ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.56.2005
sp. zn. 7 As 56/2005 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
F. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Jurčou, advokátem se sídlem v Opavě, Masarykova tř. 27,
za účasti 1) Krajského úřadu Zlínského kraje, se sídlem ve Zlíně, tř. T. Bati 3792, 2) J. Š. a
3) I. Š., v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 12. 1. 2005, č. j. 30 Ca 253/2002 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou kasační stížností ze dne 19. 2. 2005, doplněnou dne
13. 5. 2005, domáhal zrušení shora uvedeného pravomocného rozsudku Krajského soudu
v Brně, kterým soud zamítl jako nedůvodnou žalobu proti rozhodnutí Okresního úřadu U. H.,
referátu regionálního rozvoje, ze dne 26. 6. 2002, č. j. R 37/2002. Tímto rozhodnutím bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu – odboru stavebního
úřadu a územního plánování v U. B. (dále jen „stavební úřad“), ze dne 20. 3. 2002,
č. j. STAV/422/01, kterým tento dodatečně povolil stavebníku M. M., bytem U. B., T. 855,
dle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), stavební úpravy rodinného
domu č. p. 80 na pozemku parcelní č. st. 257/1 včetně stavební úpravy jímky, zděného
a drátěného oplocení, odstavné plochy ze zámkové dlažby, vodovodní přípojky a dešťové
kanalizace na pozemku parcelní č. 257/2 v k. ú. T.
Krajský soud považoval žalobu za nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že napadeným
rozhodnutím žalovaného došlo ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona
k legalizaci nepovolené rekonstrukce výše uvedeného rodinného domu, když stavebník
dodatečně prokázal soulad stavebních úprav s veřejným zájmem a správní orgány při svém
rozhodování vycházely z přesně a úplně zjištěného skutkového stavu.
Stěžovatel uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“),
a namítá tak vady řízení před správním orgánem, které mohly ovlivnit zákonnost rozhodnutí.
Stěžovatel zejména uvádí, že skutková podstata, ze které správní orgány ve správním
řízení vycházely, nemá oporu ve spisech, a pro tyto vady řízení před správním orgánem, které
mohly ovlivnit zákonnost rozhodnutí, měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Namítá zejména to, že stavebník M. M. neprokázal soulad
stavebních úprav s veřejným zájmem, neboť veřejným zájmem není upřednostňovat jednu
osobu vůči jiné, a dále, že ve správním spise není doklad o dohodě vlastníků obou pozemků
(p. č. 257/1 a p. č. 272) mezi M. M. a jím, která měla být protokolárně doložena.
Za nesprávné pokládá rovněž tvrzení, že pozemek p. č. 257/1 za rodinným domem
č. 80 je ve vlastnictví M. M. Pozemek byl dříve očíslován parcelním číslem 57/3 ve výměře
95 m
2
– zastavěná plocha, což je celé zastavěno rodinným domem č. p. 80, a proto není
možné, aby na pozemku mohlo být provedeno oplocení. Na základě kupní smlouvy, která je
založena ve spise, je stěžovatel majitelem pozemku p. č. 1/64 o výměře 138 m
2
, dle nového
označení pozemku p. č. 272, kdy dle stěžovatele došlo jen k přečíslování parcel, avšak
stěžovatel je majitelem pozemku o výměře pouze 106 m
2
. Nikde ve spise není vysvětlen
rozdíl 32 m
2
. Tvrzení o opravě operátu z roku 1983 a protokoly z místního šetření, které
údajnou opravu operátu prokazují, však nejsou obsahem spisu a nejsou zde ani doloženy
soupisy parcel a odsouhlasených náčrtků vyznačených červeně, nejsou ani zapsány do výkazů
změn a podepsány skutečnými vlastníky nemovitostí.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
J. a I. Š. podáním ze dne 30. 6. 2005 vyjádřili souhlas s obsahem kasační stížnosti
stěžovatele.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že stavební úřad v rámci výkonu státního stavebního dohledu ve dnech 6. 6. 2000
a 20. 2. 2001, u rodinného domu č. p. 80 v k. ú. T. (dále také „rodinný dům“), zjistil, že jsou
prováděny stavební úpravy septiku bez příslušného povolení, a dále že jsou prováděny
stavební úpravy nad rámec ohlášení ze dne 24. 5. 2000 (např. vybudování příčky, která
odděluje vstupní část rodinného domu a koupelnu, nové rozvody elektroinstalace, omítání
stěn….). Dále bylo zjištěno, že na pozemku p. č. 257/2, který je ve vlastnictví města U. B., je
umístěn sloupek oplocení. Na základě výše uvedeného zahájil stavební úřad dne 5. 3. 2001
řízení o odstranění nepovolené změny stavby, vyzval stavebníka M. M., aby prokázala,
že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli
a záměry územního plánování, s obecnými technickými požadavky, a současně řízení přerušil.
Dne 11. 6. 2001 podala M. M. žádost o dodatečné povolení stavby. K žádosti následně
doložila veškeré požadované podklady včetně stanoviska útvaru městského architekta,
že dodatečné povolení stavby je v souladu se záměry a cíli územního plánování.
Dne 20. 9. 2001 byla na stavební úřad doložena také smlouva o výpůjčce, uzavřená téhož
dne mezi Městem U. B. a M. M.
V následném námitkovém řízení byly vzneseny námitky vlastníků sousedních
pozemků, které byly občanskoprávního charakteru. Stavební úřad rozhodnutím,
ze dne 14. 11. 2001, č. j. STAV/422/01, odkázal účastníky s jejich námitkami ve smyslu
ustanovení §137 odst. 2 stavebního zákona na soud. K předložení důkazu o tom, že byl
k soudu příslušný návrh podán, pak určil lhůtu 45 dnů od právní moci předmětného
rozhodnutí a současně řízení přerušil. Důkaz o zahájení soudního řízení však účastníci
ve lhůtě stanovené stavebním úřadem nepředložili.
Dne 20. 3. 2002 stavební úřad rozhodnutím č. j. STAV/422/01 dodatečně povolil
dle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úpravy domu č. p. 80
v k. ú. T. na pozemku p. č. 257/1 včetně stavební úpravy jímky, zděného a drátěného
oplocení, odstavné plochy ze zámkové dlažby, vodovodní přípojky a dešťové kanalizace,
za podmínek v rozhodnutí výslovně uvedených. Mezi podmínky stanovené v rozhodnutí patří
zejména povinnost dodržovat obecné stavební předpisy, předpisy týkající se bezpečnosti práce
a technických zařízení při stavebních pracích, dodržování povinností původce odpadů
dle zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, dokončit stavbu přesně dle projektové dokumentace
zpracované Ing. M. V., ČKAIT – 1301050 ( červen 2001), která tvoří přílohu předmětného
rozhodnutí. V projektové dokumentaci je řešena úprava celého rodinného domu a stodoly,
která na rodinný dům navazuje. Oplocení za rodinným domem na pozemku p. č. 257/1 bude
drátěné, výšky 1, 60 m, připevněné na ocelových sloupcích osazených v betonu. Před
rodinným domem na pozemku p. č. 257/2 bude umístěno oplocení na zděné podezdívce výšky
1, 80 m.
Námitky stěžovatele ve věci nesouhlasu s drátěným oplocením za rodinným domem,
ve věci nesouhlasu se snímkem z katastrální mapy ze dne 5. 5. 2001 a ve věci odstranění
stavby rodinného domu žalovaný zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti v rámci uplatněného důvodu [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.],
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Stěžovatelem uplatněné důvody se opírají o tvrzení, že skutková podstata, ze které
žalovaný a stavební úřad vycházely, nemá oporu ve spisech. Své tvrzení opírá o skutečnost,
že nebyl prokázán soulad stavebních úprav s veřejným zájmem, neboť veřejným zájmem není
upřednostňovat jednu osobu vůči jiné, a dále, že ve správním spise není dohoda vlastníků
obou pozemků (p. č. 257/1 a p. č. 272), která měla být protokolárně doložena. Ve spise chybí
protokoly o místním šetření Katastrálního úřadu U. H., pracoviště U. B. související s opravou
operátu z roku 1983. Za nesprávné pokládá rovněž tvrzení, že pozemek p. č. 257/1
za rodinným domem č. 80 je ve vlastnictví M. M.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, zda stavebník M. M. prokázal
soulad stavebních úprav s veřejným zájmem. Podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění této stavby
nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění
stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem,
zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými
technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými
zvláštními předpisy, a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její
dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem
v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Nejvyšší správní soud
má za to, že má-li být v řízení vedeném podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b), věta druhá,
stavebního zákona zkoumán veřejný zájem, musí se tak stát především z hlediska kritérií,
jež jsou v tomto ustanovení demonstrativně vypočtena. Veřejný zájem představuje těžko
vymezitelnou a obtížně ohraničitelnou kategorii. Obsah pojmu veřejný zájem je však
ve stavebním právu při povolování staveb, jakož i při jejich dodatečném povolování,
zhmotněn právě prostřednictvím požadavků vyplývajících z územně plánovací dokumentace,
cílů a záměrů územního plánování, obecných technických požadavků na výstavbu,
technických požadavků na stavby a zájmů chráněných zvláštními předpisy. Právě stanovením
uvedených požadavků je sledováno naplnění veřejného zájmu.
Ze správního spisu je patrno, že stavebník M. M. současně se žádostí o dodatečné
povolení změn předložil stanovisko městského architekta U. B. ze dne 11. 6. 2001, ve kterém
je uvedeno, že dodatečné povolení stavebních úprav předmětného rodinného domu není
v rozporu s platným územním plánem sídelního útvaru U. B. Současně bylo stavebníkem
předloženo také prohlášení autorizovaného inženýra pro pozemní stavby Ing. M. V., ve
kterém je uvedeno, že stavební úpravy jsou souladu s vyhláškou č. 137/1998 Sb., o obecných
technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“),
zejména v souladu s ustanovením §4 odst. 1 vyhlášky, neboť stavební úpravy nenarušují
architektonický charakter prostředí, a ani provoz rodinného domu nijak nenaruší pohodu
bydlení okolních rodinných domů. Tímto stavebník prokázal, že stavba je v souladu
s veřejným zájmem, zejména územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního
plánování, s obecnými technickými požadavky na výstavbu. Postup krajského soudu, jakož i
správních orgánů, které v daném případě při posouzení případnosti rozhodnutí o dodatečném
povolení stavby zkoumaly především splnění předpokladů uvedených v cit. ustanovení,
odpovídá zákonu, a proto Nejvyšší správní soud se s ním ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce zpochybňující vlastnictví
stavebníka k pozemku p. č. 257/1 za domem, spočívající v odmítnutí obnovy operátu z roku
1983 s tím, že protokoly z příslušného místního šetření katastrálního úřadu nejsou obsahem
spisu a nejsou zde ani doloženy soupisy parcel a odsouhlasených náčrtků vyznačených
červeně, nejsou zapsány do výkazů změn a podepsány skutečnými vlastníky. Z písemnosti
Katastrálního úřadu v U. H., pracoviště U. B. (dále jen „katastrální úřad“), ze dne 9. 7. 2001,
č. j. OR 21/2001 Te., vydané na základě žádosti stěžovatele o opravu operátu, vyplývá, že
stěžovatel se domníval, že uvedený pozemek p. č. 257/1, který je ve vlastnictví M. M., má
nesprávně zvětšenou výměru. Katastrální úřad šetřením zjistil, že v roce 1983 byly v dané
lokalitě zahájeny práce na obnově operátu, obnova operátu proběhla v souladu se zákonem a
ke změně výměr došlo v důsledku zpřesnění výměry parcely novým výpočtem. Stěžovatel se
změnou výměry v důsledku obnovy katastrálního operátu souhlasil a jeho souhlas lze doložit
dokladem katastrálního úřadu z místního šetření v k. ú. T., doručního listu a protokolu
evidovaného pod č. 19, který stěžovatel podepsal. Nejvyšší správní soud tak nemá důvod
považovat výše uvedená tvrzení katastrálního úřadu, určená primárně stěžovateli, za
nesprávná. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že sám stěžovatel na jiném
místě v kasační stížnosti připouští, že s měřením souhlasil, avšak pod nátlakem. Předmětné
tvrzení však žádným způsobem nedoložil.
Stěžovatelovo tvrzení o chybějící dohodě obou vlastníků pozemku, která musí
být ve spise protokolárně doložena, je nepřezkoumatelné. Stěžovatel žádným způsobem
neuvedl, z jakého důvodu by měl spis obsahovat protokolární dohodu a co by tato dohoda
měla obsahovat. Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že ze šetření
katastrálního úřadu vyplynulo, že v případě pozemku evidovaného na listu vlastnictví
č. 651 v katastrálním území T. ve vlastnictví stěžovatele, ani v případě sousedního pozemku
p. č. 257/1 ve vlastnictví stavebníka M. M., nebyly zjištěny žádné chybné údaje katastru, které
by mohly být dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/2000 Sb. opraveny.
V oznámení o neprovedení opravy proto uvedl, že změnu výměry pozemku by mohl zapsat
jen na základě vzájemné dohody vlastníků obou sousedících pozemků, která by byla
protokolárně doložena. Měl-li stěžovatel na mysli právě tuto dohodu, pak nezbývá než
konstatovat, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by takovou dohodu stěžovatel se
stavebníkem uzavřel, a proto nemohla být ani součástí spisového materiálu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost jako
nedůvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, krajskému úřadu v souvislosti s řízením o kasační stížnosti
stěžovatele žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu