ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.42.2005
sp. zn. 7 Afs 42/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele V. – V. s., spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Blankou Doležalovou, advokátkou se
sídlem v Praze 4, nám. generála Kutlvašra 6, za účasti Finančního ředitelství pro hlavní
město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2004, č. j. 8 Ca 78/2003 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2004, č. j. 8 Ca 78/2003 – 37, byla
odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu
(dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 15. 1. 2003, č. j. FŘ 7239/15/02, kterým bylo
zamítnuto jeho odvolání proti výzvě k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě vydané
Finančním úřadem pro Prahu 4 dne 10. 6. 2002, č. j. 169736/02/004512/2100. V odůvodnění
tohoto usnesení městský soud uvedl, že ačkoli výzva učiněná podle §73 odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
je nepochybně rozhodnutím, neukládá se jí a ani nemění daňová povinnost. Jejím smyslem
je pouze určit náhradní termín, v němž povinný daňový subjekt může již stanovenou daňovou
povinnost dodatečně splnit a odvrátit tak provedení daňové exekuce. Svým obsahem je tedy
výzva jakousi upomínkou k dobrovolnému splnění daňové povinnosti, která je daňovému
dlužníkovi co důvodu i výše známá. Žalobou napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí
Finančního úřadu pro Prahu 4 jako správního orgánu I. stupně tedy nemění
nic na subjektivních veřejných právech stěžovatele, a z tohoto důvodu napadené rozhodnutí
nepodléhá soudnímu přezkumu.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s., neboť je toho názoru, že žalobou napadeným
rozhodnutím byl zbaven práva na změnu původního rozhodnutí, a tím byl zkrácen na svých
právech ohledně možnosti procesně správného a věcně spravedlivého rozhodování ze strany
správního orgánu. Rozhodnutí finančního ředitelství nemůže být vyloučeno ze soudního
přezkoumání ve smyslu §70 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatel byl na svých právech zkrácen
úkonem, resp. úkony správních orgánů, jimiž se zakládají, ruší nebo závazně určují jeho práva
a povinnosti, a to úkony finančního úřadu a finančního ředitelství. Stěžovatel trvá na svém
názoru, že finanční úřad měl po podání daňového přiznání za rok 2001 zahájit vytýkací řízení,
neboť si byl vědom toho, a to na základě opakovaného předchozího upozornění stěžovatele,
že do daňového přiznání je zahrnut již jednou zdaněný příjem. Podle názoru stěžovatele
nemůže proto obstát tvrzení finančního úřadu a finančního ředitelství, že jim nevznikly
pochybnosti o správnosti daňového přiznání. Finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí finančního úřadu, kterým byl vyzván k úhradě nedoplatku na dani z příjmů
právnických osob za rok 2001 ve výši 714 007 Kč. Finanční ředitelství podle názoru
stěžovatele mělo přezkoumat rozhodnutí finančního úřadu o vyměření nedoplatku a podanému
odvolání vyhovět, neboť stěžovatel byl rozhodnutím o výzvě k úhradě nedoplatku poškozen
na svých právech a došlo tak u něj ke dvojímu zdanění jednoho příjmu. Rozhodnutím
finančního ředitelství o zamítnutí odvolání byl tedy stěžovatel rovněž poškozen na svých
právech. Stěžovatel na toto opakovaně upozornil i v žalobě a zastává názor, že jeho žaloba
neměla být odmítnuta, ale naopak jí mělo být zcela vyhověno. Městský soud se měl zabývat
přezkoumáním v žalobě napadených rozhodnutí, jelikož tyto mají povahu rozhodnutí podle
dikce §65 odst. 1 s. ř. s., neboť jimi bylo rozhodováno o právech a povinnostech a byla v nich
určena jeho práva a povinnosti. Vzhledem ke všemu uvedenému stěžovatel navrhl,
aby usnesení městského soudu byl zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnilo s názorem
městského soudu vysloveným v napadeném usnesení, že výzva podle §73 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a je tedy vyloučena
z přezkoumání ve správním soudnictví. Městský soud v dané věci rozhodl zcela v souladu
se zákony České republiky, když žalobu stěžovatele odmítl, neboť tímto rozhodnutím nemohl
být zkrácen na svých právech, protože se o žádných jeho právech nerozhodovalo. Proto
finanční ředitelství navrhlo, aby kasační stížnost byla pro svou nedůvodnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným usnesením městského soudu byla žaloba
odmítnuta, mohl Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí přezkoumat pouze z hlediska
jeho zákonnosti z důvodu stěžovatelem uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a nemohl
se zabývat dalšími důvody, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil.
Podle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nezaplatí-li daňový dlužník splatný
daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách uložených podle tohoto zákona v zákonné
lhůtě, vyzve ho správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně
osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání
daňového nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě patnácti dnů. Odvolání nemá
odkladný účinek.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že výzvou vydanou v souladu s ním správce daně
pouze vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti platit daňový nedoplatek, a to v náhradní
lhůtě, neboť daň byla splatná již dříve. Výzva je tak institutem, jímž se smírnou cestou, před
zahájením exekuce, daňový subjekt v podstatě upomíná, aby splnil svou povinnost v náhradní
lhůtě. Výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle citovaného ustanovení
má tedy povahu pouhého procesního úkonu a při jejím zasílání se vychází z toho, že její
adresát již je v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou daňovou povinností. Doručením
výzvy se tak adresátova práva či povinnosti nemění, a tím méně zakládají. I když podle
citovaného ustanovení má daňový dlužník možnost podat proti výzvě odvolání, kterou
v daném případě stěžovatel využil, nemůže v důsledku tohoto odvolání dojít ke změně
daňového nedoplatku.
Protože předmětná výzva neřeší ani neukládá hmotněprávní povinnost placení daně,
ale, jak již bylo uvedeno, svou podstatou je pouze upomínkou k zaplacení daňového
nedoplatku, neukládá se jí daňová povinnost, ale pouze se jí určuje náhradní lhůta, v níž
má povinný splnit povinnost již stanovenou a existující, kterou nesplnil v řádné lhůtě, není
rozhodnutím o subjektivních právech chráněných právem veřejným, jež by podléhalo
soudnímu přezkoumání podle §65 s. ř. s. Městský soud proto postupoval v souladu
se zákonem, když stěžovatelem podanou žalobu odmítl jako nepřípustný návrh podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Tento právní názor, že výzva je soudem nepřezkoumatelným úkonem, byl potvrzen
i Ústavním soudem, který v usnesení ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. IV. ÚS 198/99 uvedl,
že: „Ze systematického zařazení §73 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze usuzovat, že výzva k zaplacení nedoplatku
daně v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního rozhodnutí, neboť neřeší ani neukládá
hmotněprávní povinnosti placení daně, nýbrž pouze upomíná o zaplacení daňového
nedoplatku. Takovéto rozhodnutí je podle §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu
rozhodnutím procesní povahy, které nepodléhá soudnímu přezkumu.“
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu
ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu