ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.10.2006
sp. zn. 7 As 10/2006 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, za účasti
společnosti B. s. r. o., a osoby zúčastněné na řízení společnosti B. S., Č. v. a. s., zastoupené
Prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, v řízení o kasační
stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2005,
č. j. 8 Ca 162/2004 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou kasační stížností ze dne 12. 1. 2006, postoupenou
Nejvyššímu správnímu soudu dne 27. 3. 2006, domáhal zrušení shora uvedeného
pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým soud zrušil rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 0-169328, a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím předseda Úřadu průmyslového vlastnictví změnil
rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. O-169328, ve věci
částečného zamítnutí námitek, uplatněných podle ustanovení §9 odst. 1 písm. d) zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „dříve platný
zákon o ochranných známkách“), proti zápisu přihlašovaného označení „B.“ do rejstříku
ochranných známek, kterého se domáhala společnost B., s. r. o. (dále jen „žalobce“), a to tak,
že námitky se zamítají a přihlašované označení se postupuje k zápisu do rejstříku ochranných
známek pro celý přihlášený seznam výrobků a služeb.
Městský soud považoval žalobu za důvodnou, neboť dospěl k názoru, že stěžovatel
svým postupem zkrátil žalobce na jeho právech tím, že věcné námitky žalobce, uplatněné
za účinnosti dříve platného zákona o ochranných známkách a formulované s přihlédnutím
k obsahu a mezím této právní úpravy, byly vyhodnoceny podle zákona č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách (dále jen „zákon o ochranných známkách), tj. právní úpravy nové,
ačkoliv žalobci nebylo umožněno, aby se po nabytí účinnosti nové právní úpravy vyjádřil
k posuzované věci právě s přihlédnutím k nové právní úpravě a případně poukázal
na skutečnosti, které se staly relevantními až po 1. 4. 2004.
Stěžovatel v kasační stížnosti své důvody nepřiřadil k jednotlivým zákonným
ustanovením, z obsahu stížnosti je však zřejmé, že uplatňuje zákonné důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky Městským soudem v Praze a také nepřezkoumatelnost z nedostatku
důvodů rozhodnutí. Dle názoru stěžovatele důkazní materiál předložený žalobcem v řízení
o námitkách svým rozsahem umožňoval posouzení žalobcových námitek i ve světle nové
právní úpravy. Žalobce, ačkoliv měl v řízení o námitkách povinnost tvrzení, neprokázal,
že by měl v rozhodné době faktické privilegium, tj. že by průměrný spotřebitel v České
republice spojoval označené výrobky výhradně a právě jenom s jeho podnikem. Stěžovatel
vytýká městskému soudu, že se s jeho bohatou argumentací v tomto směru žádným způsobem
nevypořádal. Pojmu „faktického privilegia“ svědčí dle konstantní judikatury jak doslovné
znění §9 odst. 1 písm. d) dříve platného zákona o ochranných známkách, tak ustanovení
§7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách. Dikce ustanovení §9 odst. 1 písm. d)
dříve platného zákona o ochranných známkách hovoří o tom, že podnikatel „vyrábí, … nebo
poskytuje výrobky“, které jsou předmětem jeho obchodní činnosti, nikoliv, že ojediněle
„vyrobil, nebo poskytl výrobky“, které byly předmětem jeho obchodní činnosti, obdobně jako
dikce ustanovení §7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách hovoří o označení
„užívaného“, …nikoli o označení „užitého“. Pojem „déle trvajícího kontinuálního užívání“
nepředstavuje než koherentní sumarizaci zákonných předpokladů pro přiznání faktického
privilegia tak, jak je vyprecizována soudní judikaturou a ustálenou rozhodovací praxí
stěžovatele. Při nedostatku důkazu získání faktického privilegia žalobcem nelze rozhodnout
jinak, než že žalobcem předložené doklady neprokazují déle trvající kontinuální užívání jeho
obchodní firmy a její vžitost s předmětnými výrobky, protože se v posuzovaném případě
jedná o úzké časové období jejího užívání a také dokládají jen místní dosah jejího užívání.
Stěžovatel napadá závěry městského soudu také ve vztahu k odmítnutí principu koncentrace
řízení, kdy městský soud námitku stěžovatele stran uplynutí lhůty pro podání námitek
dle ustanovení §25 odst. 1 zákona o ochranných známkách odmítl jako ryze formalistickou,
a to s ohledem na změnu hmotného práva.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Městského soudu v Praze
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti namítá, že městský soud
vycházel v napadeném rozhodnutí nikoli z platného práva, ale z úvah de lege ferenda.
Zdůraznila, že stěžovatel s ohledem na kogentní úpravu §52 odst. 2 a 3 zákona o ochranných
známkách nedisponuje kompetencí k vydání konkrétního správního aktu, jímž by účastníkovi
řízení prodloužil námitkovou lhůtu, pokud již před nabytím účinnosti zákona o ochranných
známkách lhůta uběhla. Namítá tak, že interpretace použitá soudem by ve své podstatě
znamenala umožnit dodatečné uplatnění námitek všem třetím osobám, kterým v důsledku
nové právní úpravy potenciálně mohla vzniknout aktivní legitimace k podání námitek.
Jediným případem možného prodloužení námitkové lhůty je v souladu s ustanovením
§52 odst. 3 zákona o ochranných známkách situace, kdy přihláška byla zveřejněna před
nabytím účinnosti zákona o ochranných známkách, avšak námitková lhůta dosud neuplynula.
Dále osoba zúčastněná na řízení vytýká městskému soudu, že nevzal v potaz to, že napadené
rozhodnutí vycházelo zejména ze skutečnosti, že nebylo prokázáno získání faktického
privilegia k přihlašovanému označení výhradně ve prospěch žalobce. Aby starší silnější právo
k posuzovanému označení vůbec vzniklo a privilegovalo jeho nositele k uplatnění účinné
námitky proti zápisu ochranné známky, je zapotřebí vytvoření patrné silné vazby mezi
označením a jeho uživatelem, což předpokládá dle ustálené judikatury kontinuální
a déletrvající užívání. S ohledem na skutečnost, že označení „B.“ bylo známé především
ve spojitosti s šumivými víny „B. S.“ osoby zúčastněné na řízení ještě před samotným
vznikem žalobce, je vyloučeno, aby se následně žalobce stal exkluzivním držitelem práva
k tomuto označení. Závěrem osoba zúčastněná na řízení zpochybnila užívání přihlašovaného
označení žalobcem v rozhodném období a odkázala na svoji podrobnou argumentaci
ve vyjádření k žalobě.
Ze všech výše uvedených důvodů navrhuje osoba zúčastněná na řízení rozhodnutí
Městského soudu v Praze zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
především zjistil, že dne 8. 12. 2000 byla zapsána do obchodního rejstříku vedeného
Krajským soudem v Ústí nad Labem, oddíl C, vložka 17393, obchodní společnost B. s. r. o.,
s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. S účinností
od 6. 5. 2003 byl předmět podnikání rozšířen o výrobu nápojů včetně alkoholických nápojů
a zprostředkování obchodu. Dne 29. 6. 2001 podala společnost B. S., Č. v. a. s. (dále
jen „zúčastněná osoba“), přihlášku ochranné známky slovní, č. sp. 169328, ve znění „B.“,
mimo jiné pro alkoholické nápoje. Žalobce podal dne 16. 10. 2002 námitky proti zápisu
předmětné přihlášky ochranné známky, a to podle §9 odst. 1 písm. d) dříve platného zákona
o ochranných známkách, kterým správní orgán I. stupně částečně vyhověl. Následný rozklad
žalobce stěžovatel zamítl s odůvodněním, že doklady předložené žalobcem neprokazují déle
trvající kontinuitu užívání obchodní firmy namítajícího a její vžitost ve spojitosti
s předmětnými výrobky, neboť v posuzovaném případě se jedná o úzké časové období jejího
užívání, faktury byly vydány v rozmezí 14-ti dnů a dokládají jen místní dosah jejího užívání,
neboť se jedná pouze o jednu dodávku 3420 kusů výrobků spotřebního charakteru pouze
jedinému odběrateli. Námitky týkající se vžitého hovorového označení „B. S.“ pro výrobky
zúčastněné osoby stěžovatel označil za irelevantní.
Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že jakkoliv je nesporné, že v souladu
s ustanovením §52 odst. 2 zákona o ochranných známkách platí, že pro řízení o přihláškách,
která neskončila před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. zákona č. 441/2003 Sb.),
se použije tento zákon, je citované ustanovení ustanovením procesním upravujícím toliko
postup v řízení v souvislosti se změnou právní úpravy. Za rozhodující pak označil skutečnost,
že nová právní úprava přinesla změnu hledisek pro uplatnění námitek vůči přihlášce ochranné
známky, a to mimo jiné i kritérium místního dosahu, jež vzal stěžovatel při svém rozhodování
v potaz a jež má bezesporu hmotně právní povahu. S ohledem na skutečnost, že věcné
námitky uplatněné žalobcem dne 17. 10. 2002, tj. za účinnosti dříve platného zákona o
ochranných známkách, byly stěžovatelem vyhodnoceny podle právní úpravy nové, a to mimo
jiné také s přihlédnutím k nově stanovenému kritériu místního dosahu, aniž by žalobci bylo
umožněno vyjádřit se k posuzované věci právě s ohledem na toto nové kritérium, dospěl
Městský soud v Praze k závěru, že žaloba je důvodná. Stěžovatelovu námitku ohledně „déle
trvajícího kontinuálního užívání“ sporného označení „B.“ označil za nepřezkoumatelnou,
neboť uvedené hledisko nevychází ze žádné právní normy a ze samotného rozhodnutí ani není
zřejmé, jak k němu stěžovatel dospěl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti [§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.] a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie [§105 odst. 2 s. ř. s.].
K vlastním kasačním námitkám je Nejvyšší správní soud nucen předeslat,
že posouzení zaměnitelnosti ochranných známek je věcí správního orgánu, tedy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto není oprávněn na místo zjištěného skutkového stavu postavit
vlastní skutková zjištění. S ohledem na takto vymezené meze soudního přezkumu se Nejvyšší
správní soud musel omezit pouze na zkoumání, zda-li úsudek stěžovatele je logicky možným
závěrem vycházejícím z premis, které byly jeho rozhodnutími nastoleny. Z obsahu
napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel posuzoval zaměnitelnost
předmětných ochranných známek mimo jiné i z hlediska místního dosahu, opírajíc
se o ustanovení §52 zákona o ochranných známkách, dle kterého se pro řízení o přihláškách,
která neskončila přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použije tento zákon. Účinky
procesních úkonů učiněných v těchto řízeních zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně
podle tohoto zákona.
Jakkoliv tedy ochranné známky zapsané podle dříve platných předpisů zůstanou
zachovány i za platnosti nového zákona, umožňuje výše citované ustanovení, aby řízení
o přihláškách, která dosud pravomocně neskončila, byla dokončena podle tohoto zákona.
Nová právní úprava se v souladu s citovaným ustanovením aplikuje přiměřeně. Porovnáním
ustanovení §7 zákona o ochranných známkách a ustanovení §9 dříve platného zákona
o ochranných známkách je zcela zřejmé, že institut námitek je nově upraven a doznal změn
jak co do obsahu, náležitostí k prokázání námitkových důvodů, tak i terminologie.
V souladu s ustanovením §9 odst. 1 písm. d) dříve platného zákona o ochranných
známkách může proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku ve lhůtě tří měsíců
od zveřejnění podat u úřadu zdůvodněné námitky podnikatel, zapsaný před datem podání
přihlášky do obchodního nebo obdobného rejstříku, jestliže jeho obchodní jméno, nebo jeho
podstatná část, je shodné nebo zaměnitelné se zveřejněným označením a jestliže vyrábí stejné
nebo podobné výrobky nebo poskytuje stejné nebo podobné služby, pro které je zveřejněné
označení přihlášeno, nebo jsou takové výrobky předmětem jeho obchodní činnosti.
V souladu s ustanovením §7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách
se přihlašované označení nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné
známky do rejstříku podaných u úřadu uživatelem nezapsaného označení nebo jiného
označení užívaného v obchodním styku pro shodné nebo podobné výrobky nebo služby, které
je shodné s přihlašovaným označením nebo je mu podobné, pokud označení nemá místní
dosah a právo k tomuto označení vzniklo před dnem podání přihlášky.
Porovnáním citovaných ustanovení je zřejmé, že kritérium místního dosahu
je kritériem novým, zavedeným až s účinností od 1. 4. 2004. V námitkovém řízení vedeném
podle dříve platného zákona o ochranných známkách žalobce nemohl předvídat, které
skutečnosti budou mít nově povahu právních skutečností rozhodných pro jeho práva
a povinnosti, neboť ohledně tohoto kritéria neměl ani povinnost tvrzení, ani povinnost
důkazní. Žalobce tak mohl důvodně předpokládat, že pro úspěšné namítnutí postačí
jím předložené důkazy, případně nést následky, pokud by tomu tak v rámci jemu známých
kritérií nebylo. Bylo-li kritérium „místního dosahu“ jedním z důvodů, pro které stěžovatel
námitky zamítl, aniž by dal žalobci, tj. společnosti B. s .r. o., jakoukoliv možnost
se ke splnění tohoto kritéria vyjádřit, porušil tím jedno z jeho základních procesních práv,
a to právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
S ohledem na výše uvedené nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit závěru
stěžovatele, že žalobce, ačkoliv měl v řízení o námitkách povinnost tvrzení, neprokázal,
že přihlašované označení zasahuje do starších práv namítajícího, pokud z napadeného
rozhodnutí vyplývá, že důvodem pro zamítnutí námitek bylo mimo jiné i neprokázání
územního dosahu namítaného označení.
Nejvyšší správní soud souhlasí také s odmítnutím námitky koncentrace řízení
městským soudem jako námitky ryze formalistické, a to právě s ohledem na změnu hmotného
práva.
Pojmovým znakem „koncentrační zásady“ je vždy rozlišení vlastního procesního
instrumentu od jeho skutkových a právních důvodů a zákonné stanovení, že v určité lhůtě
se již také musí zformovat okruh buď skutkových nebo právních výtek, případně obou,
s tím, že po uplynutí této lhůty už nemá předestření nových skutkových tvrzení nebo nových
právních důvodů právní význam. V posuzovaném případě se však jedná o situaci, kdy důkazní
povinnost, na kterou by se ve světle nové právní úpravy zásada koncentrace řízení
nepochybně vztahovala v rozhodné době, tj. v době námitkového řízení, neexistovala
a považoval-li ji stěžovatel při svém rozhodování za důvodnou, měl i po uplynutí zákonem
stanovené lhůty vyzvat žalobce k předložení relevantních důkazů a umožnit mu tak unést
své důkazní břemeno. Výše uvedený postup není zákonem o ochranných známkách žádným
způsobem vyloučen. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že v době častých,
podstatných proměn práva je nutné vykládat intemporální konflikty starého a nového práva
tak, aby bylo účastníkům řízení umožněno realizovat jejich procesní práva a nikoliv
aby realizace těchto práv byla nadměrně, v důsledku formalistického postupu správních
orgánů, ztížena či dokonce odmítnuta.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost jako
nedůvodnou, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, žalobce nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl. Soud proto
rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu