ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.31.2005
sp. zn. 7 Afs 31/2005 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele L. Č. s., a. s., se sídlem v Praze 8, Střelničná 8/1680, za účasti Finančního
ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004, č. j. 38 Ca 3/2002 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004, č. j. 38 Ca 3/2002 – 53, bylo
zrušeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hl. m. Prahu (dále jen „finanční úřad“)
ze dne 1. 11. 2001, č. j. FŘ-225/13/01 a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění
rozsudku označil městský soud za rozhodné, zda došlo k předání zboží kupujícímu,
tj. stěžovateli. V tomto směru podle názoru městského soudu finanční ředitelství nezhodnotilo
skutkový stav dostatečně, pokud dospělo k závěru, že stěžovateli nebylo předmětné zboží
dodáno, což dovozuje z toho, že jej stěžovatel fyzicky nepřevzal, zboží nikdy neviděl a nezná
výrobní čísla. Z obsahu správního spisu není patrné, zda a co bylo dohodnuto mezi
stěžovatelem a H. Ch. ohledně dodání předmětných šicích strojů. Nicméně z leasingové
smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a M. F. vyplývá zmocnění této osoby k převzetí zboží
za stěžovatele. Tuto skutečnost finanční ředitelství ve svém rozhodnutí nikterak nezohlednilo
a pokud se touto skutečností zabývalo, pak to není z jeho rozhodnutí patrné. Pokud se jedná
o další námitky stěžovatele uplatněné v doplnění žaloby doručené městskému soudu
dne 10. 3. 2004, k těmto městský soud již nepřihlížel, neboť byly uplatněny až po uplynutí
lhůty k podání žaloby a nejednalo se o takové vady, které by měly za následek nicotnost
napadených rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž vyjádřil
souhlas se zrušením napadeného rozhodnutí, protože to odpovídá jeho žalobnímu návrhu.
Zároveň se však domnívá, že městský soud měl v souladu s ustanovením §65 a §76 s. ř. s.
i §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů posoudit dodatečný
platební výměr jako nicotný, a to jak z důvodů uvedených v námitce podané dne 10. 3. 2004
(chybějící náležitosti podle §32 odst. 2 citovaného zákona – chybějící základ daně a příslušné
ustanovení zákona č. 588/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů), tak i z důvodu, že vystavení
dodatečného platebního výměru bylo a je v rozporu se spisem. Stěžovatel se domnívá,
že městský soud měl k jeho námitkám došlým dne 10. 3. 2004 přihlížet, protože se týkají
nicotnosti dodatečného platebního výměru a neměly být posouzeny jako námitky rozšiřující
žalobní body. S ohledem na důvody uvedené v kasační stížnosti stěžovatel navrhl,
aby rozsudek krajského soudu byl zrušen, případně aby byla vyslovena nicotnost napadeného
rozhodnutí a dodatečného platebního výměru č. 17.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo že námitka týkající
se vystavení dodatečného platebního výměru v rozporu se spisem není nijak v kasační stížnosti
konkretizována, a proto se k ní nebude vyjadřovat. Dále se neztotožnilo s námitkou na údajnou
nicotnost dodatečného platebního výměru. Údaje o základu daně nepatří mezi základní
náležitosti daňového rozhodnutí a pokud tedy základ daně není přímo ve výrokové části
rozhodnutí uveden, nelze takové rozhodnutí považovat za neplatné, a tedy ani za nicotné.
Stejně tak není v §32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů
výslovně uvedeno, že výrok musí obsahovat jednotlivá konkrétní ustanovení zákona
č. 588/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ale pouze je požadováno uvedení právních
předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a to ve výroku předmětného dodatečného platebního
výměru uvedeno je. Návrh stěžovatele uvedený v závěru kasační stížnosti označilo finanční
ředitelství za zmatečný, neboť městský soud již rozhodl a zrušením jeho rozsudku by zůstalo
v platnosti původní rozhodnutí o odvolání. Přitom finanční ředitelství znovu rozhodlo s tím, že
odvolání opakovaně zamítlo a proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k městskému
soudu, která je v současné době v řízení. Protože finanční ředitelství považuje kasační stížnost
v předmětné záležitosti za neodůvodněnou, navrhlo její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Protože krajský soud sice vyhověl žalobě stěžovatele, ale nepřihlížel k dalším
žalobním námitkám stěžovatele doručeným městskému soudu dne 10. 3. 2004, neboť byly
uplatněny až po uplynutí lhůty k podání žaloby a nejednalo se o takové vady, které by měly
za následek nicotnost napadených rozhodnutí, domáhal se stěžovatel kasační stížností pouze
vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí obou stupňů, protože podle jeho názoru námitky
týkající se nicotnosti neměly být posouzeny jako námitky rozšiřující žalobní body.
Podle §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené
výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby.
Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by žalobní body, v nichž žalobce namítá nicotnost
správního rozhodnutí, bylo možno uplatnit kdykoliv, tedy i mimo časový rámec vymezený
lhůtou pro podání žaloby, resp., že by námitka nicotnosti správního rozhodnutí měla jiný
charakter než žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a bylo by ji možno uplatnit
v podstatě kdykoliv. Pokud v daném případě posledním dnem lhůty pro podání žaloby bylo
pondělí 7. 1. 2002 a stěžovatel uplatnil námitku nicotnosti dodatečného platebního výměru až
v podání ze dne 6. 3. 2004 doručeném městskému soudu dne 10. 3. 2004, postupoval městský
soud v souladu se zákonem, když k této námitce nepřihlížel. I když podle §76 odst. 2 s. ř. s.
zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví
rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu, nelze z citovaného ustanovení dovodit, že tak učiní
i tehdy, pokud důvody nicotnosti správního rozhodnutí neshledá. V takovém případě totiž
není důvodu pro to, aby se soud zabýval úvahami o nicotnosti v odůvodnění, nebo
aby dokonce samostatným výrokem vyslovil, že napadené rozhodnutí není nicotné.
Je povinností soudu k nicotnosti přihlížet a nicotnost deklarovat z úřední povinnosti,
ale neshledá-li soud rozhodnutí nicotným, není jeho povinností tento svůj závěr v rozhodnutí
uvádět, ledaže by žalobce v žalobních bodech nicotnost namítal. Protože v daném případě
stěžovatel v žalobních bodech uplatněných v zákonné lhůtě pro podání žaloby nicotnost
nenamítal a městský soud ji neshledal, není podle názoru Nejvyššího správního soudu stížní
bod důvodným.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu
ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu