ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.257.2005
sp. zn. 7 Azs 257/2005 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele J. Q. Q., zastoupeného Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem
v Praze 2, nám. I. P. Pavlova 3, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 27. 7. 2005, č. j. 2 Az 8/2005 – 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2005, č. j. 2 Az 8/2005 – 16, byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 20. 5. 2005, č. j. OAM-833/VL-07-K04-2005, jímž byla jeho žádost o udělení azylu
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že z obsahu
spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel zemi svého původu opustil s cílem vydělat
si v zahraničí peníze a uhradit tak dluh, který mu ve vlasti vznikl. Čínu opustil v dubnu 2000,
odletěl na Ukrajinu do Kyjeva, kde se živil do dubna 2004 jako prodejce a poté se přemístil
do České republiky, kde po roce nelegálního pobytu požádal o udělení azylu. Stěžovatelem
uvedené skutečnosti vedoucí k podání žádosti o azyl však nelze podřadit zákonným důvodům
pro udělení azylu. Proto byly naplněny podmínky §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
a žádost stěžovatele byla v souladu se zákonem zamítnuta jako zjevně nedůvodná, neboť
neuvedl skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu. Z těchto důvodů proto také ministerstvo pro nadbytečnost
již neposuzovalo, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení azylu podle §13 a 14 zákona
o azylu a nehodnotilo překážky vycestování podle §91 citovaného zákona. Jestliže stěžovateli
bylo zasláno rozhodnutí ministerstva opatřené kulatým razítkem, s předtištěným jménem,
příjmením a funkcí oprávněné osoby a doložkou za správnost s podpisem osoby, která
stejnopisy písemného vyhotovení pořídila, nezakládá tato skutečnost nicotnost rozhodnutí,
neboť je zřejmé, že rozhodnutí vydala k tomu oprávněná osoba, když ve správním spise
se nachází originál správního rozhodnutí podepsaný touto osobou.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Městský soud se podle názoru stěžovatele
nezabýval tím, zda ministerstvo postupovalo v řízení v souladu s platnými právními předpisy
a vycházelo tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Městský soud řádně nezkoumal, zda jsou
dány podmínky podle §14 zákona o azylu, tedy podmínky zvláštního zřetele hodné
pro to, aby byl žadateli azyl udělen. Stěžovatel ze své vlasti odcestoval z ekonomických
důvodů. V Číně se jeho manželce v roce 1992 narodila dvojčata, načež byla rodině vyměřena
pokuta 20 000 RBM za porušení předpisů o plánovaném rodičovství, neboť v jeho vlasti
se stále uplatňuje tzv. politika jednoho dítěte. Aby mohl stěžovatel pokutu uhradit, musel
si vypůjčit peněžní prostředky od soukromé osoby. Vzhledem k situaci na trhu práce v Číně,
která je podle něj velmi špatná, však nebyl schopen dluh splatit a obával se, že věřitel bude
dluh vymáhat. Proto se rozhodl vycestovat z Číny do zahraničí, kde by dlužnou částku vydělal
a věřiteli vrátil. Vzhledem k uvedenému se stěžovatel domníval, že jeho případ je zvláštního
zřetele hodný, a proto mu měl být udělen azyl z humanitárních důvodů ve smyslu §14 zákona
o azylu. Vzhledem k tomu, že zákon o azylu blíže nevymezuje, co jsou humanitární důvody,
výklad tohoto pojmu závisí na uvážení ministerstva. Toto uvážení nemůže být ani příliš
široké, ale ani příliš zužující. Smyslem zákona o azylu je posoudit individuálně každou situaci
žadatele. Uvede-li žadatel „pouze“ ekonomické důvody ve své žádosti o azyl, není na tyto
brán zřetel. Ovšem je nutné zvážit, zda nemohou existovat situace, kdy za určitých okolností
mohou být ekonomické důvody u žadatele podřazeny pod §14 zákona o azylu jako důvody
humanitární. Právě proto, že zde není výčet humanitárních důvodů, ale jejich konkretizace
je ponechána na uvážení ministerstva, je nutné soudně přezkoumat meze tohoto uvážení.
Stěžovateli nebylo řádně zdůvodněno, proč důvody, které uvedl ve své žádosti, nejsou důvody
hodné zvláštního zřetele a nemohou být považovány za humanitární, zejména za situace,
kdy je nutné zvážit celkovou ekonomickou situaci v Číně. Jeho zvláštní osobní poměry spolu
se situací v zemi jeho původu tak zakládají humanitární důvody, pro které by měl být azyl
stěžovateli udělen. Městský soud ovšem pouze konstatoval závěry, k nimž dospělo
ministerstvo. Proto se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozsudku a přiznání kasační
stížnosti odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek městského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Městský soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádal. Ministerstvo
neshledalo ani důvody k přiznání odkladného účinku, neboť pobyt stěžovatele je až do
rozhodnutí soudu o kasační stížnosti chráněn vízem za účelem strpění pobytu podle
§78b odst. 1 a 2 zákona o azylu a stěžovatel má právo o toto vízum požádat na místně
příslušné služebně odboru cizinecké a pohraniční policie Policie České republiky.
Proto ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného
ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Zákon o azylu vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12, §13
a §14 stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl udělit.
Tyto důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a 16 zákona o azylu. Podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona.
Pokud jsou splněny podmínky stanovené v §16 odst. 1 zákona o azylu pro zamítnutí
žádosti, což stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybnil, není zákonný důvod zkoumat
případnou existenci důvodů pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu, jak na to poukazuje
stěžovatel v kasační stížnosti, protože udělení azylu podle citovaného ustanovení je za takové
situace vyloučeno. Pouze uvádí-li žadatel o azyl skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu a tyto důvody nejsou
shledány relevantními, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního
důvodu podle §14 zákona o azylu. Z uvedeného vyplývá, že nebylo-li rozhodováno
o neudělení azylu podle §12 zákona o azylu, jak také uvedl v napadeném rozsudku městský
soud, nemohlo být ani posuzováno, zda by bylo možno udělit azyl podle §14 zákona o azylu.
Proto není opodstatněné, vytýká-li stěžovatel nedostatečnost odůvodnění, proč nesplňuje
podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu