ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.7.2005
sp. zn. 7 Afs 7/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem
v Praze 1, Platnéřská 2, za účasti Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě,
Na Jízdárně 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 23. 9. 2004, č. j. 22 Ca 365/2003 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004, č. j. 22 Ca 365/2003 - 27,
byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 12. 8. 2003, č. j. 3420/150/2002, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Havířově
ze dne 9. 1. 2002, č. j. 1521/02/370910/6039, jímž bylo podle §27 odst. 1 písm. d) zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“)
zastaveno řízení ve věci žádosti o opravu zřejmých omylů a nesprávností týkající se daně
spotřební podle daňového přiznání ze dne 16. 4. 1993. V odůvodnění napadeného rozsudku
krajský soud uvedl, že stěžovatelka podala přiznání k této dani u správce daně
dne 16. 4. 1993, v němž uvedla, že se jedná o spotřební daň „k 31. 12. 1992“. O tuto
daň za prosinec 1992 se však nejedná, neboť zákon č. 587/1992 Sb. (dále jen „zákon
o spotřebních daních“) nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 1993. Vzhledem ke všem okolnostem,
zejména k době podání daňového přiznání, je zřejmé, že se jedná o spotřební
daň za zdaňovací období březen 1993. Stěžovatelka totiž mohla spotřební daň podle
přechodného ustanovení §41 odst. 2 zákona o spotřebních daních přiznat podle své úvahy
buď v lednu nebo v únoru anebo v březnu 1993. Jelikož daňové přiznání podala
až 16. 4. 1993, aniž přesně specifikovala zdaňovací období, lze logicky dovodit, že se jedná
o daňové přiznání za březen 1993. Správce daně toto daňové přiznání akceptoval a v souladu
s §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění, konkludentně vyměřil
spotřební daň ve výši 313 333 Kč. V daném případě byl podle §13 odst. 2 zákona
o spotřebních daních posledním dnem lhůty pro podání daňového přiznání 15. duben 1993.
Jelikož stěžovatelka podala daňové přiznání opožděně dne 16. 4. 1993, považuje se tento
den za den vyměření daně a současně za den doručení daňovému subjektu. Finanční
ředitelství proto podle názoru krajského soudu zcela správně dospělo k závěru, že prekluzivní
lhůta pro vyměření či doměření této spotřební daně podle §47 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků, která je zároveň lhůtou pro podání žádosti o opravu zřejmých omylů
a nesprávností podle §56 odst. 4 citovaného zákona, uplynula nejpozději dne 31. 12. 1996.
Z obsahu správních spisů totiž nevyplývá že by byl v případě této spotřební daně učiněn
následně nějaký úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, který
by měl za následek přerušení lhůty ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Stěžovatelka sice
tvrdila opak, ale nijak blíže nekonkretizovala, který úkon směřující k vyměření či doměření
spotřební daně za předmětné zdaňovací období měl být učiněn. Proto se krajský soud touto
žalobní námitkou dále nezabýval. Jelikož stěžovatelka podala žádost o opravu zřejmých
omylů a nesprávností až dne 18. 10. 2001, stalo se tak zjevně po objektivní lhůtě, a krajský
soud se proto ztotožnil se závěrem správních orgánů, že byly splněny podmínky pro zastavení
řízení ve věci této žádosti.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka uvedla, že nezákonnost
napadaného rozsudku spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Podle jejího názoru s ohledem na to, že 31. 12. 1992 ještě zákon
o spotřební dani nenabyl účinnosti, nemohla takové daňové přiznání podat a toto mělo
být posouzeno jako zmatečné a správce daně měl vyzvat stěžovatelku k nápravě nebo
u ní provést daňovou kontrolu. To se však nestalo. Zdaňovací období stěžovatelka v daňovém
přiznání specifikovala zcela nedůvodně, a tudíž není možné podané daňové přiznání vzít jako
základ pro další postup správce daně a následně finančního ředitelství. Dále krajskému soudu
vytýkala, že se nezabýval její námitkou, že spotřební daň nebyla Finančním úřadem
v Havířově vyměřena, neboť nebyl vydán žádný platební výměr na zaplacení spotřební daně
a tato spotřební daň je evidována pouze ve výkazu daňových nedoplatků. Krajský soud se také
nezabýval tím, že stěžovatelka nemohla dříve napadnout nezákonnost vymáhání spotřební
daně s ohledem na svůj zdravotní stav, který vedl k její plné invaliditě. Proto navrhla
aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnilo s právními
závěry krajského soudu vyjádřenými v předmětném rozsudku s tím, že trvá na tom, že postup
správce daně při vydání napadeného rozhodnutí byl v souladu s právními předpisy. Z těchto
důvodů navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stížní bod, v němž stěžovatelka vytýkala krajskému soudu, že se nezabýval její
námitkou, že spotřební daň nebyla Finančním úřadem v Havířově vyměřena, neboť nebyl
vydán žádný platební výměr na zaplacení spotřební daně a tato spotřební daň je evidována
pouze ve výkazu daňových nedoplatků, je podle názoru Nejvyššího správního soudu
nedůvodný. Žaloba stěžovatelky totiž takto formulovaný žalobní bod neobsahuje. Naopak
stěžovatelka v žalobě uvedla, že i když daňové přiznání ke spotřební dani podala nesprávně,
došlo následně k vyměření daně a poté i příslušenství daně. Protože pro řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu platí ve smyslu §75 odst. 2, §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. přísná
dispoziční zásada, přezkoumá krajský soud výroky napadeného správního rozhodnutí pouze
v mezích žalobních bodů. Vzhledem k tomu, že o neexistenci platebního výměru na zaplacení
spotřební daně není v žalobě ani zmínka, neměl krajský soud důvod se touto otázkou zabývat.
Další stížní body, v nichž stěžovatelka jednak namítala, že její daňové přiznání
ke spotřební dani k 31. 12. 1992 mělo být posouzeno jako zmatečné a jednak vytýkala
krajskému soudu, že se nezabýval tím, že nemohla dříve napadnout nezákonnost vymáhání
spotřební daně a daně z obratu s ohledem na svůj zdravotní stav, jsou ve smyslu §104 odst. 4
s. ř. s. nepřípustné, protože je stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem,
ač tak učinit mohla.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto jí nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu