ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.73.2005
sp. zn. 7 As 73/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky Česká televize, se sídlem v Praze 4 – Kavčí Hory, Na Hřebenech II, za účasti
Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 10, Krátká 10, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2005, č. j. 8 Ca 161/2005 – 27,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2005, č. j. 8 Ca 161/2005 - 27,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2005 č. j. 8 Ca 161/2005 – 27 byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále
jen „Rada“) ze dne 5. 4. 2005 č. j. Rpo/16/05/1077, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta
ve výši 50 000 Kč za porušení ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“). Městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl, že dospěl k závěru, že právní názor Rady je v souladu
se zákonem o vysílání. Citovaný zákon výslovně rozlišuje pojem reklamy na straně jedné
a označení sponzora na straně druhé, takže je zřejmé, že tyto pojmy nelze zaměňovat. Podle
názoru městského soudu kritériem pro rozlišení mezi těmito pojmy je věcný obsah vysílaného
sdělení, nikoliv jeho formální označení. V daném případě se porušení citovaného ustanovení
zákona o vysílání stěžovatelka dopustila tím, že dne 30. 11. 2004 v 12:30 hod. na programu
ČT 1 odvysílala reklamu, která nebyla zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově
oddělena od ostatních částí programu. Reklama vypadala
takto:dóza přípravku v oblaku
zlatých hvězd, dóza mezi dárky pod vánočním stromkem, nápis „W. dárek, který pomáhá“,
druhá část nápisu se mění na „sponzor pořadu“, dole drobné informace o přípravku a zvukový
doprovod tvořený vánoční hudbou a slovy „W. – dárek, který pomáhá“. Městský soud
s poukazem na znění ustanovení §2 odst. 1 písm. l) a o) zákona o vysílání má za to, že
ačkoliv se v případě obou institutů může jednat o propagaci výrobků sponzora, jen reklama
smí směřovat k podpoře jejich prodeje, nákupu nebo pronájmu. Naproti tomu označení
sponzora takovou povahu mít nesmí, a nemůže tedy obsahovat reklamní prvky. Jinak
by překračovalo meze pouhého označení sponzora a stalo by se reklamou se všemi právními
důsledky z toho vyplývajícími. V projednávané věci není sporu o tom, že stěžovatelka byla
povinna sponzorovaný pořad označit oznámením ve smyslu ust. §53 odst. 1 zákona
o vysílání, ale i při plnění této povinnosti musela dbát na to, aby neporušila povinnosti
vyplývající z jiných právních norem. Byla tedy povinna dbát na to, aby jí použitá forma
označení sponzora neodporovala právní úpravě vysílání reklamy. Pokud Rada dospěla
k závěru, že sdělení „W. – dárek, který pomáhá“ je reklamou, neboť obsahuje reklamní prvek,
tedy výzvu „Dárek, který pomáhá“ zjevně nabádající k akci, vyjádřil městský soud s tímto
názorem souhlas maje za to, že předmětný slogan konec konců vybízí k pořízení avizovaného
výrobku, neboť právě ten má pomáhat. Městský soud se zcela ztotožnil s právní argumentací
Rady, která je srozumitelně a v náležité míře vyjádřena v odůvodnění napadeného rozhodnutí
a na tuto argumentaci odkázal. Zákon o vysílání nepochybně dává možnost použít ochrannou
známku, ale je nutno přihlédnout i k obsahu této známky. Městský soud nezpochybnil právo
sponzora, resp. stěžovatelky, ochrannou známku používat v souladu se zákonem
o ochranných známkách, ale současně trvá na tom, že způsobem jeho použití nesmí
být porušen jiný právní předpis. K tomu ovšem v projednávané věci došlo. Nelze-li
do označení sponzora vkládat reklamu, pak ji tam nelze vkládat ani formou ochranné známky
obsahující slogan s reklamním prvkem. Skutečnost, že slogan „W. – Dárek, který pomáhá“
je součástí ochranné známky jej nezbavuje reklamní povahy.
Stěžovatelka v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě namítala nezákonnost
napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Vyjádřila nesouhlas s názorem městského soudu, který přisvědčil
Radě, že v případě odvysílaného sponzorského vzkazu obsahuje použitá slovní grafická
ochranná známka „W. – Dárek, který pomáhá“ reklamní prvky a hodnotící informace
a je tedy porušením povinnosti §48 odst. 4 písm. a) zákona on vysílání. Podle stěžovatelky
se jednalo o označení sponzora ve smyslu §53 odst. 1 citovaného zákona. S poukazem
na znění citovaného ustanovení je ochranná známka jedním z údajů, jímž je provozovatel
vysílání povinen označit sponzorovaný pořad podle veřejnoprávního předpisu. Nevede-li
znění příslušných ustanovení zákona o vysílání vztahujících se k dané otázce
k nepochybnému závěru o konkrétní aplikaci právní úpravy, nelze na ni založit závěr
o porušení povinnosti podle příslušných právních předpisů a uložit správní sankci k tíži
určitého subjektu. Ústavní zásada, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích
a způsoby, které stanoví zákon, pro daný případ znamená, že ingerence státu v jeho oprávnění
stanovit provozovateli vysílání sankční povinnost podle §48 odst. 4 písm. a) zákona
o vysílání není na místě, pokud nastala právní situace, podle níž připadá v úvahu více
možností jednání jednotlivce (viz nález Ústavního soudu II. ÚS 487/2000 Sb.). V takovém
případě je nezbytné volbu jednotlivce pro některou z nich respektovat. Úvahu, že majitel
ochranné známky je oprávněn používat ji jako součást své identifikace v televizním vysílání
jen pokud její slovní část neobsahuje hodnotící informace a prvky charakteristické
pro reklamní sdělení, považuje stěžovatelka za nesprávnou. Rada překročila svou pravomoc,
jestliže si vyhradila právo posuzovat, zda dotčený subjekt může být označen jako sponzor
způsobem, kterým je zapsána ochranná známka. Jestliže orgán k tomu zákonem povolaný
(Úřad průmyslového vlastnictví) schválil zápis označení, je smyslem tohoto zápisu,
aby ochranná známka v té formě, jak byla zapsána, byla dotčeným subjektem užívána
a v souladu s §53 odst. 1 zákona o vysílání, aby byl takto sponzor pořadu označen. Radě však
nepřísluší hodnotit vypovídací hodnotu ochranné známky, neboť toto je v pravomoci jiného
orgánu a sponzor užitím ochranné známky jen naplnil dikci §53 zákona o vysílání.
Stěžovatelka má rovněž za to, že ochrannou známku „W. - Dárek, který pomáhá“ nelze
posuzovat jako reklamu a odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivě nedokládá,
že obsah sponzorského vzkazu směřuje k podpoře prodeje či nákupu výrobku. Na základě
těchto předestřených argumentů stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen
a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Rada ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila nesouhlas se stěžovatelkou,
že v případě, kdy je pro označení sponzora pořadu zvolena ochranná známka obsahující
zároveň reklamní prvky, je možný jednak výklad, že k označení sponzora došlo v souladu
se zákonem, a jednak výklad, že toto označení obsahuje nepřípustnou reklamu a že je zde tedy
více možností jednání jednotlivce, jejichž volbu musí Rada respektovat a nemůže
ji postihovat. Podle názoru Rady je při zachování smyslu právní úpravy možný pouze jeden
výklad, a to ten, že sponzorský vzkaz nemůže ani prostřednictvím ochranné známky sponzora
obsahovat reklamní prvky, a být tedy fakticky reklamou. Zcela evidentním smyslem právní
úpravy obsažené v zákoně o vysílání je mj. rozlišit reklamu a sponzorování, přičemž
pro oba prostředky mediální komunikace jsou stanovena rozdílná pravidla. Toto rozlišení
vyplývá jednak již ze samotných definicí reklamy a sponzoringu (§2 odst. 1 písm. l) a o)
zákona o vysílání), jednak z rozdílné úpravy obou institutů v zákoně o vysílání. Účelem
sponzoringu je zviditelnění, zvýšení renomé sponzora, propagace (tzn. uvádění ve známost)
jména, ... atd. sponzora. Naproti tomu reklama je agresivnější, jejím účelem je podpora
prodeje, nákupu či pronájmu, tedy vyvolání takového zájmu diváků, který by mohl vést
až ke koupi výrobku. Tohoto účinku lze dosáhnout různými způsoby, zejména kladným
hodnocením výrobku, zdůrazňováním jeho vlastností apod. Sponzoring je veřejností vnímán
jako jakési ušlechtilé gesto, reklama je tvrdě komerční záležitost. Z uvedeného vyplývá,
že tyto dva různé prostředky mediální komunikace musí být odlišitelné, a to nejen svou
formou, ale také svým obsahem, jenž musí být v souladu s jejich vlastním účelem, který
je stanoven v definicích v §2 odst. 1 písm. l) a o) zákona o vysílání. Orgánem, jenž
na rozlišení a dodržení předepsaných náležitostí obou prostředků mediální komunikace musí
dohlížet, je Rada. Výklad stěžovatelky, že k označení sponzora pořadu ochrannou známkou
obsahující reklamní prvky došlo v souladu se zákonem vede de facto k popření rozlišení mezi
reklamou a sponzorováním a mohl by vést i k obcházení zákona, tedy k rozšiřování
reklamního času nad limit stanovený zákonem o vysílání, případně k nedodržení dalších
náležitostí stanovených pro reklamu. Předmětný slogan je chráněn (zaregistrován) jako
ochranná známka. To však nemůže stěžovatelku vyvinit z porušování právního předpisu –
zákazu neoddělené reklamy, ke kterému došlo v důsledku obsahu označení sponzora pořadu.
Účel sledovaný známkoprávní ochranou a oprávnění majitele založené na existenci práva
k ochranné známce nemá mít přednost před účelem sledovaným regulací reklamy
a sponzorování. Skutečnost, že reklamní slogan je registrován jako ochranná znánka je nutno
vykládat tak, že soukromoprávní oprávnění majitele známky k jejímu užití i k účelům
propagačním nesmí být v rozporu s veřejnoprávní zákonnou úpravou reklamy a speciální
úpravou regulace reklamy v rozhlasovém a televizním vysílání. Jedná se o dva na sobě
nezávislé a samostatné právní instituty. Oprávnění provozovatele vysílání označit sponzora
pořadu ochrannou známkou musí být vykládáno s ohledem na smysl zákona o vysílání,
kterým mj. je rozlišení reklamy a sponzorování. I v daném případě (jak vyplývá z on-line
databáze ochranných známek vedené Úřadem průmyslového vlastnictví) měla stěžovatelka
na výběr z několika ochranných známek, přičemž minimálně jedna z nich není evidentně
závadná z hlediska reklamních prvků. Navíc provozovatel vysílání má i další poměrně širokou
škálu, ze které si může při označování sponzorovaných pořadů vybírat. Podle názoru Rady
je při užívání ochranné známky v rozhlasovém a televizním vysílání třeba respektovat
ustanovení zákona o vysílání a neužívat takovou ochrannou známku, která by měla charakter
reklamy a jejíž zápis je pak navíc i v rozporu s §4 písm. l) zákona č. 441/2003 Sb., v platném
znění (dále jen „zákon o ochranných známkách“). Otázka, zda se jedná fakticky o reklamu
či označení sponzora musí být posuzována podle obsahu pořadu a jeho působení na diváka.
Slogan „W. – Dárek, který pomáhá“ v kontextu celého sponzorského vzkazu zvyšuje
atraktivitu výrobku sponzora, neboť divákovi, potencionálnímu spotřebiteli, sděluje, že jeho
výrobek mu má pomoci. Zcela zjevně tak vychvaluje daný výrobek, což je typické právě
pro reklamu. Zároveň je daný výrobek jasně prezentován jako vhodný typ na dárek.
V důsledku takové prezentace může skutečně stoupnout mezi spotřebiteli o daný výrobek
zájem, což se v konečném důsledku může projevit zvýšením zisku sponzora. Podle názoru
Rady tedy předmětné označení sponzora překračuje výše popsaným způsobem hranici
uvádění sponzora a jeho výrobků ve známost. V této souvislosti Rada poukázala také
na směrnici ES Televize bez hranic, zejména na čl. 17 odst. 1, která byla implementována
do českého práva, zejména do zákona o vysílání, který by měl být v souladu s touto směrnicí
vykládán. Na základě toho Rada navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §2 odst. 1 písm. l) citovaného zákona se pro účely tohoto zákona rozumí
reklamou jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo
vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje,
nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků.
Podle písm. o) citovaného ustanovení se pro účely tohoto zákona rozumí
sponzorováním jakýkoliv příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou, která
neprovozuje televizní vysílání nebo produkci audiovizuálních děl, k přímému nebo
nepřímému financování rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace jména
a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu
(loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů.
Podle ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen
zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového
vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově
či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu.
Podle ust. §53 odst. 1 citovaného zákona je provozovatel vysílání povinen označit
každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci
obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb
sponzora.
Z citovaných ustanovení zákona o vysílání vyplývá, že tento zákon zásadním
způsobem určuje pravidla, která musí každý provozovatel rozhlasového a televizního vysílání
při vysílání reklamy a sponzoringu dodržovat. Jako reklamu chápe zákon o vysílání každé
sdělení, které kumulativně obsahuje následující tři prvky. Musí se jednat o veřejné oznámení,
toto oznámení musí být vysíláno za úplatu a musí sloužit zejména k podpoře prodeje
či nákupu výrobků nebo služeb. Oproti tomu sponzorování má podle citovaného zákona
dva definiční znaky. Existenci příspěvku na financování pořadů a účel vynaložení takového
příspěvku, tj. propagace obchodní firmy, obrazového symbolu či ochranné známky, tedy
buď identifikačních údajů podnikatele nebo fyzické osoby či jeho výrobků.
V této souvislosti je nutné zdůraznit, že normy upravující samotnou regulaci reklamy
obsahuje především zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona
č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), který v ust. §1 odst. 2 stanoví, že reklamou
se rozumí oznámení, předvedení či jiná prezentace šířené zejména komunikačními médii,
mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží,
výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků,
podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky, pokud není dále stanoveno jinak.
Naproti tomu sponzorováním se podle odst. 4 citovaného ustanovení rozumí příspěvek
poskytnutý s cílem podporovat výrobu nebo prodej zboží, poskytování služeb nebo jiné
výkony sponzora. Sponzorem se rozumí právnická nebo fyzická osoba, která takový
příspěvek k tomuto účelu poskytne. Pro souzenou věc je důležité, že zákonodárce si při tvorbě
tohoto zákona plně uvědomil příbuznost a podobnost obou forem propagace podnikatele,
neboť v odst. 8 citovaného ustanovení je uvedeno, že ustanovení tohoto zákona se vztahují
na sponzorování, pokud není dále stanoveno jinak. Z citovaného ustanovení je tedy zřejmé,
že sponzorování vykazuje podobné všeobecné znaky jako reklama, když zákon o regulaci
reklamy bere jako kritérium pro odlišení obou institutů pouze existenci příspěvku
u sponzorování. Proto se normy regulující reklamu, tj. omezující její obsah a použití, vztahují
i na sponzorování, aby se tím zamezilo jejich obcházení.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v ust. §53 odst. 1 zákona o vysílání
je provozovateli vysílání stanovena povinnost upozornit diváka, že sleduje sponzorovaný
pořad tím, že jej jako sponzorovaný označí, zejména na začátku či na konci obchodní firmou,
obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující
sponzora. Nijak konkrétněji, jak má toto označení vypadat, však zákon nevymezuje. Děje
se tak prostřednictvím tzv. sponzorského vzkazu či spotu. Obsah sponzorského vzkazu může
být tvořen nejenom obchodní firmou, logem, ochrannou známkou, známkou služeb
identifikující sponzora, ale i dalšími prvky, neboť zákon o vysílání v citovaném ustanovení
jejich použití nezakazuje. Obsahem sponzorského vzkazu tak nemusí být jen obchodní firma,
tj. název, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku, nýbrž i označení jeho
výrobků, které má chráněné ochrannou známkou a které často není shodné s označením
obchodní firmy. Může být marketingovou strategií podnikatele zdůraznit při svých
prezentacích jméno výrobku a nikoliv svou obchodní firmu, např. v situaci širokého
výrobního spektra je možno se sponzorováním určitého typu pořadu zaměřit na určitý
typ výrobku, aby tím podnikatel dal veřejnosti najevo jeho existenci. Je proto zcela v souladu
se zákonem sponzorovi takovou volbu umožnit. Stejně tak lze logicky očekávat, že podnikatel
bude chtít svůj výrobek či svou obchodní firmu spojit s konkrétním slovním spojením,
které by jeho osobně či jeho produkt co nejlépe charakterizovalo. Takové slovní spojení
může, ale nemusí, být předmětem známkoprávní ochrany. Tento závěr je nutno přijmout
z toho důvodu, že kdyby bylo umožněno prezentovat výrobek či obchodní firmu pouze
sloganem chráněným ochrannou známkou, dalo by se toto omezení ve svém důsledku
obcházet registrací veškerých takových slovních spojení u Úřadu průmyslového vlastnictví.
Takový postup však není žádoucí, neboť povinnosti právnickým či fyzickým osobám
musí být stanoveny tak, aby je bylo možné jednoznačně a jasně interpretovat a aby nebylo
možné jejich obcházení jiným způsobem.
S ohledem na výše uvedené je nezbytné vyřešit zásadní otázku, a to, jakým způsobem
může konkrétně vypadat sponzorský vzkaz (spot), který bude v souladu se zákonem
o vysílání. Jak již bylo řečeno, takový spot může ve svém důsledku obsahovat reklamní
sdělení v širším slova smyslu, tj. sdělení veřejně propagující obchodní firmu, výrobek, zboží
či službu, a dále i slogan, tj. určité slovní spojení charakterizující podnikatele či jeho výrobek,
zboží nebo službu. Dále musí takový sponzorský vzkaz dostát všem pravidlům stanoveným
v ust. §53 zákona o vysílání a rovněž v ust. §48 odst. 1 až 3 citovaného zákona. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že základním účelem sponzorování je vytvoření
dobrého jména, pověsti právnické či fyzické osoby či jeho výrobků (tzv. goodwill). Tento
účel proto musí sloužit jako odlišující kritérium pro reklamu a sponzorování, protože pokud
by sponzorský vzkaz vybízel ke koupi určitého výrobku podnikatele, nejednalo by se již o
sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu. Sponzorováním si tak sponzor vytváří goodwill,
povědomí u diváka, prezentuje svou existenci, předmět činnosti a výsledek tohoto předmětu,
aby ho následně reklamou přesvědčil ke koupi tohoto konkrétního výrobku. Tento závěr
je plně akceptovatelný i ve smyslu Směrnice Rady 89/552/EHS z 3. 10. 1989 o koordinaci
některých zákonných ustanovení, předpisů či administrativních postupů členských států
týkajících se výkonu činností souvisejících s televizním vysíláním ve znění směrnice
97/36/ES Evropského parlamentu a Rady z 30. 6. 1997, kterou se mění směrnice Rady
89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států
upravujících provozování televizního vysílání, jež ve svém čl. 1 písm. e) rozumí
sponzorováním jakýkoli příspěvek poskytnutý veřejným nebo soukromým subjektem, který
se nezabývá činnostmi v oblasti televizního vysílání či produkce audiovizuálních
děl, na financování televizních pořadů s cílem propagovat vlastní jméno, obchodní značku,
pověst a postavení, činnost či výrobky. Klasickým příkladem sponzorského vzkazu
vytvořeného podle zákona o vysílání tak bude grafická prezentace loga sponzora či jeho
výrobku doprovázená sloganem charakterizujícím sponzora či výrobek, spíše statického
charakteru, s uvedením, že se jedná o sponzora konkrétního pořadu. V žádném případě však
nemůže jít o takové ztvárnění, kde by ústředním motivem bylo přesvědčit diváka ke koupi
určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s podobnými výrobky či nějaký
reklamní příběh, tj. dynamický charakter vysílaného sdělení.
V kasační stížnosti stěžovatelka především namítala nesprávné posouzení právní
otázky městským soudem, když přisvědčil názoru Rady, že použitá ochranná známka
obsahuje reklamní prvky a je tedy porušením povinnosti §48 odst. 4 písm. a) zákona
o vysílání. Nejvyšší správní soud se s tímto názorem městského soudu neztotožnil.
Podle ustanovení §1 zákona o ochranných známkách může být ochrannou známkou
za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafického znázornění,
zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho
obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků
nebo služeb jiné osoby. Na území České republiky požívají ochrany podle ustanovení
§2 písm. a) citovaného zákona ochranné známky, které jsou zapsány v rejstříku ochranných
známek vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví. Podle ustanovení §8 odst. 1 citovaného
zákona má vlastník ochranné známky výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení
s výrobky nebo službami, pro něž je chráněna. Své právo prokazuje vlastník zapsané ochranné
známky výpisem z rejstříku, popřípadě osvědčením o zápisu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že ochranná známka slouží k prezentaci výrobků
a služeb na trhu. Její základní funkcí je zaručit identitu původu označeného výrobku
tím, že jej odliší bez nebezpečí záměny od výrobků, které jsou sice stejného druhu, ale mají
jiný původ (funkce rozlišovací). Další funkcí ochranné známky je dostat se jejím
prostřednictvím do povědomí zákazníků, což má neocenitelný význam při budování
goodwillu firmy (funkce propagační). Neméně významnou funkcí ochranné známky je zaručit
ve vztahu k zákazníkovi i obchodním partnerům určitou kvalitu a vlastnosti výrobku nebo
služby (funkce garanční). V neposlední řadě je funkcí ochranné známky označit právě
jen ten výrobek nebo službu toho kterého konkrétního výrobce nebo poskytovatele, který
se může dovolat práva na jeho ochranu (funkce ochranná). S ohledem na uvedené funkce
ochranné známky a právní úpravu obsaženou v zákoně o ochranných známkách nelze dovodit
oprávnění Rady posuzovat její obsah a charakter a dokonce zkoumat, obsahuje-li reklamní
prvky či nikoliv. Stejně tak ani ze zákona o vysílání nelze takové oprávnění dovodit. Naopak
podle ustanovení §53 odst. 1 zákona o vysílání je povinností provozovatele vysílání označit
každý sponzorovaný pořad mimo jiné ochrannou známkou. Pokud Rada v této souvislosti
ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že je třeba při užívání ochranné známky
v rozhlasovém a televizním vysílání respektovat ustanovení zákona o vysílání a neužívat
takovou ochrannou známku, která by měla charakter reklamy a jejíž zápis je pak navíc
i v rozporu s §4 písm. l) zákona o ochranných známkách, považuje tuto argumentaci Nejvyšší
správní soud za zcela nepřípadnou, protože ustanovení §4 citovaného zákona taxativně
stanoví důvody pro odmítnutí ochrany, když je v něm uvedeno, které přihlašované označení
se do rejstříku ochranných známek nezapíše, o čemž rozhoduje ve správním řízení Úřad
průmyslového vlastnictví (§19 a násl. zákona o ochranných známkách).
Rovněž další stížní bod, v němž stěžovatelka namítala, že odůvodnění napadeného
rozhodnutí přesvědčivě nedokládá, že obsah sponzorského vzkazu směřuje k podpoře prodeje
či nákupu výrobku, je důvodný. V daném případě Rada postavila své rozhodnutí na tom, že
celkový charakter spotu je podbízivý, znění sloganů obsahuje prvky naznačující, resp.
hodnotící kvalitu výrobků a z důvodu reklamního charakteru spotu je nutno pohlížet na tento
programový prvek (označení sponzora) jako na reklamu a podle toho jej dále hodnotit.
Jak již bylo výše uvedeno, sponzorský vzkaz je třeba posuzovat jako celek, tedy jak jeho
obrazovou, tak i zvukovou stránku, a ty zhodnotit společně se slovním sdělením podle
uvedených kritérií. Z tohoto důvodu je odůvodnění Rady, že se v daném případě nejedná
o sponzorování, nýbrž o reklamu, nedostatečné, a proto i nepřezkoumatelné. Totéž platí
o vyjádřeném názoru Rady, že „užívání známky ve spojení s identifikací sponzora ve vysílání
nutno vykládat tak, že soukromoprávní oprávnění majitele známky k užití této známky
i k účelům propagačním nesmí být v rozporu s veřejnoprávní ochranou zákonnou úpravou
reklamy a speciální úpravou regulace reklamy v rozhlasovém a televizním vysílání“.
V odůvodnění rozhodnutí Rady zcela absentují úvahy, jakými byla vedena při hodnocení
důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodovala. Takové odůvodnění
rozhodnutí neodpovídá požadavkům ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Pokud se městský soud zcela ztotožnil s právní argumentací Rady,
kterou označil za srozumitelnou a v náležité míře vyjádřenou v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, a proto na ni také odkázal, musel mít k dispozici jiné odůvodnění rozhodnutí
než Nejvyšší správní soud.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 1
s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu pro nesprávné posouzení právní otázky zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 citovaného ustanovení
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání
postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu