ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.254.2005
sp. zn. 7 Azs 254/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele N. T.
T., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, za účasti
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005, č. j.
36 Az 117/2004 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „správní orgán“), ze dne 7. 4. 2004, č. j. OAM-1102/VL-10-05-2004, nebyl
stěžovateli dle ust. §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl a dále bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje
překážka vycestování dle ust. §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl krajský
soud napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl, neboť správní orgán si opatřil dostatek podkladů
pro své rozhodnutí, řádně zjistil skutečný stav věci a rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl jako stížní důvod ust. §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Dle stěžovatele porušil správní orgán při zjišťování skutkového stavu věci
ust. §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a ust. §12 a §14 zákona o azylu, neboť
důvody, které v předchozích řízeních uvedl, jsou dostatečné pro udělení azylu na základě
těchto zákonných ustanovení. Krajský soud se dle stěžovatele vůbec nezabýval skutečností,
že jeho důvodem pro opuštění vlasti byl ten, že ve Vietnamu nejsou dodržována lidská práva,
dále skutečnost, že jeho otec sloužil v armádě, což ve svém důsledku vedlo k velmi tíživé
sociální situaci jeho rodiny. Ve Vietnamu mu rovněž bylo odpíráno jedno ze základních
lidských práv, a to právo na práci. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
zpět k dalšímu řízení. Současně podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel uvádí jen obecné námitky.
Proto obecně shrnul důvody, pro které je udělován humanitární azyl, a poukázal
na skutečnost, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu z ekonomických důvodů. Navrhl
zamítnutí jak kasační stížnosti, tak i návrhu na přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
S ohledem na fakt, že stěžovatel uvedl jako právní důvod své kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení.
Skutková podstata může být se spisy v rozporu tehdy, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spisu obsažený vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech tehdy, chybí-li v těchto spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, nebo je-li nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Taková pochybení
však Nejvyšší správní soud v řízení před soudním ani správním orgánem neshledal. Správní
orgán při svém rozhodování vycházel ze Zpráv Ministerstva zahraničí USA o stavu
dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2002 a z Informací Ministerstva zahraničních
věcí České republiky, které jsou součástí správního spisu. Takto obsáhlé dokazování správní
orgán učinil i za situace, kdy stěžovatel uvedl jako své důvody pro odchod z Vietnamu snahu
o nalezení svého otce žijícího v USA a existenční problémy, když o azyl požádal
jen z důvodu, že mu to poradili ostatní Vietnamci, aby si tím zlegalizoval pobyt. Z těchto
údajů je zřejmé, že stěžovatel v zemi svého původu nebyl žádným způsobem pronásledován
tak, aby splnil podmínky dané zákonem o azylu. Naopak je nutno přijmout závěr o tom,
že stěžovatel zneužívá azylovou proceduru k legalizaci svého pobytu na území České
republiky. Není rovněž pravdou, že by se těmito tvrzeními stěžovatele krajský soud ve svém
rozhodnutí nezabýval, což je zřejmé ze strany tři odůvodnění jeho rozhodnutí.
S ohledem na konstrukci dalších stížních bodů, které jsou pouze obecnými odkazy
stěžovatele na některá ustanovení správního řádu, která byla dle jeho názoru porušena,
aniž by však upřesnil, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí správního orgánu
v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení daných skutečností
nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“;
proto stěžovatel nemůže v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud
v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věci, pokud sám neuvádí skutečnosti
či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.
Stejný závěr je nutno přijmout i ohledně tvrzení stěžovatele týkajícího se jeho
údajného nároku na udělení humanitárního azylu. Z dikce zákona o azylu je zřejmé, že na
udělení azylu dle §14 cit. zákona není právní nárok. Správnímu orgánu zákon dává
možnost posuzovat na základě správního uvážení případ od případu. O udělení azylu
na základě §14 zákona o azylu nelze podat žádost, takže správní orgán sám posoudí,
v případě, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu taxativně stanovené §12
citovaného zákona, zda je možné udělit azyl z humanitárního důvodu, přičemž v případě
stěžovatele podmínky pro jeho udělení v zákonem stanovených mezích správního uvážení
neshledal. Samotná skutečnost, že stěžovatel měl v zemi původu existenční potíže
či že je sirotek hledající svého otce, na věci nemůže nic změnit. Stěžovatelův poukaz
na okolnost, že ve Vietnamu nejsou dodržována základní lidská práva a svobody, je dalším
obecným tvrzením bez toho, že by ho stěžovatel nějakým způsobem konkretizoval
např. uvedením situací, při kterých byl právě on objektem takového porušení.
Proto je i tato námitka stěžovatele nedůvodná. Jak již totiž bylo vyjádřeno v rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55, www.nssoud.cz,
„smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu spočívá v tom,
aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12
a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště
těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“
Nejvyšší správní soud výše uvedené uzavírá, že azylové řízení je zcela mimořádný
institut sloužící k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním
v zemi svého původu. Prostřednictvím azylového řízení tak nelze žádat o legalizaci pobytu
v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje.
Za těchto okolností přezkoumal Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené
rozhodnutí krajského soudu v intencích ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem
a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady
uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora
uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu