ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.18.2006
sp. zn. 7 Azs 18/2006 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele L. Ch., zastoupeného Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
I. P. Pavlova 3, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2005,
č. j. 14 Az 45/2005 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2005,
č. j. 14 Az 45/2005 - 26, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 3. 2. 2005, č. j. OAM-3179/VL-10-HA08-2003,
jímž bylo rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský
soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že ministerstvo zjistilo dostatečně skutkový stav věci
a věc náležitě právně posoudilo. Z obsahu spisového materiálu podle něj vyplývá,
že výpovědi stěžovatele samy o sobě jsou rozporné, a tudíž nevěrohodné, když nejprve mluvil
o svém členství v náboženské sektě Zhou Yi, pak zase uváděl, že toto uskupení sektou
ani náboženskou společností není, že knihy mu zabavil městský úředník, potom že to byla
policie apod. Stěžovatel tak neprokázal, že je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Bez významu v této souvislosti není ani skutečnost, že stěžovateli bylo umožněno
legálně a bez problémů vycestovat z vlasti. Proto je závěr ministerstva, že stěžovatel
nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu zcela v souladu se zákonem.
V případě stěžovatele nejsou ani splněny podmínky pro udělení azylu podle §13 zákona
o azylu, neboť v tomto směru stěžovatel neuváděl nic o svých rodinných příslušnících.
Neuváděl ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení azylu z humanitárních
důvodů. Navíc o udělení azylu podle §14 citovaného zákona ve správním řízení ani nežádal,
postačilo tedy, když ministerstvo konstatovalo, že nebyly zjištěny žádné relevantní důvody
k udělení takového azylu. Krajský soud neshledal ani jiná procesní pochybení. Na straně
stěžovatele nebyly shledány ani překážky vycestování taxativně uvedené v ustanovení §91
zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Krajský soud se podle názoru stěžovatele
nezabýval tím, zda ministerstvo postupovalo v řízení v souladu s platnými právními předpisy
a zda vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Stěžovatel byl v Číně členem náboženské
společnosti Zhou Yi, ve které se uplatňoval i jako učitel. Filozofie této náboženské
společnosti byla provázaná s filozofií Falun Gong a z tohoto důvodu stěžovatel s některými
vyznavači duchovního cvičení Falun Gong spolupracoval. V roce 2000 byl během sezení své
skupiny zatčen policií a odvezen na policejní stanici. Po zaplacení pokuty byl propuštěn,
ovšem poté mu byly v jeho domě státními orgány zabaveny jeho knihy. Po těchto negativních
zkušenostech s pronásledováním státními orgány se rozhodl odcestovat a hledat ochranu
v zahraničí. Stěžovatel se domnívá, že v případě návratu do vlasti by mu hrozilo opětovné
pronásledování státními orgány z důvodu, že se stýkal s vyznavači hnutí Falun Gong. Je tedy
skutečností, že byl v Číně pronásledován z důvodu náboženství, a toto byla i motivace jeho
odchodu do zahraničí. Vzhledem k uvedenému tedy stěžovatel splňuje podmínky uvedené
v §12 písm. b) zákona o azylu a krajský soud měl posoudit jeho situaci se zřetelem ke všem
skutečnostem, které ho vedly k opuštění vlasti. Krajský soud pouze konstatoval závěry,
ke kterým došlo ministerstvo, a stěžovatel proto namítá nepřezkoumatelnost jeho rozsudku
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Proto se stěžovatel domáhal zrušení napadeného
rozsudku, vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení a přiznání kasační stížnosti
odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení. K vlastním námitkám stěžovatele uvedlo,
že v jeho případě nebyly splněny taxativně vymezené podmínky udělení azylu podle §12
zákona o azylu. Důvody, jimiž stěžovatel v průběhu řízení o udělení azylu argumentoval,
nemají nic společného s důvody udělení azylu podle citovaného ustanovení. Ministerstvo
odkázalo na své rozhodnutí, ve kterém řádně odůvodnilo tento svůj závěr a podložilo
ho relevantními podklady. V podané kasační stížnosti neshledalo žádnou skutečnost, která by
jeho závěr zpochybnila. Proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost a za stejně
nedůvodný označilo návrh na přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného
ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínky pro udělení azylu splňuje cizinec,
je-li ve vztahu k jeho osobě zjištěno, že je pronásledován, respektive má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uplatňování určitých politických práv a svobod či politických
názorů nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvod u příslušnosti k určité skupině
obyvatel (rasové, náboženské, národnostní, sociální). Za pronásledování se pro účely zákona
o azylu považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Prvním důvodem kasační stížnosti je důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle
něhož je možné kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského
soudu pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné
posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována
nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která
je však nesprávně vyložena. Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil, že byl v Číně pronásledován
státními orgány, neboť byl členem náboženské společnosti Zhou Yi, ve které se uplatňoval
i jako učitel. V roce 2000 byl během sezení své skupiny zatčen policií a odvezen na policejní
stanici. Po zaplacení pokuty byl propuštěn, ovšem poté mu byly v jeho domě státními orgány
zabaveny jeho knihy. S tímto tvrzením se již ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádalo
ministerstvo, které poukázalo na nepřesnosti ve výpovědi stěžovatele a závěr, že stěžovateli
nehrozilo v zemi původu pronásledování podle §12 písm. b) zákona o azylu dostačujícím
způsobem zdůvodnilo. Ke shodnému závěru dospěl i krajský soud, který rovněž
vyčerpávajícím způsobem svůj právní názor odůvodnil. S těmito závěry se ztotožňuje
i Nejvyšší správní soud, protože stěžovatelem tvrzené pronásledování za příslušnost k určité
náboženské společnosti jednak nebylo prokázáno a ani nevyplynulo z dokumentů o situaci
v domovské zemi. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně a stěžovatel ani v tomto směru žádné
doplnění dokazování nenavrhl. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
V druhém důvodu kasační stížnosti opřeném o §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
se stěžovatel omezil na námitku , že krajský soud pouze konstatoval závěry, k nimž došlo
ministerstvo. Podle citovaného ustanovení lze podat kasační stížnost z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít tato
vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Žádný z těchto důvodů
nepřezkoumatelnosti však stěžovatel neuvedl . Z pouhé skutečnosti, že se krajský soud
ztotožnil s právními názory ministerstva vyjádřenými v napadeném správním rozhodnutí,
nelze dovozovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu , zejména když své závěry
poměrně obsáhle odůvodnil. Nejvyšší správní soud proto neshledal ani tento stížní bod
důvodným.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně a navíc by to bylo
i nadbytečné, když samo podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona o azylu
odkladný účinek.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soude m, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu