ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.238.2005
sp. zn. 7 Azs 238/2005 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelky
O. K., zastoupené JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Harfě 7,
za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad
Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
22. 3. 2005, č. j. 64 Az 154/2004 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna JUDr. Miroslava Soukupa, advokáta se sídlem v Praze 9, Na Harfě 7,
se ur č uj e částkou 2150 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále
jen „správní orgán“), ze dne 6. 8. 2004, č. j. OAM-2477/VL-10-04-2004, byla dle ust. §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zamítnuta žádost
stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodná.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že důvodem pro její podání jsou
zákonné důvody specifikované v ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítla, že došlo
k pochybení správního orgánu tím, že tento porušil ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 a §46
odst. 1 správního řádu. Dále namítla, že zde není logická vazba mezi rozhodnutím
a podkladem pro ně. Dovolala se rovněž názorů v čl. 53 Příručky postupů a kritérií
pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem v lednu 1992.
Domnívá se, že je příslušnicí sociální skupiny, kterou stát Ukrajina i přes středoškolské
vzdělání nepodporuje, v čemž spatřuje skrytý ekonomický útlak občanů pocházejících
z ukrajinského venkova. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 2. 2003, sp. zn. 5 Azs 28/2003. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
zpět k dalšímu řízení, přičemž současně požádala soud o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, ustanovení právního zástupce a tlumočníka do ruského jazyka.
Správní orgán podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém popřel oprávněnost
této stížnosti, neboť se domnívá, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i krajského soudu
bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Důvody uváděné stěžovatelkou (ekonomické
obtíže, nemožnost zajistit si obživu pro sebe a své děti a snaha o legalizaci zdejšího pobytu)
nelze podřadit pod zákonné důvody pro udělení azylu. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatelka podala dne 25. 7. 2004 návrh na zahájení řízení o udělení azylu.
Dne 5. 8. 2004 byl se stěžovatelkou veden, v ruském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky,
ze kterého byl vyhotoven protokol. Stěžovatelka uvedla, že na Ukrajině nemá práci,
proto v listopadu roku 2003 odjela do České republiky, aby zde pracovala a pomáhala svým
dětem. V České republice již byla dříve, od září 2001 do července 2003. Pracovala
zde „na černo, bez papírů a povolení k pobytu“. Když byla chycena její kamarádka, dostala
strach a přišla požádat o azyl, aby měla nějaké dokumenty k pobytu a mohla se zde volně
pohybovat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ust. §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí
k projednávání kasační stížnosti jednání.
S ohledem na fakt, že stěžovatelka uvedla jako právní důvod své kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení.
Skutková podstata může být se spisy v rozporu tehdy, pokud skutkový materiál, jinak
dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spisu obsažený vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech tehdy, chybí-li v těchto spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem nebo je-li nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro to, že není zřejmé, proč rozhodující orgán, tedy soud, rozhodl tak,
jak rozhodl. Tak je tomu tehdy, jestliže rozhodnutí neobsahuje odůvodnění nebo
je toto odůvodnění nesrozumitelné. Další z důvodů, pro který je možno podat kasační stížnost,
je nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Význam tohoto
ustanovení je nutno posuzovat podle toho, zda se rozhodnutí soudu prvního stupně opírá
či neopírá o důvody, které umožňují dospět k určitému výroku rozhodnutí. Jiná vada v řízení
před soudem, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, spočívá
např. v neúplném či nedostatečném znaleckém posudku. Taková pochybení Nejvyšší správní
soud v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě z důvodů níže uvedených, které
plně korespondují s jeho dřívější judikaturou v obdobných věcech, neshledal.
S ohledem na konstrukci stížních bodů, které jsou pouze obecným poukazem
stěžovatelky na některá ustanovení správního řádu, která byla dle jejího názoru porušena,
aniž by upřesnila, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí správního orgánu
v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení daných skutečností
nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“;
proto stěžovatelka nemůže v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud
v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věci, pokud sama neuvádí
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.
K námitkám stěžovatelky týkajícím se čl. 53 Příručky k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem v Ženevě, společně
s tvrzením stěžovatelky o její příslušnosti k sociální skupině občanů, kterou Ukrajina
nepodporuje, a o skrytém ekonomickém útlaku občanů pocházejících z venkova, se Nejvyšší
správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nevyjádřil, a to pro jejich novost.
Nejvyšší správní soud shledal nadbytečným návrh stěžovatelky na ustanovení
tlumočníka, neboť s ohledem na ust. §18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, který se použije pro řízení ve správním soudnictví
přiměřeně ve smyslu §64 a §120 s. ř. s., nebylo ve věci nařízeno jednání.
Za těchto okolností přezkoumal Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené
rozhodnutí krajského soudu v intencích ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem
a důvody, které uplatnila stěžovatelka ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady
uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora
uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatelka podala návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby – převzetí
a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci samé a 2 x 75 Kč na úhradu hotových
výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu