ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.65.2005
sp. zn. 7 As 65/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky České televize, se sídlem v Praze 4 - Kavčí Hory, Na Hřebenech II,, za účasti
Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 10, Krátká 10, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2005, č. j. 8 Ca 144/2005 - 35,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2005, č. j. 8 Ca 144/2005 - 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2005, č. j. 8 Ca 144/2005 - 35,
byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
(dále jen „Rada“) ze dne 15. 3. 2005, č. j. Rpo/13/05/884, jímž byla stěžovatelce uložena
pokuta ve výši 50 000 Kč za porušení ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“). Městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl, že právní názor Rady je podle jeho názoru v souladu se zákonem
o vysílání. Citovaný zákon výslovně rozlišuje pojem reklamy na straně jedné a označení
sponzora na straně druhé, takže je zřejmé, že tyto pojmy nelze zaměňovat. Kritériem
pro rozlišení mezi těmito pojmy je podle názoru městského soudu věcný obsah vysílaného
sdělení, nikoliv jeho formální označení. V daném případě se porušení citovaného ustanovení
zákona o vysílání měla stěžovatelka dopustit tím, že dne 1. 11. 2004 v 6:37 hod na programu
ČT 1 odvysílala reklamu, která nebyla zřetelně zvukově, obrazově, či zvukově-obrazově
oddělena od ostatních částí programu. Reklama vypadala tak, že na obrazovce je stylizovaná
silnice, stromy v pozadí, nápis „Řešení podzimního nachlazení vám přináší sponzor pořadu
S.“, na křižovatku přijíždí sanitní vůz s nápisem S.; další nápis „Dáváme přednost uzdravení“,
záběr na balení léku, dole informace o léku, nahoře odkaz na teletextovou stránku 805; za
zvuku motoru znějí slova „Řešení podzimního nachlazení vám přináší sponzor pořadu S.“;
ozve se výstražný signál sanitního vozu a slova „Dáváme přednost uzdravení! S.!“ Městský
soud s poukazem na znění ustanovení §2 odst. 1 písm. l) a o) zákona o vysílání má za to, že
ačkoliv se v případě obou institutů může jednat o propagaci výrobků sponzora, jen reklama
smí směřovat k podpoře jejich prodeje, nákupu nebo pronájmu. Naproti tomu označení
sponzora takovou povahu mít nesmí, a nemůže tedy obsahovat reklamní prvky. Jinak by
překračovalo meze pouhého označení sponzora a stalo by se reklamou se všemi právními
důsledky z toho vyplývajícími. V projednávané věci není sporu o tom, že stěžovatelka byla
povinna sponzorovaný pořad označit oznámením ve smyslu ust. §53 odst. 1 zákona o
vysílání, ale i při plnění této povinnosti musela dbát na to, aby neporušila povinnosti
vyplývající z jiných právních norem. Byla tedy povinna dbát na to, aby jí použitá forma
označení sponzora neodporovala právní úpravě vysílání reklamy. Rada dospěla k závěru, že
znění sloganů obsahuje prvky vybízející k akci, a má tedy reklamní charakter, a z tohoto
důvodu je na předmětné označení sponzora nutno pohlížet jako na reklamu. S tímto názorem
vyjádřil městský soud souhlas maje za to, že předmětný slogan vybízí k pořízení avizovaného
výrobku. Městský soud se zcela ztotožnil s právní argumentací Rady, která je srozumitelně a
v náležité míře vyjádřena v odůvodnění napadeného rozhodnutí a na tuto argumentaci
odkázal. Skutečnost, zda sponzor skutečně požádal o registraci sloganu „Dáváme přednost
uzdravení“ jako ochranné známky označil městský soud pro účely posouzení projednávané
věci za nepodstatnou. Do označení sponzora nelze vkládat reklamu, a to žádným způsobem,
tedy ani formou ochranné známky. V konkrétním případě by tedy nebylo možno použít
ochranné známky obsahující taková slova či slovní spojení, která by vyhovovala definici
reklamy podle ust. §2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání. Městský soud nezpochybnil právo
stěžovatelky používat ochrannou známku v souladu se zákonem o ochranných známkách,
avšak s tím, že musí trvat na tom, že jejím použitím nesmí být porušen jiný právní předpis, tj.
zde zákon o vysílání. I kdyby tedy slogan „ Dáváme přednost uzdravení“ vskutku byl
registrovanou ochrannou známkou, což soud blíže nezjišťoval, nic by to na právním
hodnocení věci nezměnilo.
Stěžovatelka v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě namítala nezákonnost
napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Především vyjádřila nesouhlas s názorem Rady, že použitá ochranná
známka „Dáváme přednost uzdravení“ obsahuje reklamní prvky a je tedy porušením
povinnosti §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Podle stěžovatelky se jednalo o označení
sponzora ve smyslu §53 odst. 1 citovaného zákona. Nevede-li znění příslušných ustanovení
zákona o vysílání vztahujících se k dané otázce k nepochybnému závěru o konkrétní aplikaci
právní úpravy, nelze na ni založit závěr o porušení povinnosti podle příslušných právních
předpisů a uložit správní sankci k tíži určitého subjektu. Ústavní zásada, že státní
moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon pro daný případ
znamená, že ingerence státu v jeho oprávnění stanovit provozovateli vysílání sankční
povinnost podle §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání není na místě, pokud nastala právní
situace, podle níž připadá v úvahu více možností jednání jednotlivce (viz nález Ústavního
soudu II. ÚS 487/2000 Sb.). V daném případě je třeba respektovat označení sponzorovaného
pořadu ochrannou známkou. Úvahu, že majitel ochranné známky je oprávněn používat jako
součást své identifikace v televizním vysílání jen pokud slovní část ochranných známek
neobsahují hodnotící informace a prvky charakteristické pro reklamní sdělení, považuje
stěžovatelka za nesprávnou. Rada překročila svou pravomoc, jestliže si vyhradila právo
posuzovat, zda dotčený subjekt může být označen jako sponzor způsobem, kterým je zapsána
ochranná známka. Stěžovatelka má rovněž za to, že ochrannou známku „Dáváme přednost
uzdravení“ nelze posuzovat jako reklamu a odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivě
nedokládá, že obsah sponzorského vzkazu směřuje k podpoře prodeje či nákupu výrobku.
Na základě těchto předestřených argumentů stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek
byl zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Rada ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila nesouhlas se stěžovatelkou,
že v případě, kdy je pro označení sponzora pořadu zvolena ochranná známka obsahující
zároveň reklamní prvky, je možný jednak výklad, že k označení sponzora došlo v souladu
se zákonem, a jednal výklad, že toto označení obsahuje nepřípustnou reklamu a že je zde tedy
více možností jednání jednotlivce, jejichž volbu musí Rada respektovat a nemůže
ji postihovat. Podle názoru Rady je při zachování smyslu právní úpravy možný pouze jeden
výklad, a to ten, že sponzorský vzkaz nemůže ani prostřednictvím ochranné známky sponzora
obsahovat reklamní prvky, a být tedy fakticky reklamou. Smyslem právní úpravy obsažené
v zákoně o vysílání je mj. rozlišit reklamu a sponzorování, přičemž pro oba prostředky
mediální komunikace jsou stanovena rozdílná pravidla. Toto rozlišení vyplývá jednak
již ze samotných definicí reklamy a sponzoringu (§2 odst. 1 písm. l) a o) zákona o vysílání),
jednak z rozdílné úpravy obou institutů v zákoně o vysílání. Účelem sponzoringu
je zviditelnění, zvýšení renomé sponzora, propagace (tzn. uvádění ve známost) jména, ... atd.
sponzora. Naproti tomu reklama je agresivnější, jejím účelem je podpora prodeje, nákupu
či pronájmu, tedy vyvolání takového zájmu diváků, který by mohl vést až ke koupi výrobku.
Tohoto účinku lze dosáhnout různými způsoby, zejména kladným hodnocením výrobku,
zdůrazňováním jeho vlastností a jiné. Sponzoring je veřejností vnímán jako jakési ušlechtilé
gesto, reklama je tvrdě komerční záležitost. Z uvedeného vyplývá, že tyto dva různé
prostředky mediální komunikace musí být odlišitelné, a to nejen svou formou, ale také svým
obsahem, jenž musí být v souladu s jejich vlastním účelem, který je stanoven v definicích
v §2 odst. 1 písm. l) a o) zákona o vysílání. Výklad stěžovatelky, že k označení sponzora
pořadu ochrannou známkou obsahující reklamní prvky došlo v souladu se zákonem vede
de facto k popření rozlišení mezi reklamou a sponzorováním a mohl by vést i k obcházení
zákona, tedy k rozšiřování reklamního času nad limit stanovený zákonem o vysílání, případně
k nedodržení dalších náležitostí stanovených pro reklamu. Skutečnost, že předmětný slogan
je chráněn (zaregistrován) jako ochranná známka nemůže stěžovatelku vyvinit z porušování
právního předpisu – zákazu neoddělené reklamy, ke kterému došlo v důsledku obsahu
označení sponzora pořadu. Účel sledovaný známkoprávní ochranou a oprávnění majitele
založené na existenci práva k ochranné známce nemá mít přednost před účelem sledovaným
regulací reklamy a sponzorování. Skutečnost, že reklamní slogan je registrován jako ochranná
známka je nutno vykládat tak, že soukromoprávní oprávnění majitele známky k jejímu užití
i k účelům propagačním nesmí být v rozporu s veřejnoprávní zákonnou úpravou reklamy
a speciální úpravou regulace reklamy v rozhlasovém a televizním vysílání. Jedná se o dva na
sobě nezávislé a samostatné právní instituty. Oprávnění provozovatele vysílání označit
sponzora pořadu ochrannou známkou musí být vykládáno s ohledem na smysl zákona
o vysílání, kterým mj. je rozlišení reklamy a sponzorování. I v daném případě měla
stěžovatelka na výběr minimálně další ochrannou známku, která není evidentně závadná
z hlediska reklamních prvků. Navíc provozovatel vysílání má i další poměrně širokou škálu,
ze které si může při označování sponzorovaných pořadů vybírat. Podle názoru Rady je třeba
při užívání ochranné známky v rozhlasovém a televizním vysílání respektovat ustanovení
zákona o vysílání a neužívat takovou ochrannou známku, která by měla charakter reklamy
a jejíž zápis je pak navíc i v rozporu z §4 písm. l) zákona č. 441/2003 Sb., v platném znění.
Z on-line databáze Úřadu průmyslového vlastnictví bylo zjištěno, že žádná ochranná známka
„Dáváme přednost uzdravení. S.“ zapsána není a ani o takové známce není vedeno registrační
řízení. Podle názoru Rady musí být otázka, zda se jedná fakticky o reklamu či označení
sponzora posuzována podle obsahu pořadu a jeho působení na diváky. Předmětný sponzorský
vzkaz obsahově, v důsledku svého znění, k podpoře prodeje vede. Písemné i zvukové slogany
„Řešení podzimního nachlazení vám přináší sponzor pořadu S.“ a „Dáváme přednost
uzdravení! S.!“ v kontextu celého sponzorského vzkazu zvyšuje atraktivitu výrobku, neboť
má v divákovi vyvolat pozitivní dojem o účincích výrobku, a tím zvýšit jeho zájem o
přípravek S.. Tím, že sponzorský vzkaz hodnotí pozitivně kvalitu výrobku a prezentuje jej
jako řešení podzimního nachlazení, může mezi spotřebiteli stoupnout zájem o něj, což se
v konečném důsledku může projevit zvýšením zisku sponzora. Nejen jednotlivé věty a části
sponzorského vzkazu, ale sponzorský vzkaz jako celek, tj. animace, hudba, hlasový doprovod,
odkaz na teletextové stránky, kde jsou k dispozici další informace, zvyšuje reklamní charakter
označení sponzora. Na základě toho Rada navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §2 odst. 1 písm. l) citovaného zákona se pro účely tohoto zákona rozumí
reklamou jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo
vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje,
nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků.
Podle písm. o) citovaného ustanovení se pro účely tohoto zákona rozumí
sponzorováním jakýkoliv příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou, která
neprovozuje televizní vysílání nebo produkci audiovizuálních děl, k přímému nebo
nepřímému financování rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace jména
a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu
(loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů.
Podle ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen
zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového
vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově
či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu.
Podle ust. §53 odst. 1 citovaného zákona je provozovatel vysílání povinen označit
každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci
obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb
sponzora.
Z citovaných ustanovení zákona o vysílání vyplývá, že tento zákon zásadním
způsobem určuje pravidla, která musí každý provozovatel rozhlasového a televizního vysílání
při vysílání reklamy a sponzoringu dodržovat. Jako reklamu chápe zákon o vysílání každé
sdělení, které kumulativně obsahuje následující tři prvky. Musí se jednat o veřejné oznámení,
toto oznámení musí být vysíláno za úplatu a musí sloužit zejména k podpoře prodeje
či nákupu výrobků nebo služeb. Oproti tomu sponzorování má podle citovaného zákona
dva definiční znaky. Existenci příspěvku na financování pořadů a účel vynaložení takového
příspěvku, tj. propagace obchodní firmy, obrazového symbolu či ochranné známky, tedy
buď identifikačních údajů podnikatele nebo fyzické osoby či jeho výrobků.
V této souvislosti je nutné zdůraznit, že normy upravující samotnou regulaci reklamy
obsahuje především zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona
č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), který v ust. §1 odst. 2 stanoví, že reklamou
se rozumí oznámení, předvedení či jiná prezentace šířené zejména komunikačními médii,
mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží,
výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků,
podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky, pokud není dále stanoveno jinak.
Naproti tomu sponzorováním se podle odst. 4 citovaného ustanovení rozumí příspěvek
poskytnutý s cílem podporovat výrobu nebo prodej zboží, poskytování služeb nebo jiné
výkony sponzora. Sponzorem se rozumí právnická nebo fyzická osoba, která takový
příspěvek k tomuto účelu poskytne. Pro souzenou věc je důležité, že zákonodárce si při tvorbě
tohoto zákona plně uvědomil příbuznost a podobnost obou forem propagace podnikatele,
neboť v odst. 8 citovaného ustanovení je uvedeno, že ustanovení tohoto zákona se vztahují
na sponzorování, pokud není dále stanoveno jinak. Z citovaného ustanovení je tedy zřejmé,
že sponzorování vykazuje podobné všeobecné znaky jako reklama, když zákon o regulaci
reklamy bere jako kritérium pro odlišení obou institutů pouze existenci příspěvku
u sponzorování. Proto se normy regulující reklamu, tj. omezující její obsah a použití, vztahují
i na sponzorování, aby se tím zamezilo jejich obcházení.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání
je provozovateli vysílání stanovena povinnost upozornit diváka, že sleduje sponzorovaný
pořad tím, že jej jako sponzorovaný označí, zejména na začátku či na konci obchodní firmou,
obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující
sponzora. Nijak konkrétněji, jak má toto označení vypadat, však zákon nevymezuje. Děje
se tak prostřednictvím tzv. sponzorského vzkazu či spotu. Obsah sponzorského vzkazu může
být tvořen nejenom obchodní firmou, logem, ochrannou známkou, známkou služeb
identifikující sponzora, ale i dalšími prvky, neboť zákon o vysílání v citovaném ustanovení
jejich použití nezakazuje. Obsahem sponzorského vzkazu tak nemusí být jen obchodní firma,
tj. název, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku, nýbrž i označení jeho
výrobků, které má chráněné ochrannou známkou a které často není shodné s označením
obchodní firmy. Může být marketingovou strategií podnikatele zdůraznit při svých
prezentacích jméno výrobku a nikoliv svou obchodní firmu, např. v situaci širokého
výrobního spektra je možno se sponzorováním určitého typu pořadu zaměřit na určitý
typ výrobku, aby tím podnikatel dal veřejnosti najevo jeho existenci. Je proto zcela v souladu
se zákonem sponzorovi takovou volbu umožnit. Stejně tak lze logicky očekávat, že podnikatel
bude chtít svůj výrobek či svou obchodní firmu spojit s konkrétním slovním spojením,
které by jeho osobně či jeho produkt co nejlépe charakterizovalo. Takové slovní spojení
může, ale nemusí, být předmětem známkoprávní ochrany. Tento závěr je nutno přijmout
z toho důvodu, že kdyby bylo umožněno prezentovat výrobek či obchodní firmu pouze
sloganem chráněným ochrannou známkou, dalo by se toto omezení ve svém důsledku
obcházet registrací veškerých takových slovních spojení u Úřadu průmyslového vlastnictví.
Takový postup však není žádoucí, neboť povinnosti právnickým či fyzickým osobám
musí být stanoveny tak, aby je bylo možné jednoznačně a jasně interpretovat a aby nebylo
možné jejich obcházení jiným způsobem.
S ohledem na výše uvedené je nezbytné vyřešit zásadní otázku, a to, jakým způsobem
může konkrétně vypadat sponzorský vzkaz (spot), který bude v souladu se zákonem
o vysílání. Jak již bylo řečeno, takový spot může ve svém důsledku obsahovat reklamní
sdělení v širším slova smyslu, tj. sdělení veřejně propagující obchodní firmu, výrobek, zboží
či službu, a dále i slogan, tj. určité slovní spojení charakterizující podnikatele či jeho výrobek,
zboží nebo službu. Dále musí takový sponzorský vzkaz dostát všem pravidlům stanoveným
v ust. §53 zákona o vysílání a rovněž v ust. §48 odst. 1 až 3 citovaného zákona. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že základním účelem sponzorování je vytvoření
dobrého jména, pověsti právnické či fyzické osoby či jeho výrobků (tzv. goodwill). Tento
účel proto musí sloužit jako odlišující kritérium pro reklamu a sponzorování, protože pokud
by sponzorský vzkaz vybízel ke koupi určitého výrobku podnikatele, nejednalo by se již o
sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu. Sponzorováním si tak sponzor vytváří goodwill,
povědomí u diváka, prezentuje svou existenci, předmět činnosti a výsledek tohoto předmětu,
aby ho následně reklamou přesvědčil ke koupi tohoto konkrétního výrobku. Tento závěr
je plně akceptovatelný i ve smyslu Směrnice Rady 89/552/EHS z 3. 10. 1989 o koordinaci
některých zákonných ustanovení, předpisů či administrativních postupů členských států
týkajících se výkonu činností souvisejících s televizním vysíláním ve znění směrnice
97/36/ES Evropského parlamentu a Rady z 30. 6. 1997, kterou se mění směrnice Rady
89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států
upravujících provozování televizního vysílání, jež ve svém čl. 1 písm. e) rozumí
sponzorováním jakýkoli příspěvek poskytnutý veřejným nebo soukromým subjektem, který
se nezabývá činnostmi v oblasti televizního vysílání či produkce audiovizuálních
děl, na financování televizních pořadů s cílem propagovat vlastní jméno, obchodní značku,
pověst a postavení, činnost či výrobky. Klasickým příkladem sponzorského vzkazu
vytvořeného podle zákona o vysílání tak bude grafická prezentace loga sponzora či jeho
výrobku doprovázená sloganem charakterizujícím sponzora či výrobek, spíše statického
charakteru, s uvedením, že se jedná o sponzora konkrétního pořadu. V žádném případě však
nemůže jít o takové ztvárnění, kde by ústředním motivem bylo přesvědčit diváka ke koupi
určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s podobnými výrobky či nějaký
reklamní příběh, tj. dynamický charakter vysílaného sdělení.
V kasační stížnosti stěžovatelka především namítala nesprávné posouzení právní
otázky městským soudem, když přisvědčil názoru Rady, že použitá ochranná známka
obsahuje reklamní prvky a je tedy porušením povinnosti §48 odst. 4 písm. a) zákona
o vysílání. Nejvyšší správní soud se s tímto názorem městského soudu neztotožnil.
Především je nutno zdůraznit, že v daném případě Rada ani nezkoumala, zda slogany použité
v předmětném spotu jsou zapsány jako ochranná známka a městský soud dokonce výslovně
uvedl, že nezjišťoval byl-li slogan „Dáváme přednost uzdravení“ registrovanou ochrannou
známkou.
Podle ustanovení §1 zákona č. 441/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o ochranných známkách“) může být ochrannou známkou za podmínek
stanovených tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména
slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal,
pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo
služeb jiné osoby. Na území České republiky požívají ochrany podle ustanovení §2 písm. a)
ochranné známky, které jsou zapsány v rejstříku ochranných známek vedeném Úřadem
průmyslového vlastnictví. Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o ochranných známkách
má vlastník ochranné známky výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky
nebo službami, pro něž je chráněna. Své právo prokazuje vlastník zapsané ochranné známky
výpisem z rejstříku, popřípadě osvědčením o zápisu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že ochranná známka slouží k prezentaci výrobků
a služeb na trhu. Její základní funkcí je zaručit identitu původu označeného výrobku
tím, že jej odliší bez nebezpečí záměny od výrobků, které jsou sice stejného druhu, ale mají
jiný původ (funkce rozlišovací). Další funkcí ochranné známky je dostat se jejím
prostřednictvím do povědomí zákazníků, což má neocenitelný význam při budování
goodwillu firmy (funkce propagační). Neméně významnou funkcí ochranné známky je zaručit
ve vztahu k zákazníkovi i obchodním partnerům určitou kvalitu a vlastnosti výrobku nebo
služby (funkce garanční). V neposlední řadě je funkcí ochranné známky označit právě
jen ten výrobek nebo službu toho kterého konkrétního výrobce nebo poskytovatele, který
se může dovolat práva na jeho ochranu (funkce ochranná). S ohledem na uvedené funkce
ochranné známky a právní úpravu obsaženou v zákoně o ochranných známkách nelze dovodit
oprávnění Rady posuzovat její obsah a charakter a dokonce zkoumat obsahuje-li reklamní
prvky či nikoliv. Stejně tak ani ze zákona o vysílání nelze takové oprávnění dovodit. Naopak
podle ustanovení §53 odst. 1 zákona o vysílání je povinností provozovatele vysílání označit
každý sponzorovaný pořad mimo jiné ochrannou známkou. Pokud Rada v této souvislosti
ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že je třeba při užívání ochranné známky
v rozhlasovém a televizním vysílání respektovat ustanovení zákona o vysílání a neužívat
takovou ochrannou známku, která by měla charakter reklamy a jejíž zápis je pak navíc
i v rozporu s §4 písm. l) zákona o ochranných známkách, považuje tuto argumentaci Nejvyšší
správní soud za zcela nepřípadnou, protože ustanovení §4 citovaného zákona taxativně
stanoví důvody pro odmítnutí ochrany, když je v něm uvedeno, které přihlašované označení
se do rejstříku ochranných známek nezapíše, o čemž rozhoduje ve správním řízení Úřad
průmyslového vlastnictví (§19 a násl. zákona o ochranných známkách).
Rovněž další stížní bod, v němž stěžovatelka namítala, že odůvodnění napadeného
rozhodnutí přesvědčivě nedokládá, že obsah sponzorského vzkazu směřuje k podpoře prodeje
či nákupu výrobku, je důvodný. V daném případě Rada postavila své rozhodnutí na tom, že
celkový charakter spotu je podbízivý, znění sloganů obsahuje prvky vybízející k akci
a z důvodu charakteru spotu je nutno pohlížet na označení sponzora jako na reklamu a podle
toho jej dále hodnotit. Jak již bylo výše uvedeno, sponzorský vzkaz je třeba posuzovat jako
celek, tedy jak jeho obrazovou, tak i zvukovou stránku, a ty zhodnotit společně se slovním
sdělením podle uvedených kritérií. Z tohoto důvodu je odůvodnění Rady, že se v daném
případě nejedná o sponzorování, nýbrž o reklamu, nedostatečné, a proto i nepřezkoumatelné.
V odůvodnění rozhodnutí Rady zcela absentují úvahy, jakými byla vedena při hodnocení
důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodovala. Na jedné straně
hodnotí celkový charakter spotu jako podbízivý a takto charakterizuje i způsob označení
sponzora a na druhé straně konstatuje, že spot neobsahuje označení sponzora společnosti,
ale pouze název jeho výrobku. Stejně tak je nesrozumitelné, z jakého důvodu vyhodnotila
Rada užité označení sponzora, jímž je podle kontextu odůvodnění zřejmě míněn celý spot,
jako označení obsahující reklamní prvky. Takové odůvodnění rozhodnutí neodpovídá
požadavkům ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pokud se městský soud zcela ztotožnil s právní argumentací Rady, kterou označil
za srozumitelnou a v náležité míře vyjádřenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a proto
na ni také odkázal, musel mít k dispozici jiné odůvodnění rozhodnutí než Nejvyšší správní
soud.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 1
s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu pro nesprávné posouzení právní otázky zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 citovaného ustanovení
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání
postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu