ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.25.2005
sp. zn. 7 Azs 25/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele V. R.,
zastoupeného JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Tovaryšský vrch
1353/1, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem
v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu Praze ze
dne 9. 9. 2004, č. j. 47 Az 862/2003 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále
jen „správní orgán“), ze dne 21. 7. 2003, č. j. OAM-12213/VL-19-P19-2001, nebyl
stěžovateli dle ust. §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“), udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje
překážka vycestování dle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno
na základě úplně zjištěného stavu věci a v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl stěžovatel důvod uvedený v ust. §103 odst. 1
písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), neboť měl za to, že v řízení před soudem I. stupně byla porušena jeho zákonná
práva, jelikož mu nebylo poskytnuto zákonné poučení v jeho mateřském jazyce, čímž krajský
soud nedostál své povinnosti stanovené mu v ust. §36 s. ř. s. a čl. 37 Listiny základních práv
a svobod. Proto rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné z důvodu vady řízení před soudem,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel navrhl, aby soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), který se použije pro řízení ve správním soudnictví
přiměřeně ve smyslu §64 s. ř. s., účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení.
Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti
k uplatnění jejich práv. Dle odst. 2 účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud
ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Totéž platí,
jde-li o ustanovení tlumočníka účastníku, s nímž se nelze dorozumět jinak než znakovou řečí.
Podle §36 odst. 1 s. ř. s. účastníci mají v řízení rovné postavení. Soud je povinen
poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení
o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli
újmu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že mu nebylo poskytnuto zákonné poučení
v jeho mateřském jazyce. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že shora citovaná ustanovení
soudního řádu správního a občanského soudního řádu je nutno vyložit tak, že poučení
o procesních právech (§36 odst. 1 s. ř. s.) je soud povinen poskytnout účastníku v takové
době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí. O právu jednat ve své mateřštině (§18
odst. 1, věta druhá, o. s. ř.) proto poučí soud účastníka tehdy, jestliže v průběhu řízení zjistí,
že tento neovládá jazyk, kterým se jednání vede. V dané věci však taková situace nenastala.
Stěžovatel podal žalobu, kterou zahájil soudní přezkoumání rozhodnutí správního orgánu,
v jazyce českém. Z jejího obsahu není v žádném případě zřejmé, že by tento neovládal český
jazyk. Poté, co převzal výzvu krajského soudu k vyjádření se o možnosti soudu rozhodnout
věc bez nařízení jednání, nikterak na ni nereagoval, z čehož nelze automaticky usuzovat
na stěžovatelovu neznalost jednacího jazyka. V průběhu soudního řízení tedy nevyšlo najevo,
že stěžovatel neovládá jazyk, kterým se jednání vedlo. Shora uvedené lze uzavřít
tak, že samotná skutečnost, že účastník řízení je cizí státní příslušník, sice může být podle
konkrétních okolností předpokladem, že soud bude povinen přistoupit k poučení účastníka
o jeho právu jednat ve své mateřštině, sama o sobě bez dalšího mu však povinnost poučit
účastníka o uvedeném právu nezakládá. V žádném případě tak nelze tedy přisvědčit
stěžovatelově námitce, že krajský soud by byl bez dalšího povinen poučovat ho v jeho
mateřském jazyce. Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský
soud svým postupem neporušil ust. §36 s. ř. s. ani čl. 37 Listiny základních práv a svobod,
neboť postupoval zcela v souladu se zákonem a v žádném případě tak svým jednáním
neporušil právo stěžovatele na právní pomoc v řízení před soudem, neboť stěžovatel
o takovou pomoc soud nepožádal.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu