ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.32.2005
sp. zn. 7 As 32/2005 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci
stěžovatele Národního bezpečnostního úřadu, se sídlem v Praze 5, Na Popelce 2/16,
za účasti L. J., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Národní 25, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 7. 12. 2004, č. j. 6 Ca 153/2004 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen zaplatit účastnici řízení Libuši Jenyšové na náhradě
nákladů řízení částku 1 0 7 5 K č do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, č. j. 6 Ca 153/2004 - 53, zamítl
žalobu účastnice L. J. proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále
jen „NBÚ“) ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2330/2004-NBÚ/07-SO, kterým byla zamítnuta stížnost
proti oznámení NBÚ ze dne 29. 3. 2004, č. j. 9962/2004-NBÚ/PFO-P, o nevydání osvědčení
pro styk s utajovanými skutečnostmi. Městský soud v odůvodnění rozsudku především uvedl,
že přezkoumání napadeného rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 3. 6. 2004 Kolegiem na úseku
ochrany utajovaných skutečností (dále jen „Kolegium“) a vydání zamítavého rozhodnutí
tohoto Kolegia ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. Kl 42/2004, o opravném prostředku účastnice
nebrání soudnímu přezkumu. Je tomu tak proto, že nebyly splněny zákonné podmínky
pro vyslovení překážky věci pravomocně rozhodnuté, protože rozhodnutí Kolegia, vzhledem
k odlišné úpravě procesních předpisů o řízení (§77a až 77k zákona č. 148/1998 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) i vzhledem k tomu, že zákon předpokládá jak rozhodnutí Kolegia,
tak i rozhodnutí soudu, nezakládá nedostatek podmínky řízení bránící věcnému přezkoumání
napadeného rozhodnutí soudem. Ve věci samé pak městský soud dospěl k závěru, že písemné
materiály, na základě nichž bylo v tomto případě rozhodováno, obsahují dostatek podkladů,
ze kterých bylo možno zjistit úplný skutkový stav potřebný pro rozhodnutí. Městský soud
však žalobu zamítl, neboť existují doklady, které vzbuzují určitou pochybnost o bezpečnostní
způsobilosti účastnice, jež vylučuje vydání požadovaného osvědčení.
V kasační stížnosti podané proti rozsudku městského soudu stěžovatel především
vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu, že v tomto případě nebyla dána překážka
věci rozhodnuté. Tuto překážku spatřuje v tom, že nejsou splněny jiné podmínky řízení podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a nikoliv v tom, že by soud již v téže věci rozhodl.
Existence vykonatelného rozhodnutí Kolegia totiž založilo překážku věci fakticky
již rozhodnuté. Samo Kolegium považuje svá rozhodnutí za rozhodnutí nezávislého tribunálu
ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ostatně pokud
by zákonodárce nepovažoval Kolegium za nezávislý tribunál, bezpochyby by připustil,
aby i jeho rozhodnutí podléhalo soudnímu přezkumu. Tak tomu však není. Naopak soudní
přezkoumávání rozhodnutí Kolegia je výslovně vyloučeno. V této věci proto mělo
být respektováno rozhodnutí nezávislého Kolegia, které rozhodovalo jako první v pořadí.
Pokud by však jednal a rozhodoval jako první soud, nemohlo by jednat naopak Kolegium.
Neposouzení vykonatelného rozhodnutí Kolegia jako překážky věci rozhodnuté proto
vyvolává značnou právní nejistotu. Z těchto důvodů by proto měl být jak Kolegiem,
tak i soudem vzájemně respektován závěr ve věci samé, který byl vydán dříve. Městský soud
tak vydáním zamítavého rozsudku nesprávně posoudil právní otázku vztahu dvou nezávislých
orgánů přezkumu rozhodnutí o zamítnutí stížnosti (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.), nevzal
v úvahu, že chyběla podmínka řízení se zřetelem k existenci překážky věci již rozhodnuté
(§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ) a nevypořádal se se všemi důvody, pro které neodmítl žalobu
(§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Stěžovatel má za to, že se zřetelem na uvedenou problematiku
jsou dány důvody pro to, aby věc byla předložena Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti
ustanovení §73 odst. 2 či ustanovení §77a až §77 k zákona č. 148/1998 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných skutečností“). Proto se domáhal,
aby byl rozsudek městského soudu zrušen a žaloba účastnice odmítnuta.
Účastnice ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že byla poučena o tom, že proti
napadenému rozhodnutí ředitele NBÚ může podat jak opravný prostředek ke Kolegiu,
tak i správní žalobu k příslušnému soudu. Městský soud správně vycházel ze základního
ústavního principu vyplývajícího z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle
něhož všechna rozhodnutí orgánů veřejné správy zakládající práva účastníka řízení podléhají
soudnímu přezkumu s výjimkou těch, které vyloučí zákon. Za této situace by byl závěr
o nepřípustnosti soudního přezkumu s poukazem na to, že již proběhlo řízení u Kolegia,
jednoznačným porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Účastnici by tak bylo odňato právo výslovně stanovené tímto článkem
a zákonem. Rozhodnutí Kolegia tak vzhledem k odlišné úpravě procesních předpisů
i vzhledem k tomu, že zákon předpokládá vydání rozhodnutí tohoto orgánu i rozhodnutí
soudní, nezakládá nedostatek podmínky řízení bránící věcnému přezkoumání napadeného
rozhodnutí soudem. Se zřetelem k uvedenému navrhla účastnice, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu spisu vyplývá, že NBÚ oznámil dne 29. 3. 2004 pod
č. j. 9962/2004-NBÚ/PFO-P účastnici, že ji nevydává osvědčení pro styk s utajovanými
skutečnostmi. Rozhodnutím ředitele NBÚ ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2330/2004-NBÚ/07-SO,
byla zamítnuta stížnost účastnice proti uvedenému oznámení o nevydání osvědčení. V tomto
rozhodnutí byla účastnice poučena, že ve lhůtě 15dnů ode dne doručení může podat jednak
opravný prostředek, o němž přísluší rozhodovat Kolegiu na úseku ochrany utajovaných
skutečností a jednak žalobu, o níž přísluší rozhodovat příslušnému krajskému soudu.
Rozhodnutím Kolegia ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. Kl 42/2004, byl zamítnut opravný
prostředek účastnice proti rozhodnutí ředitele NBÚ s poučením, že proti tomuto rozhodnutí
není přípustný opravný prostředek.
Již Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 11/04, kterým
zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů ustanovení §77k odst. 6 zákona
o ochraně utajovaných skutečností konstatoval, že Kolegium nedostojí nárokům na materiálně
chápaný soud předvídaný čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto
argumentace, že rozhodnutí Kolegia představuje překážku věci soudem již rozhodnuté
(rei iudicatae) je z ústavního pohledu neudržitelná. Současně Ústavní soud též konstatoval,
že jakkoliv řízení před Kolegiem umožňuje dosáhnout ochrany zájmu na bezpečnosti, není
způsobilé dostát nárokům čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zajistit soudní
ochranu právům, jež mohla být v souvislosti s bezpečnostním prověřováním dotčena. Tento
cíl umožňuje nejlépe dosáhnout soudní přezkum, jehož roli není sto nahradit přezkum
prováděný Kolegiem.
V rozhodné době umožňovalo ustanovení §73 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných
skutečností k žalobě účastníka řízení soudní přezkum rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne
3. 6. 2004, č. j. 2330/2004-NBÚ/07-SO, a ustanovení §77a odst. 1 citovaného zákona
pak umožňovalo přezkoumání téhož rozhodnutí k opravnému prostředku účastníka řízení
Kolegiem. Účastnice v předmětné věci byla také v souladu s těmito ustanoveními řádně
poučena o možnostech přezkumu uvedeného rozhodnutí ředitele NBÚ právě v tomto
rozhodnutí. Zákon o ochraně utajovaných skutečností v té době nijak neupravoval vzájemný
vztah řízení před Kolegiem a před krajským, resp. městským, soudem. Z ustanovení §73
odst. 2 a §77a až §77k zákona o ochraně utajovaných skutečností nebylo možno dovodit
ani přednost některého z uvedených řízení s tím, že druhé pak aplikovat nelze a řízení před
Kolegiem se řídilo odlišnými procesním předpisy (§77a až §77 k citovaného zákona)
než řízení před soudem (s. ř. s.).
Podle názoru Nejvyššího správního soudu není v rozhodnutí Kolegia
ze dne 19. 7. 2004 jiná neodstranitelná překážka řízení, která bránila městskému soudu
v rozhodnutí o žalobě podané účastnicí, byť jak rozhodnutí Kolegia, tak i rozsudek městského
soudu byly vydány ve vztahu k témuž rozhodnutí ředitele NBÚ.
Nejvyšší správní soud nemůže přehlédnout, že zákon o ochraně utajovaných
skutečností v rozhodné době předpokládal přezkoumání rozhodnutí ředitele
NBÚ jak Kolegiem na základě opravného prostředku účastníka řízení, tak i příslušným
soudem na základě žaloby účastníka řízení, aniž by stanovil přednost některého z uvedených
řízení s tím, že druhé pak aplikovat nelze. Jestliže i řízení před Kolegiem a městským soudem
bylo v rozhodné době spravováno odlišnými procesními předpisy je z toho zřejmý záměr
zákonodárce umožnit přezkoumání uvedeného rozhodnutí ředitele NBÚ jak v řízení před
Kolegiem, tak i v řízení před správním soudem, opět bez přednosti jednoho z těchto řízení.
Jakkoliv tato úprava budí nejasnosti, není uvedeno, které řízení má proběhnout dříve a není
řešen vztah mezi rozhodnutím Kolegia, které nelze považovat za soud ani v materiálním
pojetí a rozhodnutím soudním, nelze z ní podle názoru Nejvyššího správního soudu vyvodit
nepřípustnost soudního přezkoumání rozhodnutí ředitele NBÚ, a tedy vydání rozsudku
příslušným soudem s poukazem na to, že již toto rozhodnutí bylo přezkoumáno rozhodnutím
Kolegia. Taková úvaha o výluce soudního přezkumu rozhodnutí ředitele NBÚ by byla
v příkrém rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož, kdo tvrdí,
že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud,
aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. V tomto případě
však zákon o ochraně utajovaných skutečností nestanovil jinak, ba naopak, když v ustanovení
§73 odst. 2 výslovně předpokládal a připouštěl soudní přezkum takového rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedenou argumentaci neshledal postup
městského soudu nezákonným, pokud napadeným rozsudkem rozhodl ve věci a žalobu
usnesením neodmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. z důvodu nesplnění jiných
podmínek řízení, jejichž nedostatek je neodstranitelný. Proto kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud neshledal důvody k předložení věci Ústavnímu soudu, protože
již nálezem tohoto soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 11/04, bylo zrušeno dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů ustanovení §77k odst. 6 zákona o ochraně
utajovaných skutečností.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož účastník, měl-li ve věci úspěch, má proti druhému účastníkovi právo na náhradu
všech nákladů řízení, pokud je vynaložil důvodně. Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti
úspěch neměl a účastnici, která měla ve věci úspěch vznikly náklady řízení v souvislosti
s právním zastoupením advokátem v tomto řízení. Nejvyšší správní soud proto uložil
povinnost stěžovateli, aby zaplatil účastnici na náhradě nákladů řízení částku 1075 Kč, a to za
jeden úkon právní služby za 1000 Kč, kterým je vyjádření ke kasační stížnosti, podle
ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů a náhrada hotových výdajů 75 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 citované
vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu