ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.2.2006
sp. zn. 7 Azs 2/2006 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele B. B., zastoupeného Mgr. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Konviktská 12, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2005,
č. j. 63 Az 215/2004 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Vladimíra Mráze se u r č u je částkou 1075 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2005, č. j. 63 Az 215/2004 – 25,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 30. 11. 2004, č. j. OAM-3213/VL-10-HA14-2004, jímž byla
zamítnuta jeho žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku
uvedl, že z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel zemi svého původu opustil
z ekonomických důvodů, když neměl žádnou práci. O azyl žádal z důvodu legalizace pobytu
v České republice, protože by zde chtěl žít a pracovat. Důvody uplatněné stěžovatelem jsou
nepodřaditelné zákonným důvodům pro udělení azylu, a ministerstvo proto nepochybilo,
jestliže jeho žádost zamítlo jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, neboť stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Podle názoru krajského soudu
se ministerstvo žádostí stěžovatele zabývalo odpovědně a svědomitě a vycházelo
ze spolehlivého zjištěného stavu věci. Stěžovateli byla dána možnost, aby se před vydáním
rozhodnutí vyjádřil k protokolu o pohovoru, případně navrhl jeho doplnění. Z odůvodnění
napadeného správního rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí,
jakými úvahami bylo ministerstvo vedeno při hodnocení důkazů a při použití právních
předpisů, na základě kterých rozhodovalo. Rozhodnutí ministerstva má všechny formální
náležitosti správního rozhodnutí, když obsahuje jak výrok, tak i odůvodnění a poučení
o opravném prostředku.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel uvedl, že ji podává z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle jeho názoru ministerstvo nezjistilo přesně
a úplně skutečný stav věci. Informace, které si obstaralo jako podklad pro rozhodnutí, jsou
neúplné a ta jejich část, která popírá jím tvrzené skutečnosti o sociální situaci v Mongolsku,
nebyla ministerstvem zohledněna. Ministerstvo tak postupovalo v rozporu s §47 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., v platném znění, (dále jen „správní řád“) a nevzalo v úvahu veškeré
skutečnosti vztahující se k jeho případu, resp. se v rozhodnutí nevypořádalo se všemi
provedenými důkazy a tyto nezhodnotilo ve vzájemné souvislosti. Dále stěžovatel namítal,
že se na něj vztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu, neboť v jeho zemi
panují takové poměry, které mu nedovolují navrátit se tam zpět. V doplnění kasační stížnosti
dále uvedl, že ministerstvo nezjistilo přesně a úplně skutečný stav uplatňování politických
práv a svobod v Mongolsku. V řízení před správním orgánem byl porušen §3 odst. 3
správního řádu. Tato nesprávná, resp. nedostatečná, úvaha ministerstva, vedla podle názoru
stěžovatele k tomu, že se ministerstvo nezabývalo věcí svědomitě a odpovědně. Ministerstvo
neshromáždilo dostatečné množství informací o podmínkách ve vlasti stěžovatele, na základě
čehož nedokázalo identifikovat prvky odlišující sociální nouzi od obecného nebezpečí, resp.
pronásledování. Proto stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku, vrácení věci krajskému
soudu k dalšímu řízení a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Ministerstvo odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi
stěžovatele učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Skutečnosti uváděné
stěžovatelem nelze důvodům pro udělení azylu podřadit a z jeho výpovědi je zřejmé, že jeho
problémy ve vlasti byly zapříčiněny výhradně ekonomickými problémy, které však postihují
celé hospodářství Mongolska a dotýkají se všech jeho obyvatel bez rozdílu. Legalizace pobytu
v České republice nezakládá nárok na mezinárodní ochranu formou azylu. Právní úpravu
pobytu cizinců na území České republiky obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., v platném znění,
jehož institutů měl stěžovatel možnost využít. Stěžovatel v průběhu správního řízení vylíčil
skutečnosti, jimiž vymezil oblast úvah ministerstva. Ministerstvo pak vzhledem k tomu,
že posoudilo žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu,
nehodnotilo již překážky vycestování dle §91 zákona o azylu, neboť aplikace tohoto
ustanovení se váže na §12 zákona o azylu, kterého v daném případě užito nebylo.
Proto ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného
ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Zákon o azylu vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12, §13
a §14 stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl udělit.
Tyto důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a 16 zákona o azylu. Podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona.
Stěžovatel v žádosti o udělení azylu i následně při pohovoru uvedl, že v Mongolsku
nemohl získat stálé zaměstnání, doma má více sourozenců a rodiče nebyli schopni jej uživit,
a proto se rozhodl odjet do České republiky za prací. Do České republiky přicestoval
dne 28. 10. 2004 přes Rusko, Bělorusko a Polsko s třicetidenním turistickým vízem. Výslovně
potvrdil, že o azyl žádá z důvodu legalizace pobytu na území České republiky, protože
zde chce zůstat žít a pracovat. Se státními orgány ani se soukromými osobami v Mongolsku
neměl žádné potíže a v případě svého návratu do vlasti se ničeho neobával. Jiné důvody, kvůli
kterým opustil vlast a nyní žádá o azyl, neuvedl.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že ministerstvo nezjistilo přesně a úplně skutečný
stav uplatňování politických práv a svobod v Mongolsku a že neshromáždilo dostatečné
množství informací o podmínkách ve vlasti stěžovatele, na základě čehož nedokázalo
identifikovat prvky odlišující sociální nouzi od obecného nebezpečí, resp. pronásledování,
je tato nedůvodná. Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že stěžovatel ve správním řízení
neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu. Proto se ministerstvo nemuselo ve svém rozhodnutí
zabývat stavem uplatňování politických práv a svobod v Mongolsku a nebylo ani povinno
shromažďovat informace o podmínkách v zemi původu stěžovatele. Jak již Nejvyšší správní
soud opakovaně judikoval (viz. rozsudek ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 2 Azs 27/2003,
uveřejněno pod č. 181/2004 Sb. NSS a rozsudek ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 22/2003)
správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném
případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné ve lhůtě do třiceti dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán rozhodnutí
podle ust. §12 zákona o azylu s dalšími akcesorickými výroky, tj. existencí překážky
vycestování. To ovšem neznamená, a ze žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit,
že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci podle ustanovení
§32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
správního řízení uvedl. Ministerstvo si pro rozhodnutí opatřilo dostatek podkladů, když
vycházelo z tvrzení stěžovatele uváděných v návrhu na zahájení řízení a v pohovoru
k důvodům návrhu. S podklady pro rozhodnutí měl stěžovatel možnost se seznámit a vyjádřit
se k nim. Této možnosti využil, s obsahem protokolu o pohovoru vyjádřil souhlas a nežádal
jeho doplnění ani změny. Takto zjištěný skutkový stav nelze, zejména s ohledem
na skutečnosti uvedené stěžovatelem ve správním řízení, považovat za nedostačující
pro rozhodnutí ve věci. Proto Nejvyšší správní soud v řízení neshledal vadu ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Další námitka stěžovatele, že se na něj vztahuje překážka vycestování podle
§91 zákona o azylu, neboť v jeho zemi panují takové poměry, které mu nedovolují navrátit
se tam zpět, je podle Nejvyššího správního soudu nepřípustná. Porovnáním obsahu žaloby
a kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle §35 odst. 7 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti) 1000 Kč
(§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada
hotových výdajů v částce 75 Kč, celkem tedy 1075 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu