ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.6.2005
sp. zn. 7 Afs 6/2005 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem
v Praze 1, Platnéřská 2, za účasti Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě,
Na Jízdárně 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 23. 9. 2004, č. j. 22 Ca 364/2003 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004, č. j. 22 Ca 364/2003 - 30,
byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 12. 8. 2003, č. j. 705/150/2002, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Havířově
ze dne 1. 10. 2001, č. j. 71201/01/370910/6039, jímž bylo podle §27 odst. 1 písm. d) zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“)
zastaveno řízení ve věci žádosti o obnovu řízení týkající se daně z obratu za roky 1991 a 1992
a daně spotřební podle daňového přiznání ze dne 16. 4. 1993. V odůvodnění napadeného
rozsudku krajský soud uvedl ve vztahu ke spotřební dani, že stěžovatelka podala přiznání
k této dani u správce daně dne 16. 4. 1993, v němž uvedla, že se jedná o spotřební daň
„k 31. 12. 1992“, ale o tuto daň za prosinec 1992 se však nejedná, neboť zákon č. 587/1992 Sb. (dále jen „zákon o spotřebních daních“) nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 1993. Vzhledem
ke všem okolnostem, zejména k době podání daňového přiznání, je zřejmé, že se jedná
o spotřební daň za zdaňovací období za březen 1993. Stěžovatelka totiž mohla spotřební
daň podle přechodného ustanovení §41 odst. 2 zákona o spotřebních daních přiznat podle
své úvahy buď v lednu nebo v únoru anebo v březnu 1993. Jelikož daňové přiznání podala
až 16. 4. 1993, aniž přesně specifikovala zdaňovací období, lze logicky dovodit, že se jedná
o daňové přiznání za březen 1993. Správce daně toto daňové přiznání akceptoval a v souladu
s §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění, konkludentně vyměřil
spotřební daň ve výši 313 333 Kč. V daném případě byl podle §13 odst. 2 citovaného zákona
posledním dnem lhůty pro podání daňového přiznání 15. duben 1993. Jelikož stěžovatelka
podala daňové přiznání opožděně dne 16. 4. 1993, považuje se tento den za den vyměření
daně a současně za den doručení daňovému subjektu. Finanční ředitelství proto podle názoru
krajského soudu zcela správně dospělo k závěru, že prekluzivní lhůta pro vyměření
či doměření této spotřební daně podle §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a zároveň
objektivní lhůta pro podání žádosti o obnovu řízení uplynula nejpozději dne 13. 12. 1996.
Co se týče daně z obratu podle zákona č. 73/1952 Sb. ve znění pozdějších předpisů
byl posledním úkonem správce daně směřujícím k vyměření či doměření této daně za roky
1991 a 1992 platební výměr ze dne 3. 10. 1994, č. j. FÚ/9322/233/94. Tímto úkonem došlo
k přerušení prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření této daně z obratu podle §47 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků a zároveň objektivní lhůty pro podání žádosti o obnovu
řízení, která začala běžet znovu od konce roku 1994 a uplynula dne 31. 12. 1997. Jelikož
stěžovatelka podala žádost o obnovu řízení až dne 27. 8. 2001 stalo se tak zjevně
po objektivní lhůtě uvedené v §54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud
se proto ztotožnil se závěrem správních orgánů obou stupňů, že byly splněny podmínky
pro zastavení řízení ve věci žádosti o obnovu řízení.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka uvedla, že nezákonnost
napadaného rozsudku spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Podle jejího názoru s ohledem na to, že 31. 12. 1992 ještě zákon
o spotřební dani nenabyl účinnosti, nemohla takové daňové přiznání podat a toto mělo
být posouzeno jako zmatečné a správce daně měl vyzvat stěžovatelku k nápravě nebo
u ní provést daňovou kontrolu. To se však nestalo. Zdaňovací období stěžovatelka v daňovém
přiznání specifikovala zcela nedůvodně, a tudíž není možné podané daňové přiznání vzít jako
základ pro další postup správce daně a následně finančního ředitelství. Dále krajskému soudu
vytýkala, že se nezabýval její námitkou, že spotřební daň nebyla Finančním úřadem
v Havířově vyměřena, neboť nebyl vydán žádný platební výměr na zaplacení spotřební daně
a tato spotřební daň je evidována pouze ve výkazu daňových nedoplatků. Krajský soud se také
nezabýval tím, že stěžovatelka nemohla dříve napadnout nezákonnost vymáhání spotřební
daně a daně z obratu s ohledem na svůj zdravotní stav, který vedl k její plné invaliditě. Proto
navrhla aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnilo s právními
závěry krajského soudu vyjádřenými v předmětném rozsudku s tím, že stále trvá na tom, že
postup správce daně při vydání napadeného rozhodnutí byl v souladu s právními předpisy.
Z těchto důvodů navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stížní bod, v němž stěžovatelka vytýkala krajskému soudu, že se nezabýval její
námitkou, že spotřební daň nebyla Finančním úřadem v Havířově vyměřena, neboť nebyl
vydán žádný platební výměr na zaplacení spotřební daně a tato spotřební daň je evidována
pouze ve výkazu daňových nedoplatků, je podle názoru Nejvyššího správního soudu
nedůvodný. Žaloba stěžovatelky totiž takto formulovaný žalobní bod neobsahuje. V žalobě
stěžovatelka pouze stručně zrekapitulovala průběh předcházejícího správního řízení, vyslovila
nesouhlas s názorem finančních orgánů a vyjádřila svůj názor, že z důvodu omylů
a nesprávností ve výkazech nedoplatků jsou tyto neplatné a nevykonatelné a napadená
rozhodnutí, tj. rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 12. 8. 2003, č. j. 705/150/2002
a Finančního úřadu v Havířově ze dne 1. 10. 2001, č. j. 7120/018370910/6039 označila
za nicotná, aniž by důvody nicotnosti nějak specifikovala. Protože pro řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu platí přísná dispoziční zásada ve smyslu §75 odst. 2, §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s., přezkoumá krajský soud výroky napadeného správního rozhodnutí
pouze v mezích žalobních bodů. Vzhledem k tomu, že o neexistenci platebního výměru
na zaplacení spotřební daně není v žalobě ani zmínka, neměl krajský soud důvod se touto
otázkou zabývat.
Další stížní body, v nichž stěžovatelka jednak namítala, že její daňové přiznání
ke spotřební dani k 31. 12. 1992 mělo být posouzeno jako zmatečné a jednak vytýkala
krajskému soudu, že se nezabýval tím, že nemohla dříve napadnout nezákonnost vymáhání
spotřební daně a daně z obratu s ohledem na svůj zdravotní stav, jsou ve smyslu §104 odst. 4
s. ř. s. nepřípustné, protože je stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem,
ač tak učinit mohla.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto jí nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu