ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.70.2006
sp. zn. 7 Afs 70/2006 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele Z. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mužíkovu, advokátkou se sídlem v Berouně,
Husovo nám. 44, za účasti Krajského úřadu Středočeského kraje, se sídlem v Praze 5,
Zborovská 11, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
20. 10. 2005, č. j. 11 Ca 114/2005 - 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Zdeňky Mužíkové se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2005, č. j. 11 Ca 114/2005 – 78 odmítl
žalobu stěžovatele a R. P. proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen
„krajský úřad“) ze dne 3. 9. 2003 č. j. 354/2003/EKO, jímž bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti platebnímu výměru č. 03/2003/POH, kterým mu byla stanovena povinnost
uhradit na základě obecně závazné vyhlášky obce L. ze dne 5. 12. 2001 místní poplatek za
provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování
komunálních odpadů za rok 2002 v celkové částce 525 Kč. V odůvodnění usnesení městský
soud uvedl, že stěžovatel podal žalobu opožděně, neboť správní rozhodnutí mu bylo doručeno
dne 5. 9. 2003 a posledním dnem lhůty pro podání žaloby byla středa 5. 11. 2003, přičemž
žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 22. 1. 2004. K tomu považoval městský soud za
vhodné poznamenat, že žaloba nebyla odmítnuta pro případné formální nedostatky, ale pro
opožděnost. Je skutečností, že adresátem rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byl pouze
stěžovatel. Pokud byla jako žalobkyně později označena rovněž jeho matka, musel by soud i
v případě, pokud by žaloba nebyla shledána opožděnou, zkoumat zda ve vztahu k ní není
naplněno ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Žalobu na přezkum rozhodnutí správního
orgánu může totiž podle s. ř. s. jen osoba, o jejichž právech a povinnostech bylo rozhodováno.
V kasační stížnosti podané proti tomuto usnesení v zákonné lhůtě opírající se o důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., stěžovatel označil napadené usnesení
za nezákonné proto, že městský soud se měl zabývat okolnostmi celého případu podstatně
podrobněji a měl si ověřit, že stěžovatel je skutečně vážně nemocen (invalidní) a že není
v jeho silách vzhledem k jeho velmi špatnému zdravotnímu stavu, aby řádně a včas podal
žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel vyjádřil také přesvědčení o tom,
že již v řízení u městského soudu měl být zastoupen advokátem, neboť není dost dobře
pohyblivý, špatně čte a má velmi málo finančních prostředků, aby si mohl zajistit
kvalifikovaného poradce, který by mu poradil, jak má řádně hájit svá práva. Napadeným
usnesením byl stěžovatel zkrácen na svých právech, když mu nebylo umožněno domáhat
se přezkumu rozhodnutí správního orgánu nezávislým soudem. Stěžovatel nebyl správním
orgánem, který ve věci rozhodoval, poučen o možnosti podat žalobu ve lhůtách stanovených
právními předpisy a ani o tom, že jako invalida se může domáhat, aby mu byl ustanoven
zástupce. Kromě toho ani jeho zdravotní stav mu v době, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno,
neumožňoval se celou věcí zabývat. Soud měl zvážit všechny okolnosti jeho případu
a měl mu prominout z důvodu špatného zdravotního stavu a značného nedostatku finančních
prostředků zmeškání lhůty k podání žaloby. Rozhodnutí správního orgánu v tomto směru
považuje za diskriminující z důvodů jeho zdravotního postižení, a je proto na místě, aby bylo
nezávislým soudem přezkoumáno. Z těchto důvodů navrhl, aby usnesení bylo zrušeno a věc
vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §72 odst. 1 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat
do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného
vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu
jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti
jehož rozhodnutí směřuje. Podle odst. 4 citovaného ustanovení nelze zmeškání lhůty pro
podání žaloby prominout.
Ze znění citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že žalobu k soudu proti
rozhodnutí správního orgánu lze podat jen ve lhůtě zákonem stanovené, v případě stěžovatele
ve lhůtě dvou měsíců, protože zvláštní zákon nestanoví lhůtu jinou. Soud nemůže svým
rozhodnutím zmeškání lhůty prominout a žalobou napadené rozhodnutí věcně přezkoumat,
byla-li žaloba podána po uplynutí stanovené lhůty, jak je výslovně stanoveno v §72 odst. 4
s. ř. s. Pokud lhůta pro podání žaloby není dodržena, není soud oprávněn zkoumat z jakých
důvodů k tomu došlo a přihlížet ke skutečnostem, které vedly k jejímu překročení, protože
výsledky tohoto zkoumání by byly právně irelevantní, když by z nich, s ohledem na citované
ustanovení, nemohl vyvodit žádné důsledky. Jestliže tedy v dané věci lhůta k podání žaloby
marně uplynula, což ani stěžovatel nezpochybňuje, rozhodl městský soud v souladu
se zákonem, když žalobu z důvodu její opožděnosti odmítl. V této souvislosti lze také
poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu např. rozsudek ze dne 18. 3.
2004 č. j. 1 Ads 4/2004 - 57 a rozsudek ze dne 30. 3. 2005 č. j. 5 Azs 317/2004 - 56.
Nedůvodně je také stěžovatelem namítáno, že nebyl správním orgánem, který ve věci
rozhodoval, poučen o možnosti podat žalobu ve lhůtách stanovených právními předpisy
a ani o tom, že jako invalida se může domáhat, aby mu byl ustanoven zástupce.
Ze zákona č. 71/1967 Sb., který v době vydání napadeného rozhodnutí upravoval správní
řízení, totiž nevyplývá povinnost poučovat účastníka řízení o opravných prostředcích,
které stojí mimo sféru správního řízení, tj. o možnosti podat žalobu k soudu. Nelze
proto městskému soudu vytýkat, že svým postupem, když žalobu posoudil jako opožděnou,
odepřel stěžovateli přístup k soudu a právo na projednání jeho věci. S tímto právním názorem
se ztotožnil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 561/05, neboť
„ve správním řízení totiž rozhodují správní orgány v zákonech stanovených případech
v oblasti veřejné správy a naplňují tím své cíle v oblasti jim svěřené působnosti. Správní
řízení je ukončeno nabytím právní moci správního rozhodnutí a obecný procesní předpis
(správní řád) poučovací povinnost o možnosti podání správní žaloby neobsahuje, neboť
v takovém případě by soudní řízení bylo pokračováním řízení správního. Soudní přezkum
správních rozhodnutí však představuje nezávislé stádium, jehož účelem je kontrola veřejné
správy, a které je upraveno jiným procesním předpisem (soudním řádem správním). Správní
orgány proto poučovací povinnost o možnosti podání správní žaloby nemají
a ani mít nemohou.“
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a krajskému úřadu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti krajským soudem ustanovena zástupkyní
advokátka a podle §35 odst. 7 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně
hotových výdajů stát. Podle §9 odst. odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, náleží ustanovené advokátce odměna za jeden úkon právní služby [§11
odst. 1 písm. d) citované vyhlášky] 1000 Kč a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada
hotových výdajů v částce 75 Kč, celkem tedy 1075 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu