ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.1.2006
sp. zn. 7 As 1/2006 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a,
zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12,
za účasti S., s. s r. o., zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Zelený pruh 95/97 a zúčastněné osoby Ing. J. N., bytem Brodek u Prostějova č. 51, v řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 30 Ca 36/2005 – 21,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, č. j. 30 Ca 36/2005 – 21,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, č. j. 30 Ca 36/2005 – 21 bylo
zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu Prostějov, referátu regionálního rozvoje
ze dne 20. 5. 2002 č. j. RR 167/2002 Ti a rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově
ze dne 25. 3. 2002 č.j . Ú 597/02-Tom. Rozhodnutím Okresního úřadu v Prostějově bylo
zamítnuto odvolání společnosti S., s. s r. o. (dále jen „účastník“) a potvrzeno rozhodnutí
Městského úřadu v Prostějově, jímž byl zamítnut návrh účastníka na vydání rozhodnutí
o zřízení věcného břemene pro stavbu Tranzitní telekomunikační trasy úsek V. – O.
provedenou na pozemcích p. č. 117/1 a p. č. 129 v k. ú. K., jejichž vlastníkem je zúčastněná
osoba. Krajský soud uvedl, že z podané žaloby především vyplývá, že účastník byl zkrácen
na svém právu, aby bylo v souladu s §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích
a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o telekomunikacích“)
zřízeno věcné břemeno k pozemku, kterým prochází podzemní vedení telekomunikační sítě.
Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2005, č. j. 5 As 11/2003 - 67
a uvedl, že kompetenci stavebního úřadu (§108 a násl. zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu , ve znění pozdějších předpisů) nelze s poukazem na jinou
proceduru, soukromoprávní soudní, popírat a věcně případ především z hlediska naplnění
ust. §108 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) neposoudit jen proto, že o návrhu nelze
z faktických důvodů rozhodnout před započetím stavby. Zákonem svěřená kompetence úřadu
není závislá na tom, kdy je návrh podán, a nezaniká ani se nepřenáší na jiný orgán, není -li
dodržen obecný požadavek §58 odst. 2 stavebního zákona, tedy průkaz právem vlastnickým
či jiným k dotčenému pozemku.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě namítal nepřezkoumatelnost
a nezákonnost napadeného rozsudku. Nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku spatřuje
v tom, že jeho odůvodnění obsahuje kromě stručného shrnutí podkladů a zjištění, ze kterých
posléze krajský soud vycházel, jen velice kusou zmínku o právním názoru, kterým byl veden.
V rozhodnutí krajský soud nijak neodůvodnil, proč a na základě čeho by měl stavební úřad
porušit čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem,
a to způsobem, který zákon stanoví. Stejně tak podle čl. 79 odst. 1 Ústavy České republiky
lze působnost správního úřadu stanovit pouze zákonem. Z uvedeného právního názoru
krajského soudu však není podle názoru stěžovatele vůbec zřejmé, proč má stavební úřad
rozhodovat mimo své kompetence a už v žádném případě názor krajského soudu svědčící
pro takový postup není přesvědčivě odůvodněn. I kdyby však tento názor byl odůvodněn
sebepřesvědčivěji, vždy by byl protiústavní. Pokud jde o namítanou nezákonnost napadeného
rozsudku je podle názoru stěžovatele spornou otázkou, zda stavební úřad je vybaven
kompetencí rozhodovat o zřízení věcného břemene podle ust. §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích i poté, co byla stavba telekomunikačního zařízení postavena, popř.
zahájena. Podle názoru stěžovatele stavební úřad takovou kompetencí vybaven není. Ust. §91
odst. 3 věta druhá zákona o telekomunikacích nelze vykládat jinak než v kontextu věty první,
podle které držitel telekomunikační licence nebo osvědčení uzavře dohodu s vlastníkem
dotčené nemovitosti před zahájením stavby. Stejně tak ust. §108 odst. 1 stavebního zákona
nelze vykládat jinak než tak, že v okamžiku rozhodování o vyvlastnění stavba není
ani postavena ani rozestavěna. Tomuto závěru nasvědčuje nejen gramatický, ale též historický
výklad. V neposlední řadě další podstatný rozpor s Listinou základních práv a svobod,
tentokrát čl. 11 odst. 4, vidí stěžovatel v tom, že podle ust. §110 odst. 1 stavebního zákona
lze vyvlastnit jen tehdy, není-li možno cíle vyvlastnění dosáhnout jiným způsobem. Pakliže
krajský soud hovoří o poukaze na jinou proceduru, kterou se snaží stavební úřad popřít svou
kompetenci, zřejmě má na mysli odkaz na řízení podle §135c obč. zák. Opětovně nijak
nevysvětlil, proč by stavební úřad neměl respektovat §110 odst. 1 stavebního zákona. Podle
§135c obč. zák. je to však soud, který rozhoduje o zřízení věcného břemene a nikoli stavební
úřad, který si nemůže atrahovat kompetenci soudu, neboť by postupoval protiústavně,
jak již bylo rozvedeno. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek
byl zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Účastník ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že stěžovatel nesprávně
interpretuje ustanovení §108 stavebního zákona v souvislosti s ustanoveními §90 odst. 1 a
§91 odst. 3 zákona o telekomunikacích. Ve smyslu ustanovení §108 odst.1 stavebního
zákona lze rozhodnutím stavebního úřadu pozemky, stavby a práva k nim potřebná
pro uskutečnění staveb nebo zákonem vymezených opatření ve veřejném zájmu vyvlastnit
nebo vlastnická práva k pozemkům a stavbám omezit. Vyvlastnit je podle tohoto zákona
možné jen ve veřejném zájmu mimo jiné pro účely vymezené zvláštním zákonem. Zákon
o telekomunikacích má jako zvláštní právní předpis přednost před aplikací stavebního zákona.
Cílem zákona o telekomunikacích je umožnit efektivně a transparentně zřizování
a provozování telekomunikačních zařízení. Za tímto účelem umožňuje řešit uspořádání vztahů
mezi vlastníky dotčených pozemků a provozovatelem telekomunikačního zařízení i proti vůli
vlastníků dotčených pozemků, neboť zřizování a provozování těchto zařízení je ve veřejném
zájmu. Držitel telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné telekomunikační
sítě je dle ustanovení §90 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích oprávněn ve veřejném
zájmu zřizovat a provozovat na cizích pozemcích nadzemní a podzemní vedení
telekomunikační sítě včetně jejich opěrných a vytyčovacích bodů, telefonní budky pro veřejné
telefonní automaty, přetínat tyto pozemky vodiči a umisťovat v nich vedení telekomunikační
sítě. Z ustanovení §91 odst. 3 citovaného zákona vyplývá povinnost držitele telekomunikační
licence pokusit se uzavřít před zahájením stavby s vlastníkem dotčené nemovitosti smlouvu
o zřízení věcného břemene. Nedojde-li k dohodě, rozhodne o zřízení věcného břemene a výši
jednorázové úhrady obecný stavební úřad , a to na návrh držitele telekomunikační licence.
Ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá povinnost zřídit věcné břemeno před realizací
stavby. Věcné břemeno se zřizuje nejen za účelem zřízení telekomunikační sítě, ale také
za účelem provozování této sítě. Na základě výše uvedeného účastník navrhl, aby kasační
stížnost byla zamítnuta.
Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření uvedla, že plně souhlasí a ztotožňuje
se s obsahem kasační stížnosti včetně návrhu na zrušení napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je především nutno poukázat
na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 14. 7. 2005
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44), podle níž musí z odůvodnění rozhodnutí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnoc ení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Není-li z odůvodnění rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud,
který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout,
ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.
Podle ust. §157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. není-li dále stanoveno jinak,
soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které
skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr
o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat
skutkové přednesy účastníků. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Odůvodnění:
přezkoumávaného rozsudku však požadavkům citovaného ustanovení
neodpovídá a v důsledku toho není napadený rozsudek přezkoumatelný. Krajský soud totiž
ke stěžejní právní argumentaci účastníka obsažené v žalobě pouze konstatoval, že zákonem
svěřená kompetence stavebnímu úřadu není závislá na tom, kdy je návrh podán, a nezaniká
ani se nepřenáší na jiný orgán, není-li dodržen obecný požadavek §58 odst. 2 stavebního
zákona, tedy průkaz právem vlastnickým či jiným k dotčenému pozemku, a odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu. Krajský soud neuvedl, v čem, tj. v jakých
konkrétních aspektech, se stěžovatel mýlí, ani na základě jaké úvahy ke svému závěru dospěl.
Odůvodnění:
rozsudku krajského soudu tak postrádá přezkoumatelné posouzení napadeného
správního rozhodnutí z hlediska jeho souladu s hmotněprávními i procesními právními
předpisy, a tedy i úplnost, srozumitelnost a přesvědčivost, která je zákonem předpokládána
a důvodně očekávána. Takové rozhodnutí je pak ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud proto podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť kasační stížnost je důvodná,
když rozhodnutí krajského soudu bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu