ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.45.2005
sp. zn. 7 As 45/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci
stěžovatelky Ing. V. Š., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem
v Praze 1, Štěpánská 20, za účasti Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1,
Mariánské náměstí 2, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 8. 3. 2005, č. j. 8 Ca 25/2004 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2005, č. j. 8 Ca 25/2004 - 35, byla
odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru
stavebního (dále jen „magistrát“) ze dne 16. 12. 2003, č. j. MHMP-170814/2003/OST/Kš,
kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 15,
odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“) ze dne 8. 9. 2003, č. j. OV 03/50/Pul o zastavení
řízení o odstranění nepovolené stavby zahájeného z podnětu správního orgánu. Městský soud
v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že dne 15. 5. 2003 na pozemku p. č. 1914/5
v katastrálním území H. při provádění státního stavebního dohledu bylo zjištěno, že je zde
provedena bez povolení stavba dvou ocelových sloupů, jež slouží jako konstrukce pro osazení
vrat bránící volnému průchodu po komunikaci na tomto pozemku a následně stavební úřad
zahájil z vlastního podnětu řízení o odstranění této nepovolené stavby. Protože
dne 21. 8. 2003 bylo při výkonu státního stavebního dohledu zjištěno, že nepovolená stavba
dvou sloupků je odstraněna, stavební úřad řízení zastavil. Na základě takto zjištěného
skutkového stavu městský soud dovodil, že rozhodnutí o zastavení řízení je procesním
rozhodnutím, kterým správní orgán dává najevo, že ve věci, tj. o právech a povinnostech
nebude rozhodováno. Tímto rozhodnutím se správní orgán nikterak nedotýká práv
a povinností účastníků řízení a je tedy zřejmé, že rozhodnutí o zastavení řízení nespadá
pod definici rozhodnutí podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. Zastavení řízení je proto úkonem
správního orgánu, který není rozhodnutím ve smyslu shora uvedeném, a je proto ze soudního
přezkoumávání vyloučen. Žaloba stěžovatelky proti takovému úkonu byla proto nepřípustná,
a z toho důvodu byla odmítnuta.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka vyjádřila nesouhlas
se závěrem městského soudu s tím, že ji podává podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) a
e) s. ř. s. Namítala, že se městský soud nezabýval meritem její žaloby v celé šíři, protože
se v odůvodnění svého usnesení vypořádal pouze s rozhodnutím odvolacího správního orgánu
ze dne 16. 12. 2003. Nevzal přitom v úvahu, že v souvislosti s vyslovením nicotnosti nebo
nezákonnosti správního rozhodnutí je podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci, oprávněna domáhat se náhrady škody, vzniklé
jí v příčinné souvislosti s takovým rozhodnutím. Zrušení takového rozhodnutí je přitom
conditio sine qua non pro pozitivní rozhodnutí o náhradě škody. Z těchto důvodů se domáhala
zrušení napadeného usnesení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Magistrát ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
ze dne 16. 12. 2003, na písemné vyjádření k žalobě a na vyjádření u ústního jednání, jež bylo
konáno u městského soudu. S poukazem na skutečnosti tam uvedené navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud vychází z toho, že i v řízení o kasační stížnosti se soud řídí
přísnou dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení
§106 odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí
a uvést, z jakých důvodů (skutkových a právních) toto rozhodnutí napadá a považuje výroky
tohoto rozhodnutí za nezákonné. Rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvedení skutkových
a právních důvodů pak znamená povinnost stěžovatele tvrdit, že soudní rozhodnutí nebo jeho
část odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu, který má charakter předpisu
právního a toto tvrzení také odůvodnit. Činnost kasačního soudu je pak ohraničena takto
vymezeným rámcem a tento soud se musí omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí
jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). I při nejmírnějších požadavcích proto musí být z kasační stížnosti
poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má kasační soud napadené soudní
rozhodnutí zkoumat, přičemž soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné
nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Ve smyslu výše uvedeném přezkoumal Nejvyšší správní soud stížní bod, v němž
stěžovatelka vytýká městskému soudu, že se nezabýval meritem její žaloby v celé šíři, neboť
se v odůvodnění svého usnesení vypořádal pouze s rozhodnutím odvolacího správního
orgánu. Nejvyšší správní soud se s tímto názorem stěžovatelky neztotožňuje. Pod pojmem
rozhodnutí vydané ve správním řízení je nutno, proběhlo-li řízení ve dvou instancích, chápat
rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně jako jeden celek. V dané věci bylo
rozhodnutí správního orgánu I. stupně po zamítnutí odvolání stěžovatelky současně
odvolacím orgánem potvrzeno a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tak tvořilo jeden
celek. Městský soud se proto z tohoto důvodu při přezkoumávání rozhodnutí magistrátu
zabýval, a musel zabývat, nejen tímto rozhodnutím, ale i rozhodnutím správního orgánu
I. stupně. Na tomto závěru nemění nic ani ustanovení §69 s. ř. s., které vyjadřuje jen to, že
žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, v tomto případě tedy
magistrát, proti jehož rozhodnutí žaloba směřuje. Z toho ustanovení však nelze dovozovat, že
by se městský soud zabýval jen rozhodnutím odvolacího orgánu.
Městský soud nemohl ani rušit oznámení stavebního úřadu o zahájení řízení
o odstranění stavby, jak požadovala stěžovatelka, protože toto oznámení není rozhodnutím.
Podle ustanovení §4 odst. 1 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o a) žalobách
proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem
územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným
orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen "správní orgán"), b) ochraně proti
nečinnosti správního orgánu, c) ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu,
d) kompetenčních žalobách. Podle odst. 2 citovaného ustanovení soudy ve správním
soudnictví dále rozhodují a) ve věcech volebních a ve věcech místního referenda,
b) ve věcech politických stran a politických hnutí, c) o zrušení opatření obecné povahy nebo
jeho částí pro rozpor se zákonem. Z uvedeného vyplývá, že městský soud neměl pravomoc
ke zrušení oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby. Ostatně toto oznámení
nezakládalo, neměnilo, nerušilo ani závazně neurčovalo hmotná práva nebo povinnosti
stěžovatelky. Zahájené správní řízení o odstranění stavby proto muselo být ukončeno
vydáním správního rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí o zastavení řízení, proti němuž
směřovala žaloba.
Stejně tak městský soud nemohl vyslovit, že je nicotné správní řízení o odstranění
stavby vedené stavebním úřadem, jak požadovala v žalobě stěžovatelka. Je tomu tak proto,
že v pravomoci městského soudu je vyslovit pouze nicotnost rozhodnutí (§76 odst. 2 s. ř. s.)
a nikoliv nicotnost správního řízení.
Nevyjádřil-li se městský soud v odůvodnění napadeného usnesení explicitně
k nedostatku své pravomoci, pokud jde o požadavky stěžovatelky týkající se zrušení
oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby, vyslovení nicotnosti správního řízení
o odstranění stavby, nelze z toho, za situace, když žalobu odmítl, dovodit nezákonnost tohoto
usnesení.
Nejvyšší správní soud se výslovně nezabýval povahou rozhodnutí o zastavení řízení
o odstranění stavby ani právním závěrem městského soudu, který vedl k odmítnutí žaloby,
tedy tím, že rozhodnutí o zastavení řízení v této věci není rozhodnutím podle §65 odst. 1
s. ř. s., které by zakládalo, měnilo, rušilo nebo závazně určovalo hmotná práva či povinnosti
stěžovatelky, a to proto, že stěžovatelka v kasační stížnosti neoznačila v uvedeném směru
rozsah napadení usnesení městského soudu a neuvedla, z jakých důvodů (skutkových
a právních) toto usnesení napadá a považuje výroky tohoto rozhodnutí za nezákonné. Jelikož
stěžovatelka ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. činnost Nejvyššího správního soudu
neohraničila rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové
a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí), nemohl Nejvyšší správní soud
při zachování dispoziční zásady přezkoumat správnost závěrů městského soudu, který žalobu
odmítl.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodným ani tvrzení stěžovatelky, že zrušení
rozhodnutí je conditio sine qua non pro pozitivní rozhodnutí o náhradě škody. Tato námitka
především nemá žádnou právní relevanci ve vztahu k nezákonnosti správního či soudního
rozhodnutí, protože z ní nelze vysledovat rozsah napadení soudního rozhodnutí,
ani to, z jakých důvodů toto rozhodnutí napadá. Námitka spíše vyjadřuje přání a potřebu
stěžovatelky, jež sleduje zrušení správního i soudního rozhodnutí.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst.1 s. ř. s. kasační stížnost
zamítl. O kasační stížnosti rozhodl rozsudkem bez jednání, protože mu takový postup
umožňuje ustanovení §109 odst.1 s .ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
s. ř. s., když stěžovatelka ve věci úspěch neměla a magistrátu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu