ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.66.2005
sp. zn. 7 As 66/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky České televize, se sídlem v Praze 4 – Kavčí Hory, Na Hřebenech II,, za účasti
Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 10, Krátká 10, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, č. j. 8 Ca 49/2005 – 35,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005 č. j. 8 Ca 49/2005 - 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005 č. j. 8 Ca 49/2005 – 35 byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále
jen „Rada“) ze dne 13. 1. 2005 č. j. Rpo/119/04/172, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta
ve výši 50 000 Kč za porušení ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“). Městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl, že dospěl k závěru, že právní názor Rady je v souladu
se zákonem o vysílání. Citovaný zákon výslovně rozlišuje pojem reklamy na straně jedné
a označení sponzora na straně druhé, takže je zřejmé, že tyto pojmy nelze zaměňovat.
Kritériem pro rozlišení mezi těmito pojmy je podle názoru soudu věcný obsah vysílaného
sdělení, nikoliv jeho formální označení. V daném případě se porušení citovaného ustanovení
zákona o vysílání měla stěžovatelka dopustit tím, že dne 12. 8. 2004 v 22:30 hod.
na programu ČT 1 odvysílala reklamu, která vypadala tak, že animovaná prstová stínohra
je provázena postupně se objevujícími nápisy „gymnastika“, „skok daleký“, „tenis“, „běh“,
„fotbal“, „plavání“ a na žlutém podkladě se objeví černý nápis „Zlaté stránky“
a pod ním menším písmem „Zjednodušte si život“. Ve zvuku komentář „Sponzorem pořadu
jsou Zlaté stránky společnosti M.“. Městský soud s poukazem na znění ustanovení §2 odst. 1
písm. l) a o) zákona o vysílání má za to, že ačkoliv se v případě obou institutů může jednat o
propagaci výrobků sponzora, jen reklama smí směřovat k podpoře jejich prodeje, nákupu
nebo pronájmu. Naproti tomu označení sponzora takovou povahu mít nesmí a nemůže tedy
obsahovat reklamní prvky. Jinak by překračovalo meze pouhého označení sponzora a stalo by
se reklamou se všemi právními důsledky z toho vyplývajícími. V projednávané věci není
sporu o tom, že stěžovatelka byla povinna sponzorovaný pořad označit oznámením ve smyslu
ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání, ale i při plnění této povinnosti musela dbát na to, aby
neporušila povinnosti vyplývající z jiných právních norem. Bylo tedy na ní, aby zvolila
takovou podobu označení sponzora, které není v kolizi s jiným právním předpisem a byla tedy
povinna dbát na to, aby jí použitá forma označení sponzora neodporovala právní úpravě
vysílání reklamy. Rada dospěla k závěru, že sdělení „Zlaté stránky – zjednodušte si život“ je
reklamou, neboť obsahuje reklamní prvek, tedy výzvu „zjednodušte si život“, která zjevně
nabádá k akci. S tímto názorem vyjádřil městský soud souhlas maje za to, že předmětný
slogan vybízí k pořízení avízovaného výrobku, neboť právě ten má směřovat ke zjednodušení
si života. Jelikož tedy předmětné označení sponzora reklamní prvek obsahuje, je reklamou a
vztahují se na ně předpisy upravující její vysílání. Městský soud se v této věci zcela ztotožnil
s právní argumentací Rady, která je srozumitelně a v náležité míře vyjádřila v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, na něž městský soud odkázal. Kritérium věcného obsahu použil
městský soud i pro rozhodnutí o žalobní námitce spočívající v tvrzení že slogan „Zlaté stránky
– zjednodušte si život“ je slovní grafickou známkou sponzora. Soud nijak nezpochybňuje
právo sponzora používat ochrannou známku v souladu se zákonem o ochranných známkách,
ale současně je nutno trvat na to, že způsobem jejího užití nesmí být porušen jiný právní
předpis. K tomu ovšem v projednávané věci došlo. Nelze-li do označení sponzora vkládat
reklamu, pak ji tam nelze vkládat ani formou ochranné známky obsahující slogan s reklamním
prvkem. Skutečnost, že slogan „Zlaté stránky – zjednodušte si život“ je součástí ochranné
známky jej nezbavuje reklamní povahy. Rada podle názoru městského soudu dospěla ke
správnému právnímu závěru ohledně hodnocení předmětného sponzorského vysílání a
nepochybila, jestliže je podle jeho obsahu považovala za reklamu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě namítala nezákonnost
napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Především vyjádřila nesouhlas s názorem Rady, že použitá ochranná
známka „zjednodušte si život“ je hodnotícím prvkem ve vztahu k výrobkům, výzvou k akci,
reklamním prvkem, a tedy porušením povinnosti §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání.
Podle stěžovatelky se jednalo o animaci vyrobenou specielně pro olympijské hry,
která decentně komunikuje s tématem sponzoringu. Spojení s pořadem bylo ve formě jasné
identifikace „Sponzorem pořadu jsou Zlaté stránky společnosti M.“. Formulace „zjednodušte
si život“ je ochranná známka, jejíž zápis byl proveden 22. 3. 2002. Ochranná známka je podle
§53 odst. 1 zákona o vysílání jedním z údajů, jímž je provozovatel vysílání povinen označit
sponzorovaný pořad dle veřejnoprávního předpisu. Je-li předpisem veřejného práva
předepsáno, že sponzorovaný pořad je možné označit ochrannou známkou, je takové označení
sponzora v souladu se zákonem. Nevede-li znění příslušných ustanovení zákona o vysílání
vztahujících se k dané otázce k nepochybnému závěru o konkrétní aplikaci právní úpravy,
nelze na ni založit závěr o porušení povinnosti podle příslušných právních předpisů a uložit
správní sankci k tíži určitého subjektu. Ústavní zásada, že státní moc lze uplatňovat jen
v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon pro daný případ znamená, že ingerence
státu v jeho oprávnění stanovit v provozovateli vysílání sankční povinnost podle §48 odst. 4
písm. a) zákona o vysílání není na místě, pokud nastala právní situace, podle níž připadá
v úvahu více možností jednání jednotlivce (viz nález Ústavního soudu II. ÚS 487/2000 Sb.).
V daném případě je třeba respektovat označení sponzorovaného pořadu ochrannou známkou.
Úvahu, že majitel ochranné známky je oprávněn používat jako součást své identifikace
v televizním vysílání jen pokud slovní část ochranných známek neobsahují hodnotící
informace a prvky charakteristické pro reklamní sdělení, považuje stěžovatelka
za nesprávnou. Rada překročila svou pravomoc, jestliže si vyhradila právo posuzovat,
zda dotčený subjekt může být označen jako sponzor způsobem, kterým je zapsána ochranná
známka. Stěžovatelka má rovněž za to, že ochrannou známku „zjednodušte si život“
nelze posuzovat jako reklamu a odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivě nedokládá,
že obsah sponzorského vzkazu směřuje k podpoře prodeje či nákupu výrobku. Na základě
těchto předestřených argumentů stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen
a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Rada ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila nesouhlas se stěžovatelkou,
že v případě, kdy je pro označení sponzora pořadu zvolena ochranná známka obsahující
zároveň reklamní prvky, je možný jednak výklad, že k označení sponzora došlo v souladu
se zákonem, a jednak výklad, že toto označení obsahuje nepřípustnou reklamu
a že je zde tedy více možností jednání jednotlivce, jejichž volbu musí Rada respektovat
a nemůže ji postihovat. Podle názoru Rady je při zachování smyslu právní úpravy možný
pouze jeden výklad, a to ten, že sponzorský vzkaz nemůže ani prostřednictvím ochranné
známky sponzora obsahovat reklamní prvky, a být tedy fakticky reklamou. Smyslem právní
úpravy obsažené v zákoně o vysílání je mimo jiné rozlišit reklamu a sponzorování, přičemž
pro oba prostředky mediální komunikace jsou stanovena rozdílná pravidla. Toto rozlišení
vyplývá jednak již ze samotných definicí reklamy a sponzoringu [§2 odst. 1 písm. l) a o)
zákona o vysílání], jednak z rozdílné úpravy obou institutů v zákoně o vysílání. Účelem
sponzoringu je zviditelnění, zvýšení renomé sponzora, propagace (tzn. uvádění ve známost)
jména, ... atd. sponzora. Naproti tomu reklama je agresivnější, jejím účelem je podpora
prodeje, nákupu či pronájmu, tedy vyvolání takového zájmu diváků, který by mohl
vést až ke koupi výrobku. Tohoto účinku lze dosáhnout různými způsoby, zejména kladným
hodnocením výrobku, zdůrazňováním jeho vlastností aj. Sponzoring je veřejností vnímán
jako jakési ušlechtilé gesto, reklama je tvrdě komerční záležitost. Z uvedeného vyplývá,
že tyto dva různé prostředky mediální komunikace musí být odlišitelné, a to nejen
svou formou, ale také svým obsahem, jenž musí být v souladu s jejich vlastním účelem,
který je stanoven v definicích v §2 odst. 1 písm. l) a o) zákona o vysílání. Výklad
stěžovatelky, že k označení sponzora pořadu ochrannou známkou obsahující reklamní prvky
došlo v souladu se zákonem vede de facto k popření rozlišení mezi reklamou
a sponzorováním a mohl by vést i k obcházení zákona, tedy k rozšiřování reklamního času
nad limit stanovený zákonem o vysílání, případně k nedodržení dalších náležitostí
stanovených pro reklamu. Skutečnost, že předmětný slogan je chráněn (zaregistrován)
jako ochranná známka nemůže stěžovatelku vyvinit z porušování právního předpisu – zákazu
neoddělené reklamy, ke kterému došlo v důsledku obsahu označení sponzora pořadu. Účel
sledovaný známkoprávní ochranou a oprávnění majitele založené na existenci práva
k ochranné známce nemá mít přednost před účelem sledovaným regulací reklamy
a sponzorování. Skutečnost, že reklamní slogan je registrován jako ochranná znánka je nutno
vykládat tak, že soukromoprávní oprávnění majitele známky k jejímu užití i k účelům
propagačním nesmí být v rozporu s veřejnoprávní zákonnou úpravou reklamy a speciální
úpravou regulace reklamy v rozhlasovém a televizním vysílání. Jedná se o dva na sobě
nezávislé a samostatné právní instituty. Oprávnění provozovatele vysílání označit sponzora
pořadu ochrannou známkou musí být vykládáno s ohledem na smysl zákona o vysílání,
kterým mimo jiné je rozlišení reklamy a sponzorování. I v daném případě měla stěžovatelka
na výběr z několika ochranných známek, přičemž mnohé z nich nejsou evidentně závadné
z hlediska reklamních prvků. Navíc provozovatel vysílání má i další poměrně širokou škálu,
ze které si může při označování sponzorovaných pořadů vybírat. Podle názoru Rady je třeba
při užívání ochranné známky v rozhlasovém a televizním vysílání respektovat ustanovení
zákona o vysílání a neužívat takovou ochrannou známku, která by měla charakter reklamy
a jejíž zápis je pak navíc i v rozporu s §4 písm. l) zákona č. 441/2003 Sb., v platném znění.
Podle názoru Rady musí být otázka, zda se jedná fakticky o reklamu či označení sponzora,
posuzována podle obsahu pořadu a jeho působení na diváky. Předmětný sponzorský vzkaz
obsahově, v důsledku svého znění, k podpoře prodeje vede. Slogan „Zlaté stránky –
zjednodušte si život“ v kontextu celého sponzorského vzkazu zvyšuje atraktivitu výrobku,
neboť divákovi, potencionálnímu spotřebiteli, sděluje, že jeho výrobek mu usnadní život
(v oblasti získání telefonních čísel). Tedy předmětný slogan zcela zjevně vychvaluje daný
výrobek, což je typické právě pro reklamu. V důsledku takové prezentace může skutečně
stoupnout mezi spotřebiteli o daný výrobek zájem, což se v konečném důsledku může projevit
zvýšením zisku sponzora. Na základě toho Rada navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §2 odst. 1 písm. l) citovaného zákona se pro účely tohoto zákona rozumí
reklamou jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu
nebo vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje,
nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků.
Podle písm. o) citovaného ustanovení se pro účely tohoto zákona rozumí
sponzorováním jakýkoliv příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou,
která neprovozuje televizní vysílání nebo produkci audiovizuálních děl, k přímému
nebo nepřímému financování rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace
jména a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového
symbolu (loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných
výkonů.
Podle ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen
zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového
vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově
či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu.
Podle ust. §53 odst. 1 citovaného zákona je provozovatel vysílání povinen označit
každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci
obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb
sponzora.
Z citovaných ustanovení zákona o vysílání vyplývá, že tento zákon zásadním
způsobem určuje pravidla, která musí každý provozovatel rozhlasového a televizního vysílání
při vysílání reklamy a sponzoringu dodržovat. Jako reklamu chápe zákon o vysílání každé
sdělení, které kumulativně obsahuje následující tři prvky. Musí se jednat o veřejné oznámení,
toto oznámení musí být vysíláno za úplatu a musí sloužit zejména k podpoře prodeje
či nákupu výrobků nebo služeb. Oproti tomu sponzorování má podle citovaného zákona
dva definiční znaky. Existenci příspěvku na financování pořadů a účel vynaložení takového
příspěvku, tj. propagace obchodní firmy, obrazového symbolu či ochranné známky,
tedy buď identifikačních údajů podnikatele nebo fyzické osoby či jeho výrobků.
V této souvislosti je nutné zdůraznit, že normy upravující samotnou regulaci reklamy
obsahuje především zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona
č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), který v ust. §1 odst. 2 stanoví, že reklamou
se rozumí oznámení, předvedení či jiná prezentace šířené zejména komunikačními médii,
mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží,
výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků,
podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky, pokud není dále stanoveno jinak.
Naproti tomu sponzorováním se podle odst. 4 citovaného ustanovení rozumí příspěvek
poskytnutý s cílem podporovat výrobu nebo prodej zboží, poskytování služeb nebo
jiné výkony sponzora. Sponzorem se rozumí právnická nebo fyzická osoba, která takový
příspěvek k tomuto účelu poskytne. Pro souzenou věc je důležité, že zákonodárce si při tvorbě
tohoto zákona plně uvědomil příbuznost a podobnost obou forem propagace podnikatele,
neboť v odst. 8 citovaného ustanovení je uvedeno, že ustanovení tohoto zákona se vztahují
na sponzorování, pokud není dále stanoveno jinak. Z citovaného ustanovení je tedy zřejmé,
že sponzorování vykazuje podobné všeobecné znaky jako reklama, když zákon o regulaci
reklamy bere jako kritérium pro odlišení obou institutů pouze existenci příspěvku
u sponzorování. Proto se normy regulující reklamu, tj. omezující její obsah a použití, vztahují
i na sponzorování, aby se tím zamezilo jejich obcházení.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání
je provozovateli vysílání stanovena povinnost upozornit diváka, že sleduje sponzorovaný
pořad tím, že jej jako sponzorovaný označí, zejména na začátku či na konci obchodní firmou,
obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující
sponzora. Nijak konkrétněji, jak má toto označení vypadat, však zákon nevymezuje.
Děje se tak prostřednictvím tzv. sponzorského vzkazu či spotu. Obsah sponzorského vzkazu
může být tvořen nejenom obchodní firmou, logem, ochrannou známkou, známkou služeb
identifikující sponzora, ale i dalšími prvky, neboť zákon o vysílání v citovaném ustanovení
jejich použití nezakazuje. Obsahem sponzorského vzkazu tak nemusí být jen obchodní firma,
tj. název, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku, nýbrž i označení
jeho výrobků, které má chráněné ochrannou známkou a které často není shodné s označením
obchodní firmy. Může být marketingovou strategií podnikatele zdůraznit při svých
prezentacích jméno výrobku a nikoliv svou obchodní firmu, např. v situaci širokého
výrobního spektra je možno se sponzorováním určitého typu pořadu zaměřit na určitý
typ výrobku, aby tím podnikatel dal veřejnosti najevo jeho existenci. Je proto zcela v souladu
se zákonem sponzorovi takovou volbu umožnit. Stejně tak lze logicky očekávat, že podnikatel
bude chtít svůj výrobek či svou obchodní firmu spojit s konkrétním slovním spojením,
které by jeho osobně či jeho produkt co nejlépe charakterizovalo. Takové slovní spojení
může, ale nemusí, být předmětem známkoprávní ochrany. Tento závěr je nutno přijmout
z toho důvodu, že kdyby bylo umožněno prezentovat výrobek či obchodní firmu pouze
sloganem chráněným ochrannou známkou, dalo by se toto omezení ve svém důsledku
obcházet registrací veškerých takových slovních spojení u Úřadu průmyslového vlastnictví.
Takový postup však není žádoucí, neboť povinnosti právnickým či fyzickým osobám
musí být stanoveny tak, aby je bylo možné jednoznačně a jasně interpretovat a aby nebylo
možné jejich obcházení jiným způsobem.
S ohledem na výše uvedené je nezbytné vyřešit zásadní otázku, a to, jakým způsobem
může konkrétně vypadat sponzorský vzkaz (spot), který bude v souladu se zákonem
o vysílání. Jak již bylo řečeno, takový spot může ve svém důsledku obsahovat reklamní
sdělení v širším slova smyslu, tj. sdělení veřejně propagující obchodní firmu, výrobek, zboží
či službu, a dále i slogan, tj. určité slovní spojení charakterizující podnikatele či jeho výrobek,
zboží nebo službu. Dále musí takový sponzorský vzkaz dostát všem pravidlům stanoveným
v ust. §53 zákona o vysílání a rovněž v ust. §48 odst. 1 až 3 citovaného zákona.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že základním účelem sponzorování
je vytvoření dobrého jména, pověsti právnické či fyzické osoby či jeho výrobků
(tzv. goodwill). Tento účel proto musí sloužit jako odlišující kritérium pro reklamu
a sponzorování, protože pokud by sponzorský vzkaz vybízel ke koupi určitého výrobku
podnikatele, nejednalo by se již o sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu. Sponzorováním
si tak sponzor vytváří goodwill, povědomí u diváka, prezentuje svou existenci, předmět
činnosti a výsledek tohoto předmětu, aby ho následně reklamou přesvědčil ke koupi tohoto
konkrétního výrobku. Tento závěr je plně akceptovatelný i ve smyslu Směrnice
Rady 89/552/EHS z 3. 10. 1989 o koordinaci některých zákonných ustanovení, předpisů
či administrativních postupů členských států týkajících se výkonu činností souvisejících
s televizním vysíláním ve znění směrnice 97/36/ES Evropského parlamentu
a Rady z 30. 6. 1997, kterou se mění směrnice Rady 89/552/EHS, o koordinaci některých
právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání,
jež ve svém čl. 1 písm. e) rozumí sponzorováním jakýkoli příspěvek poskytnutý veřejným
nebo soukromým subjektem, který se nezabývá činnostmi v oblasti televizního vysílání
či produkce audiovizuálních děl, na financování televizních pořadů s cílem propagovat vlastní
jméno, obchodní značku, pověst a postavení, činnost či výrobky. Klasickým příkladem
sponzorského vzkazu vytvořeného podle zákona o vysílání tak bude grafická prezentace loga
sponzora či jeho výrobku doprovázená sloganem charakterizujícím sponzora či výrobek, spíše
statického charakteru, s uvedením, že se jedná o sponzora konkrétního pořadu. V žádném
případě však nemůže jít o takové ztvárnění, kde by ústředním motivem bylo přesvědčit diváka
ke koupi určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s podobnými výrobky
či nějaký reklamní příběh, tj. dynamický charakter vysílaného sdělení.
V kasační stížnosti stěžovatelka především namítala nesprávné posouzení právní
otázky městským soudem, když přisvědčil názoru Rady, že ochranná známka „zjednodušte
si život“ je reklamním prvkem a tedy porušením povinnosti §48 odst. 4 písm. a) zákona
o vysílání. Nejvyšší správní soud se s tímto názorem městského soudu neztotožnil.
Podle ustanovení §1 zákona č. 441/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o ochranných známkách“) může být ochrannou známkou za podmínek
stanovených tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména
slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal,
pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků
nebo služeb jiné osoby. Na území České republiky požívají ochrany podle ustanovení §2
písm. a) ochranné známky, které jsou zapsány v rejstříku ochranných známek vedeném
Úřadem průmyslového vlastnictví. Podle ustanovení §8 odst. 1 citovaného zákona
má vlastník ochranné známky výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky
nebo službami, pro něž je chráněna. Své právo prokazuje vlastník zapsané ochranné známky
výpisem z rejstříku, popřípadě osvědčením o zápisu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že ochranná známka slouží k prezentaci výrobků
a služeb na trhu. Její základní funkcí je zaručit identitu původu označeného výrobku tím,
že jej odliší bez nebezpečí záměny od výrobků, které jsou sice stejného druhu, ale mají
jiný původ (funkce rozlišovací). Další funkcí ochranné známky je dostat se jejím
prostřednictvím do povědomí zákazníků, což má neocenitelný význam při budování
goodwillu firmy (funkce propagační.). Neméně významnou funkcí ochranné známky
je zaručit ve vztahu k zákazníkovi i obchodním partnerům určitou kvalitu a vlastnosti výrobku
nebo služby (funkce garanční). V neposlední řadě je také funkcí ochranné známky označit
právě jen ten výrobek nebo službu toho kterého konkrétního výrobce nebo poskytovatele,
který se může dovolat práva na jeho ochranu (funkce ochranná). S ohledem na uvedené
funkce ochranné známky a právní úpravu obsaženou v zákoně o ochranných známkách nelze
dovodit oprávnění Rady posuzovat její obsah a charakter a dokonce zkoumat obsahuje-li
reklamní prvky či nikoliv. Stejně tak ani ze zákona o vysílání nelze takové oprávnění dovodit.
Naopak podle ustanovení §53 odst. 1 zákona o vysílání je povinností provozovatele vysílání
označit každý sponzorovaný pořad mimo jiné ochrannou známkou. Pokud Rada
v této souvislosti ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že je třeba při užívání ochranné
známky v rozhlasovém a televizním vysílání respektovat ustanovení zákona o vysílání
a neužívat takovou ochrannou známku, která by měla charakter reklamy a jejíž zápis
je pak navíc i v rozporu s §4 písm. l) zákona o ochranných známkách, považuje
tuto argumentaci Nejvyšší správní soud za zcela nepřípadnou, protože ustanovení §4
citovaného zákona taxativně stanoví důvody pro odmítnutí ochrany, když je v něm uvedeno,
které přihlašované označení se do rejstříku ochranných známek nezapíše, o čemž rozhoduje
ve správním řízení Úřad průmyslového vlastnictví (§19 a násl. zákona o ochranných
známkách).
Rovněž další stížní bod, v němž stěžovatelka namítala, že odůvodnění napadeného
rozhodnutí přesvědčivě nedokládá, že obsah sponzorského vzkazu směřuje k podpoře prodeje
či nákupu výrobku, je důvodný. V daném případě Rada postavila své rozhodnutí na tom,
že slovní spojení „Zlaté stránky – zjednodušte si život“ vybízí diváka k nějaké akci, konkrétně
k užívání výrobku, a proto toto slovní spojení vyhodnotila jako reklamní prvek.
Jak již bylo výše uvedeno sponzorský vzkaz je třeba posuzovat jako celek, tedy
jak jeho obrazovou, tak i zvukovou stránku, a ty zhodnotit společně se slovním sdělením
podle uvedených kritérií. Z tohoto důvodu je odůvodnění Rady, že se v daném případě
nejedná o sponzorování, nýbrž o reklamu, nedostatečné, a proto i nepřezkoumatelné.
V odůvodnění rozhodnutí Rady zcela absentují úvahy, jakými byla vedena při hodnocení
důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodovala. Stejně
tak je nesrozumitelné, z jakého důvodu vyhodnotila Rada slovní spojení „Zlaté stránky –
zjednodušte si život“ jako reklamní prvek. Takové odůvodnění rozhodnutí neodpovídá
požadavkům ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pokud se městský soud zcela ztotožnil s právní argumentací Rady, kterou označil
za srozumitelnou a v náležité míře vyjádřenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí,
a proto na ni také odkázal, musel mít k dispozici jiné odůvodnění rozhodnutí než Nejvyšší
správní soud.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 1
s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
v němž je tento soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu