ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.117.2006
sp. zn. 7 Azs 117/2006 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka, JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. Jana Passera
a JUDr. Petra Příhody v právní věci stěžovatele A. A., zastoupeného Tomášem Hruškou,
advokátem se sídlem v Praze 9, Kovářská 17/1169, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem
v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 13. 1. 2006, č. j. 30 Az 66/2005 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Tomáše Hrušky, se sídlem v Praze 9, Kovářská 17/1169,
se u r č u je částkou 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 1. 2006 č. j. 30 Az 66/2005 – 23
zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne
15. 7. 2005 č. j. OAM-1130/VL-10-04-2005, kterým stěžovateli nebyl udělen azyl podle §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně
bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka vycestovaní ve smyslu §91 zákona
o azylu. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že ministerstvo si před vydáním
rozhodnutí opatřilo dostatek podkladů k objasnění skutečného stavu věci. Důkazy použité
jako podklad pro napadené rozhodnutí poskytly možnost spolehlivého zjištění stavu věci
a v tomto smyslu představují i dostatečný podklad pro rozhodnutí. Shromážděné důkazy
vyhovují nejen obecným požadavkům zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), ale též požadavkům zákona o azylu ve smyslu ustanovení
§§19 až 28. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl krajský soud ke shodnému závěru
jako ministerstvo, že v řízení nebylo zjištěno, že by stěžovatel byl ve své vlasti před svým
odchodem pronásledován ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť příčina jeho odchodu
ze země původu tkvěla výlučně v obavách z násilného nezákonného jednání soukromých
osob, s největší pravděpodobností kriminálních živlů či odpůrců vahhábistického hnutí.
S odkazem na provedené důkazy lze dovodit, že v Rusku obecně fungují mechanismy
umožňující v takové situaci účinnou ochranu lidských práv jedince, a to na takové úrovni,
kterou je možno označit za dostatečnou i z pohledu mezinárodních standardů. Ministerstvo
se bezpečnostní situací v oblasti D. i problematikou tzv. vahhábismu na tomto území
podrobně zabývalo a z jeho skutkových zjištění nevyplynulo, že by ruské státní orgány
na území D. podporovaly nebo tolerovaly podobné násilné akce jako bylo napadení
stěžovatele a jeho rodiny. Navíc mezinárodní ochrana může být žadateli o udělení azylu
poskytnuta teprve v případě, jestliže mu byla odepřena ochrana země jeho státní příslušnosti,
případně je-li tato ochrana neúčinná. K tomu, aby mohl být učiněn takový závěr, je ovšem
nutné, aby žadatel využil všech prostředků, které právní řád jeho vlasti k ochraně
práv a svobod jednotlivce poskytuje. Stěžovatel však na možnost využít některý z uvedených
kontrolních mechanismů bez dalšího zcela rezignoval. Místo toho řešil situaci odjezdem
do České republiky, když celou rodinu, které se podle jeho výpovědi hrozba zabitím
také týkala, zanechal v zemi původu. Z obsahu spisového materiálu dále vyplynulo,
že stěžovatel není rodinným příslušníkem osoby, které by azyl byl udělen, a proto nejsou
splněny podmínky pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu. Rozhodnutí ministerstva
o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu, v němž bylo použito správní uvážení,
může soud přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru,
zda ministerstvo nepřekročilo meze stanovené zákonem. Tak tomu v dané věci
podle krajského soudu nebylo, když navíc zdůraznil, že stěžovatel se udělení humanitárního
azylu výslovně nedomáhal a nepředložil v tomto směru žádné důkazy. Ministerstvo
postupovalo v souladu s §91 zákona o azylu, když neshledalo existenci překážek vycestování,
neboť z informací získaných v průběhu správního řízení nelze učinit závěr, že by stěžovatel
náležel k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky ve smyslu citovaného
ustanovení. Ani krajský soud existenci těchto v zákoně taxativně vyjmenovaných překážek
vycestování u stěžovatele nezjistil.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel uvedl, že ji podává z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Poukázal na to, že v odůvodnění napadeného
rozsudku krajský soud podrobně uvádí svá skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu,
avšak jako jediné konkrétní důkazy, o které svá zjištění opřel, uvedl pouze žádost o udělení
azylu a pohovor k této žádosti. Jako další zdroj skutkových zjištění jsou uvedeny „citované
důkazy obsažené ve správním spise“, z nichž má vyplývat, že stěžovatel nebyl pronásledován
pro žádný z důvodů předvídaných zákonem o azylu. Pokud tedy krajský soud bral v úvahu
skutečnosti zjištěné z dalších listin tvořících obsah správního spisu, měl uvést,
z jaké konkrétní listiny učinil to které skutkové zjištění. Jestliže tak neučinil, způsobil
tím nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Dále stěžovatel namítal, že na právní
posouzení otázky, zda se na něj vztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu, krajský soud nepoužil čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy proti mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, vyhlášené pod č. 143/1988 Sb.
(dále jen „Úmluva“). Jestliže krajský soud zjištěný skutkový stav neposoudil
podle citovaných ustanovení vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejíž ratifikaci dal Parlament
České republiky souhlas a kterou je Česká republika vázána, způsobil tím nezákonnost
napadeného rozsudku spočívající v nesprávnosti posouzení uvedené právní otázky.
Proto navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve svém vyjádření popřelo oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele učiněná
ve správním řízení. K námitkám stěžovatele uvedlo, že v průběhu řízení přezkoumalo všechny
stěžovatelem sdělené skutečnosti a dospělo k závěru, že jeho případ nelze podřadit taxativně
vymezeným důvodům udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Své rozhodnutí dostatečně
podložilo důkazním materiálem a vztáhlo shromážděné informace na konkrétní případ
stěžovatele. Stěžovatel opustil svou vlast kvůli problémům se soukromými osobami,
které nelze přičítat státním orgánům v jeho zemi původu. Ministerstvo ve svém rozhodnutí
rovněž řádně odůvodnilo a podložilo nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. Proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
První námitka stěžovatele, v níž označuje rozsudek krajského soudu
za nepřezkoumatelný, je podle Nejvyššího správního soudu nedůvodná. V odůvodnění
svého rozsudku krajský soud vyjmenoval důkazy, které ministerstvo použilo jako podklad pro
napadené rozhodnutí s tím, že se jednalo o žádost stěžovatele o udělení azylu, protokol
o pohovoru se stěžovatelem, Zprávu Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských
práv za rok 2004, Informace Ministerstva zahraničních věcí Nizozemska z ledna 2005
o Severním Kavkazu, několik zpráv Ministerstva zahraničních věcí České republiky
a aktuální informace z databáze Č. Není proto opodstatněné tvrzení stěžovatele, že jako jediné
konkrétní důkazy, o které svá zjištění opřel, uvedl pouze žádost o udělení azylu a pohovor
k této žádosti. Protože stěžovatel ve své žalobě pouze obecně namítal porušení §3 odst. 3,
§32 odst. 1, §46 a §47 odst. 1 správního řádu a §12 a §91 zákona o azylu, přičemž ale tato
tvrzená porušení citovaných ustanovení nijak nekonkretizoval, nebyl krajský soud povinen,
s ohledem na přísnou dispoziční zásadu, která platí pro řízení ve správním soudnictví,
se věcně těmito podklady dále zabývat.
Rovněž druhý stížní důvod stěžovatele, že na právní posouzení otázky,
zda se na něj vztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, krajský soud
nepoužil čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy, je nedůvodný. Krajský soud konstatoval, že ministerstvo
postupovalo v souladu s §91 zákona o azylu, když neshledalo existenci překážek vycestování,
neboť z informací získaných v průběhu správního řízení nelze učinit závěr, že by stěžovatel
náležel k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky ve smyslu citovaného
ustanovení. Stejně tak i krajský soud existenci těchto v zákoně taxativně vyjmenovaných
překážek vycestování u stěžovatele nezjistil. Krajský soud je podle §75 odst. 2 s. ř. s. vázán
žalobními body a vzhledem k tomu, že v žalobě stěžovatel pouze uvedl, že má za to,
že se na něj vztahují překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, opět bez jakékoliv
konkretizace, nebyl krajský soud povinen tyto důvody za stěžovatele vyhledávat.
Navíc je nutno zdůraznit, že stěžovatel ani v žalobě ani v kasační stížnosti neuvedl žádné
skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit opačný závěr než k jakému dospělo ministerstvo,
a omezil se v podstatě jen na obecné zpochybnění správnosti učiněných závěrů.
Nejvyšší správní soud proto z výše uvedených důvodů kasační stížnost
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. Podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti) 1000 Kč
[§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky] a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada
hotových výdajů v částce 75 Kč, celkem tedy 1075 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu