy byly provedeny správcem daně z podnětu stěžovatele další úkony, byl sepsán
dne 26. 6. 2000 protokol o ústním jednání, jehož předmětem bylo doplnění zprávy o kontrole.
Pro posouzení dané věci není podle názoru městského soudu právně významné určení,
kdy byla vlastně daňová kontrola ukončena, ale rozhodující je, že postupem správce daně
stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech účastníka řízení. K námitce neplatnosti
dodatečného platebního výměru uplatněné v doplnění žaloby městský soud nepřihlédl
s poukazem na ustanovení §250b odst. 1 o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2002, protože
byla uplatněna až po uplynutí lhůty k podání žaloby. K námitce stěžovatele týkající
se nicotnosti platebního výměru městský soud uvedl, že absence rozpisu základu daně
ve výroku dodatečného platebního výměru nemá za následek nicotnost takového rozhodnutí.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel uvedl, že se obrátil na Nejvyšší
správní soud proto, že se domnívá, že rozsudkem městského soudu bylo porušeno jeho právo
na spravedlivý proces kromě jiného vyplývající ze spisu také z následujících důvodů.
Namítal, že obsah žaloby uvedený v rozsudku neodpovídá skutečnému obsahu žalobních
námitek. Dále poukázal na to, že napadené správní rozhodnutí je sice obsáhlé, ale podle
názoru stěžovatele se nevypořádává s důvody uvedenými v odvolání. Stěžovatel nepředložil
doplnění žaloby ze dne 9. 12. 2003. Toto podání se týkalo jiné žaloby. Námitka nicotnosti
byla uplatněna v podání ze dne 10. 3. 2004. Městský soud postupoval v rozporu
s ustanovením §65 a 76 s. ř. s., když tyto námitky neposoudil jako námitky odůvodňující
nicotnost rozhodnutí jak v I. stupni, tak i odvolacího rozhodnutí. Nešlo o rozšíření žalobních
námitek, ale o námitky nicotnosti obou správních rozhodnutí a městský soud byl tedy povinen
se těmito námitkami zabývat. Doplnění zprávy o daňové kontrole dne 26. 6. 2000 je podle
stěžovatele nezákonné, když doplnění obsahu zprávy o daňové kontrole po jejím podpisu
zákon ani formálně nepřipouští. Během daňové kontroly správce daně porušil §31 odst. 2
zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“) a byla rovněž porušena zásada uvedená v §2 odst. 3 citovaného zákona, když
si během kontroly neopatřil všechny důkazy. Správce daně postupoval s rozporu s čl. 2 odst. 3
Ústavy. Zákon o správě daní a poplatků stanoví procesní pravidla, kterými se musí správce
daně řídit. Výzvy č. j. 34848/00/008932/5163 a č. j. 66707/00/008932/5163 jsou tedy
neplatné, resp. nicotné, a související úkony s uvedenými výzvami, jež mají vady způsobující
jejich neplatnost, jsou také neplatné. Z uvedeného a z celého spisu je patrné, že finanční
ředitelství nepostupovalo v souladu s §2 odst. 1, 2, 3 a 9, §43, §46, §32, §16 a §31 zákona
o správě daní a poplatků. Postup správce daně je zatížen takovým množstvím procesních
vad, že v daňovém řízení a následným vystavením platebního výměru byla porušena práva
stěžovatele, neboť správce daně postupoval v rozporu s výše uvedenými ustanoveními
a v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy. Městský soud nepostupoval v souladu s §65 s. ř. s., když
neposoudil rozhodnutí ve věci samé jako rozhodnutí nicotné pro absenci základních
náležitostí a opakovaných vad řízení a doplnění žaloby posoudil jako rozšíření žalobních
námitek v rozporu s §65 a §75 s. ř. s. Dne 3. 3. 2004 byla zástupkyně stěžovatele nahlédnout
do spisu na městském soudě a poté požádala o opisy ze správního spisu. Žádost o opisy
ze spisu byla zamítnuta, v čemž spatřuje stěžovatel porušení §45 s. ř. s. Ze všech těchto
důvodů se stěžovatel domáhal, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že se k důvodům
dodatečného vyměření daně podrobně vyjádřilo v rozhodnutí o odvolání, ve kterém
se vypořádalo i se všemi námitkami stěžovatele a rovněž se podrobně vyjádřilo i k podané
žalobě. K problematice výzev, kterými byl stěžovatel správcem daně vyzván k prokázání
faktické existence některých předmětů leasingových smluv (výzvy
č. j. 34848/00/008932/5163 a č. j. 66707/00/008932/5163) uvedlo, že z obou výzev bylo,
vzhledem k účelu jejich vystavení, jednoznačné a srozumitelné, co je jimi po stěžovateli
požadováno. Obě výzvy byly vydány v souladu s ustanovením §16 odst. 2 písm. c) a §31
odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, měly všechny zákonem stanovené náležitosti.
V souvislosti s výše uvedeným považuje finanční ředitelství za neopodstatněnou i námitku
stěžovatele proti údajné nezákonnosti vydání rozhodnutí o námitkách proti postupu
pracovníka správce daně při daňové kontrole, neboť tímto rozhodnutím nebyl stěžovatel
zkrácen na svých právech, ale naopak mu dalo možnost, kterou však bez udání důvodu
ani v jednom případě nevyužil, zúčastnit se opakovaných jednání s jinými daňovými subjekty,
jejichž zástupci byli nově vyslechnuti jako svědci, a klást jim při výslechu otázky. K průběhu
daňové kontroly finanční ředitelství uvedlo, že převzetím zprávy o daňové kontrole není
daňové řízení ukončeno a i po vydání dodatečného platebního výměru může být v rámci
řízení o opravném prostředku dále doplňováno tak, aby byla splněna jedna ze zásad daňového
řízení, tj. stanovení daně ve správné výši. Finanční ředitelství vyjádřilo nesouhlas i s námitkou
stěžovatele, že protokolem o ústním jednání ze dne 26. 6. 2000 správce daně nezákonně
doplnil zprávu o daňové kontrole. Správce daně při tomto jednání konaném za účasti zástupců
stěžovatele, pouze prostřednictvím zmíněného protokolu reagoval na stěžovatelovo vyjádření
k výsledku uvedenému ve zprávě o daňové kontrole, jakož i na další námitky stěžovatele
vznesené při tomto jednání. Podstatné přitom bylo, že správce daně, na základě všech jednání
uskutečněných po projednání zprávy o daňové kontrole, nijak nerozšířil v ní uvedené závěry,
a tím ani důvody dodatečného vyměření daně. Za nedůvodné považuje finanční ředitelství
tvrzení stěžovatele o údajné nicotnosti dodatečného platebního výměru z důvodu, že v něm
není uveden také základ daně. V §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků jsou taxativně
stanoveny základní náležitosti daňového rozhodnutí, a základ daně mezi nimi uveden není,
proto nelze rozhodnutí považovat za neplatné, a tedy ani za nicotné. Z kasační stížnosti, stejně
jako předtím ze žaloby i odvolání, je zcela evidentní, že stěžovatel se snaží svými
neopodstatněnými námitkami směrovanými téměř výhradně na procesní stránku daňového
řízení zabránit tomu, aby byly zohledněny ty důkazní prostředky, které svědčí v jeho
neprospěch a on nedokáže pravdivost jejich obsahu nijak zpochybnit. Všechny tyto důkazní
prostředky vypovídající o tom, že stěžovatelem deklarované obchodní transakce nemají věcné
opodstatnění a že si odpočet daně uplatnil neoprávněně, byly získány v souladu s daňovými
předpisy, a proto také byly v daňovém řízení využity. Ze všech uvedených důvodů označilo
finanční ředitelství kasační stížnost za neodůvodněnou a navrhlo, aby kasační stížnost byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že obsah žaloby uvedený v rozsudku
neodpovídá skutečnému obsahu žalobních námitek a že se rozhodnutí finančního ředitelství
nevypořádává s důvody uvedenými v odvolání, nelze na základě takto obecně formulované
námitky napadený rozsudek přezkoumat, protože není zřejmé, v čem je spatřována
nezákonnost, ať už na straně finančního ředitelství nebo na straně městského soudu.
Další námitka stěžovatele, že nepředložil doplnění žaloby ze dne 9. 12. 2003, když
toto podání se týkalo jiné žaloby, je důvodná. Ze soudního spisu vyplývá, že další námitky
proti rozhodnutím správce daně, včetně námitky nicotnosti dodatečného platebního výměru
ze dne 13. 10. 2000, č. j. 155401/00/008911/4750, byly uplatněny v podání
ze dne 10. 3. 2004. Pokud tedy městský soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 9 uvedl,
že další námitky proti výzvám č. j. 34848/00/008932/5163 a č. j. 66707/00/008932/5163 byly
uvedeny v doplnění žaloby ze dne 9. 12. 2003, jedná se o vadu, ale tato neměla vliv
na zákonnost rozhodnutí. K námitkám uplatněným v doplnění žaloby ze dne 10. 3. 2004
městský soud důvodně nepřihlédl, protože byly uplatněny až po uplynutí lhůty k podání
žaloby, kdy je již rozšiřování žalobních bodů nepřípustné. Nicotností platebního výměru
se však městský soud zabýval a dospěl k závěru, že absence rozpisu základu daně ve výroku
dodatečného platebního výměru nemá za následek nicotnost rozhodnutí, a proto mu nelze
vytýkat porušení §§65 a 76 s. ř. s.
Protože žaloba neobsahovala nic ve vztahu k nezákonnosti doplnění zprávy o daňové
kontrole dne 26. 6. 2000 a ani ve vztahu k porušení §31 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků a porušení zásady uvedené v §2 odst. 3 citovaného zákona ze strany správce daně
během daňové kontroly, jedná se o stížní bod nepřípustný ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.,
když tyto důvody neuplatnil před městským soudem, jehož rozsudek je přezkoumáván,
ač tak učinit mohl. Proto v tomto rozsahu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
nepřezkoumal. Stejně tak stěžovatel netvrdil v žalobních bodech porušení ustanovení §2
odst. 1, 2, 3 a 9, §43, §46, §31, §32 a §16 zákona o správě daní s poplatků, a proto i tento
stížný bod je z důvodů výše uvedených nepřípustný.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel konstatoval, že městský soud postupoval
v rozporu s §45 s. ř. s. neboť jeho zástupkyni byla zamítnuta žádost o vydání opisů
ze správního spisu. Podle obsahu spisu městského soudu zástupkyně stěžovatele Ing. S. K.
nahlížela do spisu dne 21. 10. 2003 a na její žádost jí byla pořízena fotokopie dodatečného
platebního výměru č. 27 a přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad
1997 a při dalším nahlížení do spisu dne 3. 3. 2004 již žádné fotokopie nepožadovala. Proto
nelze dovodit porušení citovaného ustanovení městským soudem.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu