ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.249.2005
sp. zn. 7 Azs 249/2005 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
H. V. T., zastoupeného Mgr. Matúšem Bónou, advokátem se sídlem v Brně, Novobranská 14,
za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 10. 6. 2005, č. j. 64 Az 183/2004 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní
orgán“), ze dne 6. 10. 2004, č. j. OAM-2868/VL-07-05-2004, byla jako zjevně nedůvodná
zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl krajský soud
napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl, neboť správní orgán si opatřil dostatek podkladů
pro své rozhodnutí, řádně zjistil skutečný stav věci a rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ve včas podané kasační stížnosti namítal stěžovatel stížní důvod obsažený v ust. §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě byla zejména
nesprávně hodnocena intenzita obtíží, kterým byl vystaven v zemi původu, a stejně tak i jejich
příčina. Příčinu materiální nouze stěžovatele a nedostatku základních prostředků k životu
je dle stěžovatele možno vidět ve způsobu výkonu veřejné moci v zemi původu, tj. zejména
v její nečinnosti. Stěžovatel náleží do sociální skupiny obyvatel venkovských oblastí a je tak
ponechán zcela bez prostředků. Rozhodnutí krajského soudu dále vychází z nesprávného
právního hodnocení stěžovatelovy situace v jeho zemi původu. Proto navrhl zrušení
napadeného rozhodnutí krajského soudu a současně požádal soud o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu bylo vydáno v souladu s právními
předpisy. Dále uvedl, že důvody, které uvádí stěžovatel, nelze podřadit pod důvody azylově
relevantní. Proto správní orgán navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného
účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Dle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. k e skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatel uvádí jako právní důvod kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen. Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném
rozhodnutí krajského soudu neshledal. Jestliže stěžovatel ve své žalobě uvedl, že „domnívám
se, že žalovaný porušil zákon č. 71/1967 Sb., správní řád (konkrétně §3 odst. 3, §3 odst. 4,
§32 odst. 1, §46, §47 odst. 1) a zák. č. 325/1999 Sb. o azylu (konkrétně §12). Co se týče
důkazů, kterými chci podpořit svá tvrzení, odkazuji na to, co jsem vypověděl při prvním
a druhém pohovoru, jakož i na ostatní obsah správního spisu“, bylo posouzení provedené
krajským soudem s ohledem na takto vymezený rozsah soudního přezkumu precizní
a všeobsažné. Stěžovatel se nemůže úspěšně domáhat zrušení rozhodnutí správního orgánu,
když ani není schopen konkrétně formulovat skutkové a právní důvody, které dle jeho názoru
zakládají vadu, pro kterou by rozhodnutí mělo být zrušeno. I přes tuto skutečnost se však
Krajský soud v Ostravě zabýval celkovou situací stěžovatele a předchozím azylovým řízením.
Když za takto provedeného rozboru věci dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele není důvodná,
Nejvyšší správní soud s ním nemůže než souhlasit.
K dalším stížním námitkám stěžovatele, které jsou obsahem kasační stížnosti, Nejvyšší
správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl, a to pro jejich novost.
Zcela ve shodě se správním orgánem Nejvyšší správní soud odkazuje na konstantní
judikaturu, která chápe azyl jako právní institut, který není (a nikdy nebyl) universálním
nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, třeba i surovým, hrubým a těžce
postihujícím jednotlivce nebo i celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou
zákonem přesně vymezeny, jsou poměrně úzké a nepokrývají celou škálu porušení lidských
práv tak, jak jsou v různých listinách a chartách tato práva uznávána (podle rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, č. j. 6 A 709/2001 - 21). Proto i když se
stěžovatel může subjektivně cítit ohrožen v zemi svého původu, není povinností České
republiky udělit mu azyl, neboť je právem každé svrchované státní moci, aby si sama
stanovila azylově relevantní důvody. V souzené věci však stěžovatelem uváděné skutečnosti
pod tyto důvody nespadají.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že v napadeném rozhodnutí
neshledal žádné vady uvedené v §109 odstavci 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako
nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle ust.
§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že rozhodnutím
ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu