ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.61.2005
sp. zn. 7 Afs 61/2005 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci
stěžovatele Ing. Z. N., zastoupeného JUDr. Ivanou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem
v Jablonci nad Nisou, V Aleji 23, za účasti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, se
sídlem v Ústí nad Labem, Velká hradební 61, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8. 2. 2005, č. j. 59 Ca 21/2003
- 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8. 2. 2005,
č. j. 59 Ca 21/2003 - 20 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 14. 1. 2003,
č. j. 3575/140/02, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu
výměru Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. 1. 2002, č. j. 1158/02/187960/6584,
kterým byla stěžovateli doměřena daň z nemovitosti za zdaňovací období roku 2001 v částce
891 Kč. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že původní stavba M. R.
na pozemku byla odstraněna na základě rozhodnutí ze dne 6. 3. 2000 a její skutečné
odstranění pak potvrdil stěžovatel sdělením ze dne 29. 6. 2000. Ke dni 1. 1. 2001 bylo
v platnosti rozhodnutí ze dne 11. 9. 2000 o umístění stavby a stavební povolení. K témuž datu
byla stavba podle fotodokumentace zjevně ve stadiu rozestavěnosti a kolaudační rozhodnutí
bylo vydáno dne 20. 9. 2001, tedy po datu rozhodném pro určení daně podle ustanovení §10
odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2001 (dále jen
„zákon o dani z nemovitosti“). Krajský soud na základě těchto skutkových zjištění, které
stěžovatel nezpochybňoval, dovodil, že finanční ředitelství správně čerpalo z výkladu
ustanovení §6 a §7 zákona o dani z nemovitostí, protože zásadní pojmy, nezbytné
pro posouzení věci, obsahuje tento zákon sám. Stěžovatelova rozestavěná nemovitost nebyla
ke dni 1. 1. 2001 zkolaudována, či jako tomuto řízení podléhající užívána, a proto nepodléhala
dani ze stavby podle ustanovení §7 citovaného zákona. Finanční ředitelství proto
nepochybilo, pokud zmíněný pozemek, na němž byla umístěna nedostavěná stavba
nesplňující podmínky ustanovení §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitosti, pokládalo
za stavební pozemek podle ustanovení §6 odst. 3 citovaného zákona.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku krajského soudu stěžovatel odmítl závěry
krajského soudu s poukazem na ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Právní otázkou,
kterou podle názoru stěžovatele posoudil krajský soud nesprávně, byla otázka, co se rozumí
pod pojmem stavební pozemek, resp. nezastavěný pozemek podle ustanovení §6 odst. 3
zákona o dani z nemovitosti. V tomto konkrétním případě stála v rozhodné době (k 1. 1. 2001)
na pozemku stěžovatele, o němž finanční ředitelství tvrdí, že šlo o pozemek stavební, a tedy
nezastavěný, rozestavěná stavba zapsaná v katastru nemovitostí, jež byla v takovém stupni
rozestavěnosti, bylo patrno stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního
podlaží, že již šlo o věc v právním slova smyslu, tedy o věc nemovitou (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/1998). Krajský soud dovodil, že stavebním
pozemkem je takový pozemek, na kterém nestojí stavba vyhovující podmínkám ustanovení §
7 odst. 1 zákona o dani z nemovitosti, a to proto, že ustanovení §6 odst. 3 a §7 odst. 1
citovaného zákona je třeba posuzovat kontinuálně. Takový výklad je natolik extenzivní, že
porušuje princip obsažený v čl. §11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud
rovněž vyšel z toho, že základní pojmy nezbytné pro posouzení věci vykládá sám zákon o
dani z nemovitosti. Pod pojmem nezastavěný pozemek si však bylo možno do 1. 5. 2004
představit pouze takový pozemek, na kterém se ještě nenachází stavba, jež je věcí v právním
slova smyslu. Není proto správný názor krajského soudu, podle něhož není možno při výkladu
daňového předpisu přihlédnout k úpravě institutů, jež jsou obsaženy v předpisech soukromého
práva. Na podporu svého stanoviska, že krajský soud posoudil věc nesprávně po právní
stránce, poukázal stěžovatel i na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS
485/98 a ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02 a navrhl, aby napadený rozsudek byl
zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství v písemném vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo
na své rozhodnutí o odvolání ze dne 14. 1. 2003 a na vyjádření k žalobě ze dne 11. 4. 2003
a dodalo, že se ztotožňuje s právním názorem krajského soudu. V řízení bylo rozhodné znění
ustanovení §6 odst. 3 zákona o dani z nemovitosti ve znění účinném ve zdaňovacím období
roku 2001. Následné novely byly zaměřeny na odstranění tvrdostí zákona vůči poplatníkům
a neovlivnily znění účinné pro rok 2001, tj., že stavební pozemek je určen vydáním územního
rozhodnutí. Jelikož podle ustanovení §6 odst. 3 zákona o dani z nemovitosti se stavebními
pozemky rozumějí nezastavěné pozemky určené k zastavění rozhodnutím o umístění stavby,
byla splněna podmínka pro zdanění předmětných pozemků jako pozemků stavebních. Prvotní
podmínkou pro určení stavebního pozemku je proto vydání územního rozhodnutí
a až jako druhou podmínkou je nezastavěnost toho pozemku. V tomto konkrétním případě
však pozemek p. č. 1270 v k. ú. M. n N. nebyl v době vydání a právní moci územního
rozhodnutí zastavěn. Finanční ředitelství proto navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §6 odst. 3 zákona o dani z nemovitosti se stavebními pozemky
rozumějí nezastavěné pozemky určené k zastavění rozhodnutím o umístění stavby nebo
stavebním povolením, pokud je sloučeno územní řízení se stavebním řízením; rozhodná
je výměra pozemku, na kterou se rozhodnutí o umístění stavby nebo uvedené stavební
povolení vztahuje.
Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitosti jsou předmětem daně
ze staveb stavby na území České republiky, na které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí nebo
kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívané anebo podle dříve vydaných obecně
závazných právních předpisů dokončené.
Nejvyšší správní soud především považuje za správný závěr krajského soudu,
že při výkladu zásadních pojmů nezbytných pro posouzení věci je třeba vycházet ze zákona
o dani z nemovitosti, který tyto pojmy upravuje pro účely této daně, a že ustanovení §6
odst. 3 a §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitosti je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti
a nikoliv izolovaně.
Nejvyšší správní soud proto dovozuje z dikce ustanovení §6 odst. 3 zákona o dani
z nemovitosti, že pokud jde o výklad pojmu „stavební pozemek“ pro účely daně
z nemovitosti, je třeba vycházet z vymezení tohoto pojmu, který je uveden v tomto ustanovení
zákona o dani z nemovitosti (arg. „stavebními pozemky se rozumějí…“).
Jestliže se tedy stavebními pozemky rozumějí nezastavěné pozemky určené
k zastavění rozhodnutím o umístění stavby nebo stavebním povolením, pokud je sloučeno
územní řízení se stavebním řízením, musí se především jednat o nezastavěný pozemek,
kterým je i pozemek, na kterém stála stavba, jež byla demolována. Proto od okamžiku,
kdy byla původní stavba odstraněna, lze pozemek považovat za nezastavěný. Okamžik,
kdy vzniká stavební pozemek, je pak dán jednoznačně dnem, kdy rozhodnutí o umístění
stavby nebo stavební povolení ve sloučeném územním a stavebním řízení nabylo právní moci.
Dnem, kdy rozhodnutí o umístění stavby nabude právní moci, se tedy z pozemku stává
stavební pozemek přesto, že stavební povolení dosud nebylo vydáno. Ve sloučeném řízení
je potom dnem vzniku stavebního pozemku den nabytí právní moci stavebního povolení.
Stavební pozemek přestává být pro účely daně z nemovitosti stavebním pozemkem
v okamžiku, kdy stavba přechází do užívání a stává se předmětem daně ze staveb, to je dnem
nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí. Kolaudací přechází nezastavěná část stavebního
pozemku většinou v pozemek, kterým původně byl, nebo v takový, jaký je následně
zaevidován v katastru nemovitostí. Protože dani ze staveb jsou podrobeny také stavby, které
kolaudačnímu rozhodnutí podléhají a jsou užívané, lze připustit zánik stavebního pozemku
také okamžikem, kdy se užívaná stavba stane předmětem daně ze staveb.
V tomto případě byla původní stavba rodinného domku na pozemku p. č. 1270
v k. ú. M. n N. odstraněna na základě rozhodnutí Městského úřadu v Jablonci nad Nisou ze
dne 6. 3. 2000, č. j. SR/SÚ/567/00/No-114 nejpozději dnem 29. 6. 2000. O tom svědčí
písemné oznámení Ing. Z. N. z téhož dne, a proto bylo možno považovat tento pozemek za
nezastavěný. Tentýž správní orgán pak vydal dne 11. 8. 2000 pod č. j. SR/SÚ/2756/00/Va-
764 rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu na částech pozemků p. č. st. 1270 a p. č.
1269, které nabylo právní moci dne 16. 8. 2000. Po vydání tohoto rozhodnutí vydal tentýž
správní orgán dne 11. 9. 2000 pod č. j. SR/SÚ/3289/00/No-1038 stavební povolení na
provedení stavby, která byla ke dni 1. 1. 2001 podle fotodokumentace zjevně ve stadiu
rozestavěnosti. Městský úřad v Jablonci nad Nisou pak vydal dne 20. 9. 2001 pod č. j.
SR/SU/2683/01/No-1114 kolaudační rozhodnutí, jímž povolil užívání novostavby rodinného
domu na pozemku p. č. st. 1270 k. ú. M. nad N.
V daném případě pro vznik a určení charakteru pozemku p. č. st. 1270 v k. ú. M. n N.
jako stavebního pozemku bylo rozhodné, že ke dni právní moci rozhodnutí o umístění stavby
dne 16. 8. 2000 nebyl zastavěn. Stavební pozemek vznikl dnem 16. 8. 2000 a ke dni
1. 1. 2001 neztratil svůj charakter přesto, že na něm již byla umístěna uvedená stavba.
Nezastavěnost pozemku podle ustanovení §6 odst. 3 zákona o dani z nemovitosti nelze, jak se
nesprávně domnívá stěžovatel, chápat tak, že se pozemek stává zastavěným v okamžiku, kdy
na něm již stojí stavba. Předmětný pozemek pro daňové účely přestal být stavebním
pozemkem až dnem právní moci kolaudačního rozhodnutí ze dne 20. 9. 2001, kdy se stavba
na něm stojící stala předmětem daně ze staveb. Uvedená stavba jako taková proto nepodléhala
ke dni 1. 1. 2001 dani ze stavby (§7 odst. 1 zákona o dani z nemovitosti) a pozemek musel
být považován za stavební pozemek podle ustanovení §6 odst. 3 zákona o dani z nemovitosti
až do okamžiku právní moci kolaudačního rozhodnutí.
Krajský soud z uvedených důvodů proto správně vyložil pojem stavebního pozemku
pro daňové účely ve smyslu ustanovení §6 odst. 3 zákona o dani z nemovitosti a jeho výklad
není natolik extenzivní, aby bylo možno uvažovat o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních
práv a svobod. Při výkladu zásadních pojmů pro daňové účely nebylo nutno hledat odpověď
v jiných než daňových předpisech, protože tyto pojmy byly vyloženy v zákoně o dani
z nemovitosti s přihlédnutím ke specifice této daně. Nejvyšší správní soud proto považuje
závěr krajského soudu, který předmětný pozemek, na němž byla ke dni 1. 1. 2001 umístěna
nedostavěná a nezkolaudovaná stavba, pokládá za stavební pozemek ve smyslu ustanovení §6
odst. 3 zákona o dani z nemovitosti, za správný.
Nejvyšší správní soud proto neshledal kasační stížnost důvodnou a podle §110 odst. 1
s. ř. s. ji zamítl.
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s, podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu
ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu